Verdiho Don Carlo v Landesbühnen Sachsen

Tak zvaných Zemských divadel (Landesbühnen), spravovaných a financovaných jednotlivými spolkovými německými zeměmi je asi dvacet pět. Jedním z nejaktivnějších, hlavně co do zájezdového programu po řadě měst, která nemají vlastní divadelní soubor, je divadlo, které má sídlo ve městě Radebeul. Nachází se na pravém břehu Labe na předměstí Drážďan. Tato scéna vznikla po roce 1945 jako malá operní společnost nadšenců pod vedením operního pěvce Emila Grötzingera. Pojmenovali se Volksoper Dresden a hráli po různých hostinských sálech. Jejich první úspěšnou premiérou byli Komedianti a Sedlák kavalír. Od roku 1950 se sál restaurace Goldene Waldtraube (na svazích nad Radebeulem se rozkládají vinice) stal trvalým sídlem souboru, který se rozrostl o místní orchestr a také činoherní skupinu. Definitivní pojmenování pak bylo od roku 1954 Landesbühne Sachsen. Soubor také začal v letní sezoně hrát Weberova Čarostřelce v přírodním divadle v sasko-švýcarském Rathen, kde hraje i jiná představení dodnes. Ze zdejšího souboru za časů bývalé Německé demokratické republiky vzešla taková jména jako režisér Joachim Herz, dirigent Klaus Tennstedt nebo význačný tenor Rainer Goldberg a barytonista Olaf Bär. V letech 2000-2001 pak bylo sídlo kompletně přebudováno na moderní divadlo.

Z té doby si vzpomínám na vtipné a kvalitní provedení Smetanovy Prodané nevěsty nebo opery Kronprinz Friedrich od současného německého skladatele Siegfrieda Mathuse. Dnes disponuje operní část souboru patnácti stálými sólisty a třicetičlenným sborem. Orchestr, který hudební představení doprovází, je Elbland Philharmonie v čele s dirigentem Christianem Vossem. Má okolo osmdesáti hudebníků a intenzivně se věnuje také koncertní činnosti, o čemž svědčí až sto padesát koncertů v sezoně, což je více než úctyhodné. Během sezony je na pořadu okolo deseti operních a operetních titulů. Samostatná představení má balet a samozřejmě divadlo hodně využívá činohra. Ze sezony 2015/2016 bych jmenoval třeba Verdiho Maškarní ples, Straussovu Noc v Benátkách, Humperdinckova Jeníčka a Mařenku, Mozartův Únos ze serailu, Carmen a Verdiho operu Don Carlo. V létě to pak jsou představení ve Felsenbühne Rathen, kde je z operních děl na programu obligátní Weberův Čarostřelec, koncertantní provedení kantáty Carmina Burana od Carla Orffa a nově to bude premiéra Mozartovy Kouzelné flétny.

Samozřejmě jsme byli velmi zvědavi, jak se s Donem Carlo, tak velkou a náročnou Verdiho operou, může vypořádat mnohem menší scéna, než třeba několik kilometrů vzdálená Semperova opera, kde se toto dílo hraje také. Budova divadla se nachází asi uprostřed Radebeulu na několikakilometrové hlavní Meisner Strasse. Přímo před ní je zastávka tramvají. Před studeným a deštivým aprílovým počasím nás přijaly velmi rozsáhlé prostory pro diváky propojené s prosklenou galerií. Moderní a jednoduché hlediště o dvaceti dvou řadách bez balkonu pojme něco pod čtyři sta diváků. Přestože se jednalo o šesté, do konce sezony poslední představení, bylo prakticky plno. Proscénium je neširoké, avšak místo pro orchestr kupodivu dostatečně velké. Již při prvních tónech předehry bylo zřejmé, že sál je akusticky dobře vyřešen.

Po rozhrnutí opony se naskytl pohled na velmi jednoduchou scénu výtvarníka Stefana Wiela. Byl to jakýsi ohraničený vnitřní prostor kombinovaný centrálně s velikým křížem. Ten je vytvořen mezerou v zadní stěně i na stropě a různě prosvěcován. Zpočátku to vypadalo možná poněkud fádně, ale vynikajícím nasvícením a hlavně výtvarně dokonalými projekcemi (Daniel Rentzsch) na pozadí a boční stěny se vše rázem jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Tak jsme se mohli dostat symbolickými obrazy větví do zahrad zámku Fontainebleau nebo na detaily renesančních skulptur a tak dále. Režijním zpracováním byl pověřen zkušený bývalý šéf opery a režisér divadla v Chemnitzu, Michael Heinecke (režíroval tam naposled Wagnerovy Mistry pěvce). Nelze říci, že by nějak objevně pracoval s jednotlivými protagonisty, ale v jeho pojetí se objevilo několik zajímavých nápadů. Uvedl bych třeba velkou a velmi působivou scénu autodafé ve třetím dějství. Zde překvapil neobvykle veliký sbor, který by se určitě na jeviště nevešel. Sboristé, složení z divadelního chóru (sbormistr Sebastian Matthias Fischer), byli posíleni dalším sborem, který má zvláštní název ChoruSa a byl vedený Elke Linder. Zpěváci byli umístěni po obou stranách hlediště, vysoké hlasy v levé části, hluboké pak vpravo. Dosáhlo se tak nebývale zajímavého prostorového akustického efektu. Jejich sezpívání bylo na výtečné úrovni.

Diváci rovněž často viděli nasvíceného dirigenta, energického Jana Michaela Horstmanna, který se obracel směrem k obecenstvu, tedy potažmo k sborovým zpěvákům. Dirigent je hudebním šéfem divadla a odváděl s disponovaným orchestrem Elbland Philharmonie po celém představení perfektní práci. Hlavně se mu dařilo úměrným dávkováním hudebního toku nepřekrývat hlasy sólistů. Ve scéně vězení, kdy Posa jde osvobodit Carlose, je již část sboru situována na jevišti.

Sólisté byli až na jednu výjimku z mateřského ansámblu. Nejlépe si vedl představitel infanta Carlose Christian Salvatore Malchow. Jeho průrazný a hutný hlas s jistými výškami vždy ovládal jeviště. Tohoto mladého muže jsem poznal před pěti lety v divadle v dolnosaském Hildesheimu, kde zíval Lukáše v snad jediném německém nastudování Smetanovy Hubičky – a tenkráte to byl Lukáš, jak má být, zpívalo se ovšem německy.

Krále Filipa zpíval důstojný Hagen Erkrath na velmi slušné úrovni a zvláště Filipova velká árie na počátku čtvrtého jednání mu vyzněla působivě. Královna Alžběta z Valois, pěkně vypadající Stephanie Krone, disponuje dosti objemným hlasem, který ale obzvláště ve vysokých tónech působil dosti ostře. Někdy také zbytečně tlačila na intenzitu projevu. Sonorní bas Michaela Königa nejdříve překvapil na začátku, kdy zpíval Mnicha ve scéně právě u hrobky krále Karla V., jeho dědečka. Později se objevil jako Velký inkvizitor, ale v této roli, která je samozřejmě rozsáhlejší a pěvecky vypjatější, se již tak vynikajícím způsobem neprezentoval. Markýze Posu ztvárnil japonský sólista Kazuhisa Kurumada s určitými rozpaky, některé jeho pěvecké momenty byly výborné, jiné protikladné. Dobře se s náročnou postavou Eboli i po herecké stránce vypořádala Wiebke Damboldt. Byla jediným hostem představení a efektní árie O don fatale, o don crudel… ve Filipově komnatě jí určitě vyšla působivě. (Poprvé jsem viděl na scéně představitelku této role s černou páskou přes oko – skutečná princezna z Eboli, Anna de Mendoza, a nositelka dalších titulů, představitelka nejvyšší španělské šlechtické aristokracie, byla skutečně na jedno oko slepá.) Překvapením byl mladý Jongsu Woo s velmi pěkným a průrazným tenorem jako hrabě Lerma. Hlas z nebe v závěru scény upalování kacířů byl přes reproduktory interpretován Miriam Sabbou a zvukově poměrně zkreslený. Překvapilo mne ale pojetí samého závěru opery. Při rozlučkové schůzce, kdy jsou Alžběta a Don Carlo přistiženi králem Filipem a inkvizitorem, je infant zastřelen a královna se probodne dýkou.

Celkově hodnoceno, závěrečný aplaus během dlouhé děkovačky byl zasloužený. Landesbühnen v Radebeulu uvedení tohoto náročného díla evidentně zvládla. Srovnávání s provedeními na velkých jevištích by nebylo objektivní.

Hodnocení autora recenze 75%

Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Dirigent: Jan Michael Horstmann
Režisér: Michael Heinicke
Výprava: Stefan Wiel
Projekce: Daniel Rentzsch
Sbormistr: Sebastian Matthias Fischer
Sbormistryně: Elke Linder
Elbland Philharmonie Sachsen
Sbor Landesbühne Sachsen
ChoruSa
Premiéra 16. ledna 2016 Stammhaus Radebeul
(psáno z reprízy 24. 4. 2016)

Filippo II – Hagen Erkrath
Don Carlo – Christian Salvatore Malchow
Rodrigo – Kazuhisa Kurumada
Il Grande Inquisitore / Un Frate – Michael König
Elisabetta di Valois – Stephanie Krone
La Principessa d’Eboli – Wiebke Damboldt
Tebaldo – Miriam Sabba
Il Conte di Lerma/ Araldo reale – Jongsu Woo
Voce dal Cielo – Miriam Sabba
Deputierte aus Flander – Martin Ehnert, Claudius Ehler, Damien Gastl, Hwoang Insoo, Galil Jamal, Matthias Kleinert
Comtessa d’Arenberg – Julia Böhme
Paggio – Arne König

www.landesbuehnen-sachsen.de