Při přípravě jedné z aktovek Václava Havla zemřel před čtyřiceti lety, 22. dubna 1976, ve vídeňském exilu legendární český divadelník a režisér Alfréd Radok, do jehož kariéry opakovaně zasáhla politická situace, která jeho talentu neumožnila prosadit se naplno. Radok musel několikrát odejít z Národního divadla, s nepřízní se potýkaly i jeho filmy. Po srpnu 1968 zamířil do emigrace, kde také zemřel.
Po osvobození v roce 1945 nastoupil Alfréd Radok do Divadla 5. května, kde působil jak v činohře tak v opeře a odešel před začátkem sezony 1947/1948. Poprvé v roce 1946 se pracovně setkal s výtvarníkem Josefem Svobodou a společnou inscenací opery Hoffmannovy povídky začala jejich více než dvacetiletá spolupráce.
Pozornost vzbudil talentovaný režisér také svojí filmovou prvotinou Daleká cesta o pronásledování Židů z roku 1948, ve které se vypořádal i s vlastními zážitky. Radok měl po otci židovský původ, jeho příbuzní zahynuli v Terezíně a on sám byl koncem války deportován do pracovního tábora. Film získal řadu ocenění v zahraničí, v poúnorovém Československu byl ale promítán jen krátce na venkově, než byl úplně zakázán. Druhý Radokův film, satirický Divotvorný klobouk podle Klicperovy hry (1952), vůbec nebyl schválen k promítání. Poté se nakrátko uchytil u zájezdového Vesnického divadla, „poslední štace, kde už mu nikdo nebude závidět“, než se mohl v půli padesátých let vrátit do Národního divadla. V roce 1956 ještě natočil třetí celovečerní film Dědeček automobil.
Během druhého angažmá v Národním divadle režíroval například Nezvalův titul Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (který nepovažoval za dobrou hru; 1956), ale i dodnes připomínanou inscenaci Osbornova Komika s Ladislavem Peškem v hlavní roli (1957). Koncem padesátých let pak spolu s dlouholetým spolupracovníkem a scénografem, Josefem Svobodou, a svým bratrem, scenáristou a dramaturgem, Emilem, připravil Alfréd Radok projekt Laterny magiky, který měl obrovský úspěch na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu.
Po skončení Expa byla Laterna magika přenesena do Prahy, Radok u ní ale dlouho nezůstal. Jím připravený nový program nazvaný Variace byl ještě před uvedením zakázán a režisér si na přelomu padesátých a šedesátých let hledal nové angažmá. Zakotvil v Městských divadlech pražských vedených Otou Ornestem, kde vytvořil řadu ceněných inscenací. V roce 1966 se pak Radok, který se začal prosazovat i v cizině, znovu vrátil do Národního divadla.
Zde stihl do srpna 1968 vytvořit tři inscenace, po invazi vojsk Varšavské smlouvy ale raději zvolil emigraci. Přes Německo zamířil s manželkou (a spolupracovnicí) Marií a dvěma dětmi do Švédska.
První čtyři roky měl oficiálně v Národním divadle neplacené volno, pak jej ale komunistický režim prohlásil za emigranta a odsoudil. V exilu Radok působil v göteborském divadle Folkteatern, kromě toho nastudoval i několik her v Německu, Belgii a Norsku. Na jaře 1976 pak připravoval ve Vídni inscenaci aktovek svého bývalého asistenta Havla, tehdy ale dostal pátý infarkt a zemřel.
Na památku režiséra, který v roce 1991 dostal in memoriam Řád T. G. Masaryka, byly od roku 1993 udělovány nejlepším českým inscenacím a tvůrcům Ceny Alfréda Radoka. V roce 2014 byly ale pod tímto jménem předány naposled. Uznávaným divadelním a operním režisérem je i jeho syn David.
Osobností Alfréda Radoka jsme se věnovali před časem, při příležitosti stého výročí jeho narození (článek najdete zde).
