Velké i malé chvíle našich divadelních předků

  1. 1
  2. 2
  3. 3

150 let od otevření Prozatímního divadla

Právě dnes, 18. listopadu 2012 si připomínáme 150 let od otevření první stálé a samostatné české divadelní scény. O slavné i skryté historii Prozatímního divadla a o výstavě v Národním divadle píše operní dramaturg Ondřej Hučín.

Málokdo z lidí procházejících či projíždějících dnes místy, kde Národní třída ústí na vltavské nábřeží, pomyslí na to, jak tato místa mohla vypadat před sto padesáti lety. Z pohledu od řeky – odmyslíme-li si obludnou, jen málo funkční a restitučními absurditami poznamenanou novodobou dostavbu Národního divadla, na niž si zřejmě zkrátka již musíme zvyknout – působí vše přirozeně a samozřejmě. Průčelí historické budovy majestátně uzavírá Národní třídu, její nároží a boční fasáda je jednou z nejvýraznějších dominant nábřeží. Při pohledu na vznešenou kulisu Zítkovy a Schulzovy budovy asi málokoho napadne, že toto místo kdysi bylo krajně neuralgickým bodem české kultury i politiky, představovalo velmi choulostivé téma a výmluvně odráželo stav a možnosti naší společnosti. Všemožné ústrky, vnitřní i vnější konflikty a kompromisy, s nimiž jsou jak realizace Národního divadla, tak dobový vývoj české společnosti spojeny, jsou při pozornějším zkoumání „Zlaté kapličky“ natrvalo vtělené do stavby samotné: zvláštní, protáhlý a schodovitě se snižující konglomerát budov stojí na neuvěřitelně atypickém půdorysu, v němž snad jediný roh není pravoúhlý a něco něčemu stále ustupuje, v němž vládne dovedně skrývaná asymetrie a jediná osa není pro celek určující. Před Zítkovou a Schulzovou genialitou a uměním zacházet s optickou iluzí je třeba smeknout!

Než naše – podle mého názoru architektonicky naprosto unikátní – Národní divadlo vykrystalizovalo do současné podoby, předcházelo více než třicetileté období plánů, příprav a – uvážíme-li, o jak prestižní stavbu se jednalo – dosti netypického budování. Je tomu již 160 let, co naši předkové, sdružení ve Sbor pro zřízení Národního divadla zakoupili pro svůj cíl úzkou kosodélníkovou parcelu, na níž tehdy stála jen stará budova solnice. A je tomu o několik měsíců více než 150 let, co se na této parcele začalo stavět Národní divadlo. Nikoli však – jak je obvyklé – zdola od základů, nýbrž z boku a odzadu. Jistě, tehdy se bleskově navržená a v závratném tempu stavěná divadelní budova nenazývala Národním, nýbrž Prozatímním divadlem, avšak mezi názorově nejednotnými institucemi, které o věc Národního divadla pečovaly, bylo předem domluveno, že pro jedny vysněné, pro jiné pouze trpěné Prozatímní divadlo bude postaveno předem tak, aby se dalo propojit s budoucím „hlavním“ divadlem Národním – z nějž ovšem tehdy nestála jediná cihla.

Staveniště Národního divadla, v pozadí Prozatímní divadlo

Přes všechny konflikty a tahanice nakonec osud prozatímní divadelní budově přál. Nikdo dnes již zodpovědně nepoví, zda toto rozhodnutí bylo správné, či zda by bývalo bylo lépe nic prozatímního nestavět a soustředit se na stavbu definitivní. Stěží se dá odhadnout, do jaké míry vznik Prozatímního oddálil otevření Národního a jak rychle a úspěšně by se bylo podařilo tehdy vybudovat rovnou velké divadlo. Ať už se kloníme k té či oné možnosti, nelze popřít jeden fakt: že totiž Prozatímní divadlo představuje v dějinách českého divadelnictví i v dějinách české hudby nepřehlédnutelnou, ba klíčovou kapitolu. A ta se začala psát na den přesně právě před 150 lety – 18. listopadu 1862. Patří vlastně již přímo do dějin Národního divadla. Prozatímní a Národní nejsou dva zcela odlišné pojmy, dvě estetiky, dva programy, dva (či lépe čtyři) různé soubory. Jedno plynule navazuje na druhé, právě tak jako dodnes navazuje plynule, ale zároveň i viditelně, stará budova Prozatímního divadla na pozoruhodný, nepravidelný, zlatem korunovaný a námi milovaný Zítkův-Schulzův mnohostěn.

Stará budova Prozatímního divadla, v níž se před 150 lety začalo hrát, není – jak známo – celý onen „druhý“ či „zadní“ díl Národního divadla jižně od pozlacené kopule, nýbrž pouze a jen jeho menší vyvýšená část. Nejnižší trakt Národního divadla, tzv. Schulzův, původně Polákův dům, byl do komplexu funkčně začleněn až spolu s Prozatímním divadlem při popožární rekonstrukci a dostavbě. Zůstává téměř rozum stát nad tím, kam a jak se do úzké „nudličky“ Prozatímního divadla mohlo vejít hlediště a jeviště. Navíc hlediště, které mělo diváckou kapacitu srovnatelnou s dnešním Národním divadlem. Jak dokládají plány architekta Ignáce Vojtěcha Ullmanna a zejména pak pozdější Zítkovy půdorysy, unikátně zachycující hlediště a jeviště obou divadel v jednom, byť nedokončeném architektonickém celku, bylo hlediště Prozatímního divadla orientováno tak, že diváci seděli takříkajíc zády k Vltavě, tedy „kolmo“ (v případě zmíněného asymetrického pojetí budovy jsou uvozovky na místě) na osu hlediště divadla Národního, sahalo doslova od jedné boční zdi ke druhé a zabíralo více než polovinu veškerého prostoru v budově. Jestliže tedy samotné hlediště Prozatímního víceméně vyhovovalo dobovému standardu velkého kamenného divadla, vše ostatní, počínaje jevištěm a orchestřištěm a konče zcela chybějícími sociálními zařízeními, bylo od samotného počátku nevyhovující jak pro pěstování velkého repertoáru, který se od Prozatímního očekával, tak z hlediska základního diváckého komfortu. Do orchestřiště se vešlo zhruba 35 hráčů a hloubka i šířka jeviště byla kolem pěti metrů.

Hlediště Prozatímního divadla na sklonku jeho existence
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat