Zápisník Jindřicha Bálka (65)
Dvořákova Praha včera uzavřela svoji komorní řadu, kterou dramaturgicky svěřila do rukou Jiřího Bárty. A nebyla to špatná volba. Už samotná koncepce – podle Bártova vlastního festivalu v Kutné Hoře – kdy se o jeden koncert jakoby dělí více souborů a hráčů, mění se nástrojové sestavy a dá se dělat neobvyklá dramaturgie, je neobyčejně lákavá. Je také velkorysá, protože souborům tak jako tak zabere celý večer a zahraje si o dost méně. Ale jak vidno, účinkující na to rádi přistoupili. Vlastně jen u koncertu, kde účinkuje Casals Quartet, Pavel Haas Quartet i Talichovo kvarteto mě napadá, že každý ze souborů by utáhl svůj zajímavý program, se svými pozvanými hosty. A zejména, pokud je Casals Quartet tak vzácným hostem. Fenomenální Eben Quartet naopak dostal ve dvou večerech prostor, který špičkovému souboru náleží. V každém případě jsem dlouho nezažil, aby velký festival orchestrálních koncertů měl tak velkorysou a nosnou komorní řadu.
Dramaturgická kombinatorika může být nekonečná a nechci ji dále rozehrávat – v posledu je beztak nejdůležitější, jestli se opravdu dobře hraje. V té souvislosti byl začátek komorní řady, kde první polovinu hrálo Bennewitzovo kvarteto pozdního Smetanu a raného Dvořáka, a po pauze Eben Quartet s dalšími dvěma hosty Zjasněnou noc, jedním z vrcholů této koncepce. Naopak koncert poslední, včerejší, po mém soudu takovým vrcholem nebyl. A to prostě proto, že špičkové provedení Čajkovského Tria a-moll prostě potřebuje větší přípravu, i když se sejdou tři dobří muzikanti. Hvězda festivalu Vadim Repin, Jiří Bárta a ukrajinský klavírista Konstantin Lifschitz samozřejmě provedli dlouhé a rozmáchlé dílo se ctí. Ale i tak se mi zdálo, že skladba potřebuje ve své ploše promyšlenější a více nazkoušenou koncepci.
Bylo zajímavé, že ducha komorní hry nejvíc reprezentoval nejslavnější sólista Repin, který se vůbec nepotřeboval prosazovat. Provedení vlastně vévodil klavírista Lifschitz, který ovšem hrál tak, jak se traduje o ruských klavíristech – velkým zvukem ve velkých akordech, a s dost malou pečlivostí pokud jde o všechny ostatní pasáže klavírního partu. Jeho zvuk byl nevyrovnaný a se zálibou v extrémech. Jiří Bárta pak v provedení ztělesňoval sympatickou jistotu jak tónem, tak zpěvností a provedením. Ale co se tímto provedením celkově řeklo (pokud jde o skladbu samu) vlastně není moc jasné. Společné muzicírování v různých sestavách je příjemná věc, ale že si muzikanti na pódiu koncert užívají a je to pro ně výzva, není jediné kritérium. Vždycky je ke zvážení, co všechno se ze sympatické atmosféry komorního muzikantského setkání v Kutné Hoře dá přenést do Rudolfina. Ale i do Anežky. A když jsem poslouchal úvodní slovo Jiřího Bárty ke středečnímu koncertu, které se dosti brzo proměnilo v nezamýšlené one man show, měl jsem dojem, že určitý odstup od sebe samého i od své koncepce by akci slušel. Úvodní slovo ke koncertu je prostě žánr svého druhu, který chce své. A někdy je lepší prostě začít hrát.
Ale celkově nic proti spontánnímu společnému muzicírování, protože komorní hudba ho opravdu umožňuje lépe než orchestrální koncerty. O dost jinak to totiž bylo se společným muzicírováním v ansámblu Vídeň – Berlín. Mozartovo Divertimento a Koncertantní symfonie – a po pauze Dvořákova Serenáda měly koncepci vlastně jasnou. A danou do velké míry vynikajícími hráčskými návyky z orchestrů Berlínských a Vídeňských filharmoniků. Koncert tak měl jakoby odpočinkový ráz, ale nabídl jak špičkové hraní, tak vkusné a vděčné pojetí.
Také festivalový akcent na „rané Dvořáky“ rozhodně stojí za pozornost. A vedle chystaného Alfreda byl nejvíce patrný právě v komorní řadě. Některé Dvořákovy skladby se hrají tak málo, že samo jejich uvedení má charakter odvážného počinu. A těžko se pro něj hledají měřítka. A pro nikoho není snadné říci, za jaký konec tyto skladby vlastě vzít. Máme před sebou obraz tvůrčího hledání, když to nazveme vstřícně, a značné kompoziční neujasněnosti a nezralosti, pokud bychom chtěli Dvořáka napomenout. Jenže, kdo z nás si chce brát právo pětadvacetiletého Dvořáka kritizovat, když víme, k čemu později dorostl! Ale vždycky bude vznikat dilema, jestli rozmáchlým mladistvým pokusům svou interpretací vnutit nějakou silnější koncepci, anebo je jaksi vstřícně líbezně podat – ovšem za cenu, že to posluchače přece jen místy nudí. Když hrál Jiří Bárta v pondělí Dvořákův první Violoncellový koncert A dur, šel po mém soudu spíše druhou cestou. Téma, co s mladým Dvořákem, tu ale stojí před námi, každý další příspěvek se hodí a díky za něj.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Dvořákova Praha / Petra Hajská a Martin Divíšek
