Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (2)

Jan Kubelík – konzervatorista

Jan Kubelík vstoupil na koncertní pódia v začátku dvacátého století jako oslnivý meteor. V historii najdeme jen málo umělců, kteří v rekordní době získali celosvětovou slávu. Zastavme se nyní alespoň v krátkosti u toho, co zrodu meteoru, o kterém však v dalších letech můžeme mluvit již jako o hvězdné stálici, bezprostředně předcházelo.V minulém článku (zde) jsme se zabývali Kubelíkovým dětstvím a dovedli jsme malého Jeníka až k přijímací zkoušce na pražskou konzervatoř. Jak jsme uvedli, Jan Kubelík při ní nesplňoval předepsané věkové podmínky a o jeho přijetí se rozpoutala v přijímací komisi vzrušená diskuse. Vedení instituce trvalo na svých předpisech a přijetí nedoporučilo, vše dopadlo nakonec úspěšně až po razantní přímluvě nově angažovaného profesora houslové hry Otakara Ševčíka. Ten přijal plnou odpovědnost za zdárný vývoj mladého studenta, kterému v této době ještě nebylo požadovaných dvanáct let.Janu Kubelíkovi se takto otevřela cesta k systematické a pečlivé přípravě na pozdější slavnou koncertní dráhu. Houslové oddělení pražské konzervatoře mělo v té době značné renomé. Jejím zakladatelem byl Bedřich Vilém Pixis (1786 – 1842), rodák z Mannheimu, který importoval věhlasnou tradici rodiny Stamiců zpět do Čech a který si získal nezapomenutelné postavení v dějinách české houslové hry především jako učitel nadaného, bohužel brzy zemřelého Josefa Slavíka. Z dalších věhlasných pedagogů je třeba jmenovat Pixisova žáka Mořice Mildnera a v dalším řetězci pak Mildnerova žáka Antonína Bennewitze, který v době Kubelíkova přijetí byl ředitelem konzervatoře. Aby se houslová nit skvělých osobností nepřetrhla, navázal na ni Bennewitzův žák Otakar Ševčík. Ten se uvedl jako koncertní mistr několika významných zahraničních orchestrů a získal skvělou pedagogickou pověst zvláště při dlouholetém působení v Kyjevě. V roce 1892 se však rozhodl pro návrat do Čech a přijal místo profesora houslové hry, které se na pražské konzervatoři uvolnilo Bennewitzovým přechodem na ředitelský post. Otec Kubelík si přál výuku svého syna u zkušeného Bennewitze, události se však vyvinuly jinak. Ševčík se zasadil při přijímací zkoušce o úspěšný výsledek, Jana si vyžádal přímo do své třídy a toto rozhodnutí bylo třeba přijmout. Pro další vývoj Kubelíka to mělo zcela zásadní význam a podle mého názoru pozitivní. Samozřejmě je možné o řadě odborných problémů diskutovat. Zvláště později se stalo oblíbeným tématem různých úvah, zda spojení Ševčík – Kubelík bylo šťastným řešením či nikoliv. Určité pochybnosti vyvolal sám Jan Kubelík, když se od svého učitele, již jako slavný houslista, názorově poněkud osamostatnil, určitou dobu s ním nekomunikoval a smířil se s ním až při návštěvě nemocného Ševčíka v Písku, nedlouho před jeho smrtí. Toto dojemné setkání při příležitosti Kubelíkova koncertu v Písku přesto naznačuje, co mohlo být ve studijních letech i v dalším období již svébytné Kubelíkovy koncertní dráhy předmětem různých názorů či odlišných přístupů. Ševčík byl totiž vyhlášený perfekcionista a technickou dokonalost považoval za základ uměleckého provedení. Svým žákům doporučoval mnohahodinová denní cvičení, podrobné až vyčerpávající studium svých sešitů houslové techniky a přípravu interpretovaných skladeb po drobných částech, rozložených do technických detailů. Tento přístup, který se některým může zdát až „školometský“, nezapřel Ševčík ani při posledním setkání s proslaveným Kubelíkem, když se podle slov přítomných účastníků setkání dotazoval na obtížnost Kubelíkova večerního programu a s velkou starostlivostí nabádal umělce, aby již ukončil návštěvu a šel si před koncertem vydatně pocvičit. Kubelík sám později tuto historku prezentoval s úsměvem a porozuměním pro pedagogovu přísnost a stálou pracovní odpovědnost.

Vzájemný soulad obou osobností však nepanoval po celou dobu jejich spolupráce. Již v roce 1905 v jakémsi článku anglických novin Kubelík mluvil o příliš monotónním studiu na pražské konzervatoři. K dispozici mám i Kubelíkem psaný dopis, v němž jsou jeho názory na Ševčíkovu metodu v jistém rozporu se zavedenou, oficiálně šířenou apoteózou Ševčíkova pedagogického stylu. Zřejmě za těmito neshodami stojí i určitá žárlivost slavného žáka na slavného učitele a opačně. Proslavil Kubelík Ševčíka, který byl shodou okolností jeho učitel? Nebo to bylo obráceně a žák Kubelík byl jen výsledkem Ševčíkovy geniálního výuky?

Ponechme tento někdy osobní vztah a vcelku zbytečné úvahy stranou, spokojme se s konstatováním, že Ševčík jako pedagog měl na Kubelíka velký vliv a příprava mladého umělce konečně dostala ucelený řád a systém. Ševčík dbal na ideální postavení levé ruky, s kolmým dopadem prstů na hmatník, což činí technické pasáže co nejvíce brilantní. Dbal na jistou intonaci, přehledné zvládnutí nejobtížnějších úseků skladby, dbal i na smykovou pružnost pravé ruky, vše v souladu se Ševčíkovými uznávanými sešity houslové techniky. Určitě tedy alespoň po stránce houslové techniky, kterou Kubelík v následujících letech doslova udivoval, přinesla studijní léta obrovský vzestup. Možná to bylo právě díky Ševčíkově takzvané pedantické či někdy pedanticky aplikované metodě, možná to bylo samotným, bleskurychle se rozvíjejícím talentem. Každopádně bylo dosaženo skvělého výsledku, který byl základem dalších úspěchů. Ve prospěch Ševčíka je také třeba říci, že podle jiných svědectví ordinoval z technických studií svým žákům jen promyšlený výběr, nešlo tedy o nějaké mechanické a úmorné přehrávání, které by kazilo umělecký cit. Podle dochovaných prstokladů a smyků měl také Ševčík, sám dříve vynikající houslista, umělecky vyhraněnou představu o konečné interpretaci. Ševčík dnes žije v povědomí houslistů nejen jako pedagog a autor ucelené houslové školy, ale i jako skladatel Českých tanců, z nichž variace na píseň Holka modrooká si získaly stálé místo ve virtuózním repertoáru houslistů. Vraťme se však ještě k malému konzervatoristovi Jeníkovi, který podle vyprávění životopisců každé ráno šlapal cestu z Michle do centra Prahy, vyzbrojen obyčejnými houslemi jakéhosi pankráckého houslaře, s padesáti krejcárky v kapse na oběd, cestou ze Spálené do Opatovické ulice na Novém městě fanfárou z Libuše vyvolal svého nejmilejšího spolužáka Bohuslava Lhotského (pozdějšího primária slavného Ševčík-Lhotského kvarteta) a pokračoval společně s ním za studijními povinnostmi.

U profesora Ševčíka byli v lekci obyčejně čtyři žáci, někdy se jim pedagog věnoval ještě i po večerní šesté hodině ve svém soukromém čase. Ševčík se svými žáky velmi intenzivně pracoval, kladl jim, podle jejich vyspělosti, technicky odpovídající repertoár, a to i navzdory oficiálním předpisům studijní látky v jednotlivých ročnících. Mechanický výcvik svých žáků Ševčík uplatňoval v úkolovém zvládnutí obtížných etud. Jakkoliv byl tento přístup zřejmě mimořádně náročný a zatěžující pro běžné žáky, Kubelík zvládal zadanou prstocvikovou látku s vrozenou lehkostí a samozřejmostí. Skutečně je dnes těžké říci, zda Kubelíkova úžasná technická zdatnost a jistota byla výsledkem přirozených houslistových vloh či úmorného cvičení. Ostatně Kubelík, i podle svých slov, nikdy svou přípravu časově nepřeháněl. Podle pozdějších vyjádření byl doslova odpůrcem mechanického drilu, který prý kazí uměleckou duši. Na konzervatoři byl však stále náročnějšími úkoly Ševčíkem k pečlivé přípravě přinucen a je dobře, že tomu tak bylo. Traduje se však i následující příhoda. Ve třetím ročníku studia zadal na hodině Ševčík čtyřem svým žákům nastudovat do příští lekce Ernstovu akordickou etudu č. 1. Pečlivý Lhotský si noty ihned koupil a nastudoval, Kubelík zapomněl, nestihl si koupit sešit ani před lekcí, přišel tedy na konzervatoř naprosto nepřipravený. Naštěstí před Ševčíkovou hodinou měli žáci orchestrální hru, Kubelík se z nějakého důvodu na chvíli omluvil, noty si od Lhotského vypůjčil, v uhelné komůrce ústavu etudu narychlo nastudoval a Ševčíkovi téměř z listu přehrál. Za svoje pečlivé zvládnutí pak byl Ševčíkem pochválený a kladený za vzor ostatním.

Zatímco měli žáci konzervatoře úkol co nejvíce cvičit, zdá se, že příležitostí k předvedení jejich umění jim škola příliš možností neposkytovala. Zřejmě záměrně, za účelem koncentrace na vlastní studium. Mimoškolní koncertování bylo dokonce zakázáno. Kubelík sám několik těchto utajených vystoupení musel provést pod jiným jménem, tak například 1. března 1898 zahrál Ondříčkovu Fantazii na Prodanou nevěstu ve vinohradském Národním domě na večeru Pražského Sokola pod pseudonymem Jiří Mareš, což bylo jméno slepého pěvce písně Kde domov můj ze Škroupovy Fidlovačky. Kubelík v ilegalitě vystoupil i na řadě vystoupeních v rodné Michli a Vršovicích. Tato činnost byla tehdy poměrně riskantní. Pokud by byla prozrazena, hrozilo Kubelíkovi vyloučení z ústavu, tak jak se to kdysi nekompromisně stalo jeho učiteli Ševčíkovi, když za zády svého pedagoga Bennewitze a bez dovolení ředitelství vystoupil v Mladé Boleslavi.Jan Kubelík studoval na pražské konzervatoři šest let. Z prvního ročníku šel Kubelík ve školním roce 1893/1894 hned do ročníku třetího, šestý ročník v létech 1896 – 1897 si naopak v dalším roce na radu Ševčíka zopakoval. Pedagog se svému žáku intenzivně věnoval, chtěl ho co nejkvalitněji připravit na budoucí dráhu, poslední studijní rok byl tedy zaměřen na další rozšíření Kubelíkova koncertního repertoáru. Je třeba také zmínit další Ševčíkovu zásluhu. Pedagog Kubelíkovi během studia významně pomohl i přímluvou za zrušení školného a zajištěním podpory konzervatorních nadací, což finančně vylepšilo rozpočet rodiny Kubelíkových, ke které měl Ševčík přátelský poměr.

Nedílnou součástí konzervatorního studia byla všeobecná hudební průprava. Vedle již zmíněné orchestrální praxe pod vedením ředitele Bennewitze navštěvoval Kubelík výklady hudební nauky u Josefa Förstera, otce slavného skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, dále obligátní klavír, nauku o nástrojích, formách, k tomu řadu všeobecných disciplín, například francouzštinu. Pro pozdější Kubelíkovu činnost měly však velký význam hodiny harmonie a kontrapunktu u renomovaných mistrů Karla Knittla a Karla Steckera. Jen Antonína Dvořáka Kubelík na konzervatoři nestřetl, ačkoliv to bylo jeho přáním. Slavný skladatel zrovna v těchto létech pobýval v Americe jako ředitel konzervatoře v New Yorku.Během šestiletého studia došlo konečně i k řadě oficiálních školních Kubelíkových vystoupení. Poprvé si Kubelík zahrál veřejně až ve čtvrtém ročníku (což byl ve skutečnosti jeho třetí, druhý ročník totiž Kubelík vynechal). 18. května 1895 se tedy uvedl jako primárius v Saint-Saënsově klavírním kvartetu op. 41 a za půl roku, 19. prosince, již jako student pátého ročníku, se poprvé představil jako sólista. Hrál Wieniawského koncert fis moll, po jehož skončení prý přítomný ředitel Bennewitz volal vzrušeně z první řady: „Kolosal, phänomenal!“

Tímto koncertem začíná skutečná sólistická dráha Jana Kubelíka, o jehož umění se již začíná mluvit nejen na konzervatoři. Na dalším svém vystoupení v rámci konzervatoře, v roce 1897, se blýskne koncertem Hanuše Trnečka, Ondříčkovou Fantazií na Prodanou nevěstu, Wieniawského Polonézou a Vzpomínkou na Moskvu, rovněž Rejem čarodějnic Paganiniho, autora, jehož skladby proslavily Kubelíka v začátku jeho kariéry po celém světě.

V posledním roce studia vystoupil Kubelík jako student školy dvakrát jako primárius kvarteta, se kterým provedl dva Haydnovy kvartety. Finále konzervatoristy však obstaraly dva skvělé sólistické výkony. 31. března 1898, tedy ve svých osmnácti letech, vystoupil Kubelík jako sólista ústavního koncertu ve Stavovském divadle s Brahmsovým koncertem, dokonce s vlastní kadencí. Dobový tisk píše: „Prof. Ševčík může být právem hrdým na tohoto svého žáka a konzervatoř na takového učitele…“

O Kubelíkovi se již začíná hovořit jako o budoucí hvězdě, tuto naději potvrdil houslista 7. července 1898 svým absolventským vystoupením, pro který si připravil Paganiniho Koncert D dur se Sauretovou kadencí (tehdy se hrála pouze 1. věta). Zatímco v předchozí interpretaci Brahmse se Kubelík projevil jako citlivý hudebník, v Paganinim exceloval jako suverénní virtuos. Podle listu Bohemia „Kubelíkova hra vyvolala přímo senzaci“, užaslý ředitel Bennewitz volá do napjatého ticha po skončení kadence a koncertu „Aber so was Fabelhaftes!“, po čemž vypukne v Rudolfinu bouřlivý potlesk.Jan Kubelík opouští konzervatoř jako umělec se všemi předpoklady pro sólovou dráhu – s neomylnou virtuózní technikou, přesvědčivým projevem a nepřehlédnutelným osobním šarmem. Základy k budoucí světové kariéře jsou velmi pečlivě položeny. Tak jako u všech umělců, kteří jsou na prahu své cesty ke slávě, však o dalším osudu rozhodují i následné události. Osloví Kubelíkovo umění i mimopražské publikum? Bude mít Kubelík štěstí ve výběru manažera, který by jeho interpretační kvality i kouzlo osobnosti náležitě zpropagoval a nabídl co nejširší veřejnosti? Podaří se mu obstát a vítězně se prosadit v obrovské konkurenci světových houslistů, mezi něž v Kubelíkově době patřili nejen jeho současníci Hubermann, Kreisler, Thibaud a další, ale též stále koncertující legendární houslisté předchozí epochy, mezi něž patřili např. německý houslový „klasik“ Joseph Joachim a elegantní španělský virtuos Pablo de Sarasate? Na tyto otázky si odpovězme v příštím díle, ve kterém zmapujeme Kubelíkova koncertní léta od absolutoria konzervatoře až do první světové války.
(pokračování)
Foto archiv autora