Velký český houslista a skladatel Jan Kubelík (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jan Kubelík – konzervatorista

Jan Kubelík vstoupil na koncertní pódia v začátku dvacátého století jako oslnivý meteor. V historii najdeme jen málo umělců, kteří v rekordní době získali celosvětovou slávu. Zastavme se nyní alespoň v krátkosti u toho, co zrodu meteoru, o kterém však v dalších letech můžeme mluvit již jako o hvězdné stálici, bezprostředně předcházelo.V minulém článku (zde) jsme se zabývali Kubelíkovým dětstvím a dovedli jsme malého Jeníka až k přijímací zkoušce na pražskou konzervatoř. Jak jsme uvedli, Jan Kubelík při ní nesplňoval předepsané věkové podmínky a o jeho přijetí se rozpoutala v přijímací komisi vzrušená diskuse. Vedení instituce trvalo na svých předpisech a přijetí nedoporučilo, vše dopadlo nakonec úspěšně až po razantní přímluvě nově angažovaného profesora houslové hry Otakara Ševčíka. Ten přijal plnou odpovědnost za zdárný vývoj mladého studenta, kterému v této době ještě nebylo požadovaných dvanáct let.Janu Kubelíkovi se takto otevřela cesta k systematické a pečlivé přípravě na pozdější slavnou koncertní dráhu. Houslové oddělení pražské konzervatoře mělo v té době značné renomé. Jejím zakladatelem byl Bedřich Vilém Pixis (1786 – 1842), rodák z Mannheimu, který importoval věhlasnou tradici rodiny Stamiců zpět do Čech a který si získal nezapomenutelné postavení v dějinách české houslové hry především jako učitel nadaného, bohužel brzy zemřelého Josefa Slavíka. Z dalších věhlasných pedagogů je třeba jmenovat Pixisova žáka Mořice Mildnera a v dalším řetězci pak Mildnerova žáka Antonína Bennewitze, který v době Kubelíkova přijetí byl ředitelem konzervatoře. Aby se houslová nit skvělých osobností nepřetrhla, navázal na ni Bennewitzův žák Otakar Ševčík. Ten se uvedl jako koncertní mistr několika významných zahraničních orchestrů a získal skvělou pedagogickou pověst zvláště při dlouholetém působení v Kyjevě. V roce 1892 se však rozhodl pro návrat do Čech a přijal místo profesora houslové hry, které se na pražské konzervatoři uvolnilo Bennewitzovým přechodem na ředitelský post. Otec Kubelík si přál výuku svého syna u zkušeného Bennewitze, události se však vyvinuly jinak. Ševčík se zasadil při přijímací zkoušce o úspěšný výsledek, Jana si vyžádal přímo do své třídy a toto rozhodnutí bylo třeba přijmout. Pro další vývoj Kubelíka to mělo zcela zásadní význam a podle mého názoru pozitivní. Samozřejmě je možné o řadě odborných problémů diskutovat. Zvláště později se stalo oblíbeným tématem různých úvah, zda spojení Ševčík – Kubelík bylo šťastným řešením či nikoliv. Určité pochybnosti vyvolal sám Jan Kubelík, když se od svého učitele, již jako slavný houslista, názorově poněkud osamostatnil, určitou dobu s ním nekomunikoval a smířil se s ním až při návštěvě nemocného Ševčíka v Písku, nedlouho před jeho smrtí. Toto dojemné setkání při příležitosti Kubelíkova koncertu v Písku přesto naznačuje, co mohlo být ve studijních letech i v dalším období již svébytné Kubelíkovy koncertní dráhy předmětem různých názorů či odlišných přístupů. Ševčík byl totiž vyhlášený perfekcionista a technickou dokonalost považoval za základ uměleckého provedení. Svým žákům doporučoval mnohahodinová denní cvičení, podrobné až vyčerpávající studium svých sešitů houslové techniky a přípravu interpretovaných skladeb po drobných částech, rozložených do technických detailů. Tento přístup, který se některým může zdát až „školometský“, nezapřel Ševčík ani při posledním setkání s proslaveným Kubelíkem, když se podle slov přítomných účastníků setkání dotazoval na obtížnost Kubelíkova večerního programu a s velkou starostlivostí nabádal umělce, aby již ukončil návštěvu a šel si před koncertem vydatně pocvičit. Kubelík sám později tuto historku prezentoval s úsměvem a porozuměním pro pedagogovu přísnost a stálou pracovní odpovědnost.

Vzájemný soulad obou osobností však nepanoval po celou dobu jejich spolupráce. Již v roce 1905 v jakémsi článku anglických novin Kubelík mluvil o příliš monotónním studiu na pražské konzervatoři. K dispozici mám i Kubelíkem psaný dopis, v němž jsou jeho názory na Ševčíkovu metodu v jistém rozporu se zavedenou, oficiálně šířenou apoteózou Ševčíkova pedagogického stylu. Zřejmě za těmito neshodami stojí i určitá žárlivost slavného žáka na slavného učitele a opačně. Proslavil Kubelík Ševčíka, který byl shodou okolností jeho učitel? Nebo to bylo obráceně a žák Kubelík byl jen výsledkem Ševčíkovy geniálního výuky?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na