Verdiho Aida v Plzni

Vrcholné dílo Giuseppe Verdiho Aida, které patří do čtveřice jeho nejvyzrálejších operních děl, zvolila plzeňská operní dramaturgie jako první premiéru nové sezony. Premiéry zazněly v historické budově Velkého divadla v Plzni ve dnech 18. a 19. října, v hudebním nastudování Františka Drse a v režii nového šéfa opery, režiséra Tomáše Pilaře. Na scéně vytvořené Danielem Dvořákem, s kostýmy, které navrhla výtvarnice Ivana Miklošková. Repríza se konala dne 1. listopadu 2014, obsazení bylo promíšené, ale ve dvojici hlavních protagonistů bylo oproti premiéře takzvané druhé obsazení. Z této reprízy a zpětně též retrospektivním pohledem z premiéry je koncipována tato recenze.Verdiho Aida, dílo pateticky neobyčejně vypjaté a zároveň emocionálně vroucí, patří mezi osvědčené hodnoty operního odkazu. S velkými sborovými scénami, s kvartetem ústředních rolí, který patří oborově do prvních pater náročných pěveckých úkolů. Plně vyzní tehdy, pokud jsou k dispozici pěvci opravdu nádherných, velkých, barevných fondů, zasvěcených do pěvecké techniky belcanta.

Pětapadesátiletý Verdi zde předložil vyspělé dílo, po předchozím Donu Carlosovi patetičtější a vypjatější, v plné dokonalosti hudební formy. Dal zhotovit šest rovných trumpet, dnes zvaných „aidovky“, vypsaných takto i v partituře, dílo naplnil novým přístupem také výraz textu. Verdi upozorňoval permanentně svého libretistu, vzdělaného spisovatele Antonia Ghislanzoniho (1824–1893) na nezbytnost prostoty a pádnosti libreta. Razil zde termín „parola scénica“, tedy jevištní slovo. Chce i nerýmované verše, aby se děj mohl vyjádřit dle Verdiho „prostě a zcela jasně“. Závěr působivé Nilské scény s Radamovou vrcholovou frází na držených Áčkách: „Sacerdote, io resto a te“, to je fantasticky dramatický, strhující závěr, typický pro Verdiho vrcholné období. Velké masové scény a baletní obrazy podtrhují mimořádnost díla.

Verdiho Aida náleží zcela samozřejmě do třiceti často hraných trvalek. V Plzni byla provedena v poválečné epoše dvakrát, tato inscenace je třetí. To se může zdát málo. Ale inscenace z roku 1958 se hrála až do konce šedesátých let o volných sobotách, mimo abonomá, čili doba setrvání v repertoáru byla deset let. Pro statistiky je to tudíž mýlící jen ve smyslu premiér. Může se také zdát, že uvést tohle dílo je snadné, vždyť je tolik známé, zachyceno na různých, skvělých nahrávkách. Ale v tom dřímá právě Achillova pata. Uvádíme-li dílo neznámé, natož novinku, neexistuje srovnání, vše bereme z pozic dramaturgické vděčnosti. Na Aidu chodíváme s mnoha očekáváními, řada posluchačů ji zdaleka nevidí poprvé. V tom je vždy pro inscenátory skryt tvrdý oříšek.

Plzeňská opera povolala k hudebnímu nastudování zkušeného dirigenta Františka Drse, který byl dlouhá léta s plzeňskou operou spojen, navíc k Verdiho dílu netají svůj vřelý vztah. Vypracovaná hra orchestru, pevný rytmus a rytmické zákryty nástrojových skupin byly charakteristické, jakož i dynamika hry, možná někdy držená až příliš v nižší hladině. Ale nekryjící skoro nikde pěvce, krom scény Amonasra s Aidou u Nilu. Na repríze 1. listopadu se houslová skupina s koncertním mistrem oproti premiéře jakoby víc uvolnila, její hra imponovala hned v orchestrálním úvodu kultivací jemných tónů ve vypointovaných frázích, krásnou, až ideální mírou vibrata u pana koncertního mistra. Rovněž se orchestr rozehrál k plnokrevnějším fortovým vrcholům než na premiéře.

Nový šéf opery, režisér Tomáš Pilař, zaujal již letos v lednu režií prvotiny Bohuslava Martinů, takže si sám sobě nastavil pro režii Aidy vysokou laťku, byť ve zcela odlišném stylu. S osvědčeným scénografem Danielem Dvořákem, který vytvořil jednoduchou funkční scénickou základnu pro odvíjení děje. Zvolil rozčlenění jeviště monumentálními kamennými stěnami, které vytvářejí funkčně vhodný, variabilní scénický model pro rychlé proměny obrazů.Diváky toužící po efektu velkých scén zřejmě trochu zklame až přílišnou scénickou skromností. Režisér pracoval na scéně, imponující dobrým využitím hloubky jeviště, preferoval zřetelně variabilitu a diferenciaci mnoha světelných efektů. Působí promyšleným, exaktním dojmem, stejně jako výtvarné obrazce jednotlivých aktů, důmyslně prostorově vystavěných. Spolu se světelnými efekty jako důležitým leitmotivem akcentace dominantních postav příběhu. Chce zvýrazňovat vývoj jemnou psychologií vztahů právě mnoha imaginativními vidinami a fantaziemi. Preference světelných efektů zároveň vynahrazuje chudší davové scény, které si zřejmě nechtějí hrát na možnosti velkých divadel a amfiteátrů  à la Verona. Důsledná práce se světly tvoří zároveň komornější základnu koncepce. Pravda, řada diváků zde jistě čeká poněkud víc. Oslavné scény před branami Théb, kde jsou vítány vítězné voje Radama, Aida poznává v davu zajatých Ethiopanů svého otce (zde je spolu s králem Amonasrem pět ubohých zajatců, nezbylo jich tedy z bojů věru mnoho), jsou dík světelným imaginacím poněkud utápěny ve tmě. Kužel světla, zaměřený vždy jako leitmotiv na dominující aktéry děje, nedává svou prudkostí možnost vidět ostřeji mimiku pěvců. Nedostatek světla během večera mi vadil, až jsem během díla doslova živočišně toužil po plném nasvícení scény, alespoň na chviličku, aby se očím trochu ulevilo… Právě v takovém místě Triumfálního pochodu, kde jsem na ono – „budiž světlo” – tolik toužebně čekal. Trompety „aidovky” situované do protilehlých lóží pro vzácné hosty, zazněly břeskně, na jevišti simulovány pantomimou baletních umělců. Více jsem ale očekával trochu v interakci postav, zejména první obrazy působily poněkud staticky, rozpačitě, dialogy postav jakoby teprve nacházely potřebný stupeň výrazového napětí v komunikaci. Někdy se režisér spokojil s prostým aranžmá, které chce zřejmě nekomplikovat pěvcům pohyb po jevišti a soustředit je víc na aspekty pěvecké. Ale je jistě výborné, podtrhuji dvakrát, že režie nikdy nedopouští sklouznutí k opernímu klišé, k mnohdy zastaralým gestům, jak je dnes někdy v Čechách neradi, s údivem pozorujeme.Výtvarnice Ivana Miklošková navrhla efektní, působivé kostýmy, spojující siluety egyptské módy s opravdu nadčasovými křivkami, které byly obdivuhodně vydařené zejména u ženských protagonistek. Především u Amneris, kde se jako divák až divím, proč Radames nedá vlastně přednost efektně, do eroticky působivých křivek kostýmem vypointované dceři krále egyptského. Ale také například u menší role Kněžky se kostým vydařil, stejně tak u sboru podtrhuje jednolitý pocit barevného celku, až monumentálně působícího u mužského sboru.Samozřejmě, v tomto stylu opery, pokud inscenátoři nepostaví zajímavý pěvecký kvartet sólistů, jejich akcie poněkud oslabují. V žádném jiném operním stylu nestojí vše tolik na kráse pěveckých fondů, jako právě v atraktivní epoše neobelcanta. V tomto bodu se ale ukázal trochu otazníček třetí plzeňské inscenace poválečné epochy. Možná, že dobře míněná obrovská propagace sopranistky Luisy Albrechtové vytvořila zdání jakéhosi objevu velikého formátu. To se však již na vstupním koncertě v září zcela nenaplňovalo. Premiéra tato očekávání nenaplnila rovněž. Poněkud jednostrunný výraz a přílišná míra patetizace působí v dojmu celku méně přesvědčivě. Častá piana by byla půvabná, první bych jim aplaudoval, kdyby nestála často spíše na hraně markýračního charakteru tónu, který se barevně od plné rezonance liší. Ale musím vyzdvihnout velkou árii ve scéně u Nilu, kterou vyvrcholila znamenitě na lehce tvořeném vysokém cé („no, mai  piû, non ti vedro”) a pianově nasazeném následném áčku závěru této árie („oh patria mia, mai piû, ti rivedrò“).Iva Veberová v repríze 1. listopadu vytvořila pro mne celistvější, nepatetický jevištní profil Aidy, jejíž devizou je barevný mladodramatický soprán, který je v pianech barevně propojen s fortovými tóny. Nejvyšší tóny rozsahu má Luisa Albrechtová lehčí, kulatější, Iva Veberová zase více excelovala v až étericky nadlehčených, krásných frázích v mezza voce v Nilském duetu, podobně v lyrickém závěru opery v Meno mosso – „O terra addio, addio valle di pianti“ – to bylo opravdu poslechovou lahůdkou modulace jemné fráze s vrcholovým bé. Luisa Albrechtová se může režii jevit jevištně atraktivnější, Iva Veberová by v tomto směru nezaostávala, kdyby se trošičku vrátila do svých proporcí Giocondy, ale toť jen malé ťuknutí, vyhodnocení Miss Aida Plzeň 2014 nechám na subjektivním pocitu toho kterého diváka.Píši to proto, že propagace zdůrazňovala mimořádný zjev Aidy, jaký snad nemá sobě rovna, jiné aspekty ani tolik ne. Tenorista Paolo Lardizzone nám naopak ukazuje, jak lze být hrdinným rekem v opeře s nejmenší a nejdrobnější postavou, jakou jsem kdy v roli Radama zaznamenal. Jak vidět, moderní operní divadlo současnosti má stále své limity, tak jako mělo v minulosti. A není to tak dávno, co proběhla na Opera Plus diskuze po přenosu z Met kolem nadváhy Johana Bothy coby Otella… Vůči zjevu pěvce byla dost netolerantní. Jak vidět, ani Plzeň nemůže vybírat hrdinného tenora z dlouhé řady pěvců, schopných vyzpívat roli Radama a zároveň mít činoherní či snad filmový zjev. Vida, ale přesto přemohl fyzicky mohutného krále Amonasra a přivedl králi egyptskému násilím zbytek rozprášeného vojska, v počtu jen pěti zbitých otroků. Rossiniho bonmot, že operní pěvec rovná se hlas, hlas a za třetí opět hlas, platí i nadále. Pěvecky je ale spinto tenor Paolo Lardizzona disponován výborně, především v jistých, pevných výškách. Jeho dominantní tóny na vysokých bé jsou opravdu oním italským, pravým „voce di testa”. Střední polohy ve vstupní romanci pěvec ještě trochu na premiéře hledal a posazení přechodných poloh, tím i intonaci, si upřesňoval. Ve druhé části díla, od Nilského duetu, byl již zvukově zcela přesvědčivý až do závěrečné scény, která mu vyzněla tónově skvěle. Již zmíněné „Sacerdote, io resto te” – zaznělo na okázale držených Áčkách opravdu pozoruhodně.Toto dramaticky mistrovské místo Verdiho se ale vydařilo výborně také alternantovi v roli Radama, jímž byl na repríze Rafael Alvarez. Fyzicky působí jako mužný rek autentičtěji, než Lardizzone, pěvecky bych ale dal přednost více oslnivým výškám Lardizzona. Alvarez působil v prvním obrazu na repríze nejistě, jako by nebyl v plné pohodě. Romance, koncipovaná v hodně pomalém tempu, à la slavný dirigent Sergiu Celibidache ve starším věku, budí asi vnitřní tenze. Závěr árie staví Rafael Alvarez, na rozdíl od Lardizzonova plného forte do piana, což Verdi opravdu v partituře žádá (ppp a morendo!). Nicméně než nepravé piano ve smyslu falzeto petto, je lepší obvyklé forte. Rafael Alvarez se během večera uvolnil a měl mnoho pěkných pěveckých momentů, jak v Nilském duetu, tak v závěru ve scéně v hrobce, kde dokázal fráze přesvědčivě dynamicky modulovat, zde již ovšem v pravých pianech a mezza voce.Amneris Jany Foff Tetourové je zjevem atraktivní postavou, zvýrazněnou smyslně eroticky laděným kostýmem, především ve druhém obrazu. Pěvecky zprvu mnoho na premiéře neslibovala. Postupem večera se ale rozezpívala k velmi solidnímu výkonu, sklon k vibratu začátku se vytratil. Na repríze byla přesvědčivější již od začátku, její výkon pozoruhodně narůstal a gradoval v řadě dramaticky vypjatých momentů s Aidou i Radamem.

Amonasro je v kvartetu hlavních rolí relativně méně rozměrnou rolí, ale nešlo nepostřehnout, že tentokrát průbojnost středních poloh nebyla u Richarda Haana taková, jakou ji známe z řady jiných kreací významného pěvce, místy i některé fráze trochu zůstávaly dynamicky za orchestrem. Výšky mají stále punc jistoty v bezvadné tónové krytosti. Dramatické fráze v Allegru ve scéně u Nilu zapadaly dynamicky překvapivě za orchestrem na repríze i na premiéře. Dramatické momenty – „Su dunque sorgete, egrizie corti, col fuoco struggete le nostre città”, stejně tak „Sparge te il terore” s kulminací k drženému es, nejde tedy zřejmě o náhodu, snad postavení na jevišti, či veliká forte žesťů. Oba basisté – Pavel Horáček jako král egyptský, tak Jevhen Šokalo coby Ramfis, působili zněleji, disponovaněji na repríze, než na premiéře. Volání Ramfise zpoza scény – „Radames, Radames” – bylo na repríze znatelně závažnější, dramatičtější, než na premiéře. Půvabnou Kněžkou premiéry byla Radka Sehnoutková, hlasově velmi znělým Poslem Jan Adamec. V alternaci Kněžky dokázala zaujmout též alternující sopranistka Vanda Šípová, v pěveckém projevu příjemně nosná v prostoru.Aida je sborová opera, na zpěvu sboru mnoho záleží. Operní sbor pod vedením sbormistra Zdeňka Vimra prokázal pěknou úroveň vyrovnaného zvuku v harmonii, hlasové pevnosti i lehkosti, zejména u vyrovnané tenorové skupiny, což je jevem u operních sborů nepříliš častým. Vstup ženského sboru měl měkkost i tónovou jemnost a lahodnost, možná by si alty zasloužily více zvukově vyrovnat s velmi znělými hlasy sopranistek. Zásluhou dirigenta Františka Drse byla vyvážena dynamika v souhře s orchestrem, ve forte i v pianech, kupodivu krom zmiňovaného důležitého místa Amonasra. Vysoce vyzdvihnout je nutné členy baletního souboru a zdařilou, podmanivou choreografii Hany Litterové.  Protože obsazení reprízy bylo mixem první i druhé premiéry, nemohl jsem, škoda, zaznamenat alternanty rolí Amonasra a Amneris, které se shodovalo s obsazením první premiéry.

Nepochybuji, že opera, jako je Verdiho Aida, si bude publikum dobře nacházet, vždyť očekávaná dobrá návštěvnost bývá podstatnou dramaturgickou pohnutkou pro její uvádění nejen v Plzni.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Giuseppe Verdi:
Aida
Hudební nastudování: František Drs
Dirigent: František Drs (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Tomáš Pilař
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Ivana Miklošková
Choreografie: Hana Litterová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT, externí sbor
Balet DJKT
Premiéra 18. října 2014 Velké divadlo Plzeň
(psáno z premiéry 18. 10. a reprízy 1. 11. 2014)

Egyptský král – Pavel Horáček (alt. Michael Kubečka)
Amneris – Jana Foff Tetourová (alt. EliškaWeissová)
Aida – Luisa Albrechtová / Ivana Veberová
Radames – Paolo Lardizzone / Rafael Alvarez
Ramfis – Jevhen Šokalo (alt. Adam Leftwich)
Amonasro – Richard Haan (alt. Dalibor Tolaš)
Posel – Jan Adamec (alt. Plamen Prokopiev)
Kněžka – Radka Sehnoutková / Vanda Šípová

www.djkt-plzen.cz

Foto DJKT Plzeň / Pavel Křivánek