Verdiho Ernani z Met aneb Co ještě je a co už není únosné?

Při předlouhých minutách záběrů na kulisáky, kteří za pronikavě hlasitých pokynů jevištního mistra přetahují tu obrovské balvany na kolečkách a o pár metrů dál zase kus převysokého schodiště, při sledování paní s kyblíkem barvy a štětečkem pečlivě opravující šutry, které se před chvílí povedlo odřít, nebo při pohledu na nepřehlédnutelnou divu, kterou při přestavbě přivážejí už sedící na bytelném sofa, jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem se v čase posunul o drahnou řadu let zpět. Jen dvě otázky z celé řady dalších: Tohle že je to samé divadlo, které se pyšní složitým strojem z lamel s 3D projekcemi, to vše řízeno hned několika počítači? Je to dnes ještě vůbec únosné, aby přestavby ať už jakýchkoli dekorací zabraly u opery trvající něco málo přes dvě hodiny čistého času další skoro hodinu a půl?I když tento Verdi z Metropolitní má už tři desítky let repríz za sebou, i tentokrát bylo podle všeho znovu vyprodáno a lidé v hledišti na konci nadšeně vstávali . Není divu, Ernani se v Met těší velké oblibě; od prvního uvedení v roce 1903 (v němž jako Elvira slavila ohromné úspěchy polská rodačka Marcella Sembrich) se tam dočkal bezmála stovky repríz ve čtyřech inscenacích. Mezi operními fanoušky je bezpochyby známý obrazový záznam té současné inscenace (režie Pier-Luigi Samaritani), pořízený již v roce 1983, s Lucianem Pavarottim v titulní roli, Leonou Mitchell v úloze Elviry, Sherrilem Milnesem coby Donem Carlem a Ruggerem Raimondim jako de Silvou (Raimondi právě v této roli v Met v roce 1970 debutoval).

Již od prvního obrazu Verdiho Ernaniho nelze přehlédnout nepříliš zdařilé libreto, kde se to nevěrohodnými situacemi a zvraty jen hemží a které kritikové strhali hned po benátské premiéře zkraje roku 1844. Za námět své páté opery si Verdi – poprvé sám – vybral romantické drama Viktora Huga, odehrávající se v době korunovace Karla V. císařem; libreto mu napsal Francesco Maria Piave (aby vzápětí s Verdim spolupracoval na dalších, dnes daleko frekventovanějších operách v čele s takovými hity, jako je Traviata či Rigoletto). Už v Benátkách měl ale Ernani při premiéře i přes zkritizované libreto nepopiratelný úspěch, a to zásluhou své skvělé a posluchačsky vděčné hudby, která nezapře dva tehdejší vzory  – Donizettiho a Belliniho. Brzy, již po pěti letech a v němčině, se pak Ernani dostává i do pražského Stavovského divadla, na sklonku devatenáctého století jej párkrát zahraje i Národní.  Dnes ale tento titul najdete v programech divadel jen zcela výjimečně.Spíš než letitá inscenace Verdiho Ernaniho s monstrózní kašírovanou výpravou a stereotypními operáckými gesty přitáhlo tentokrát do kina určitě nemalou část milovníků opery lákavé pěvecké obsazení. Není divu – Verdi, belcanto a Marcello Giordani, Dmitri Hvorostovky či Feruccio Furlanetto, to táhne. Výsledek? Popravdě a bohužel – těžko odpovědně soudit. Zvukařská alchymie totiž skutečně nešla přeslechnout, například notně nabasované hřímání Hvorostovského i Furlanetta především v prvním jednání (že by si později uši zvykly?) bylo prostě za hranicí věrohodnosti. Být to doma, určitě sáhnu po ovládači a budu se zvuk snažit dostat do věrohodnějších dimenzí, podle toho, jak dotyčné zpěváky mám uloženy v paměti z reálného setkání s nimi. Z toho, co v kině bylo slyšet, se Marcello Giordani zdál být opět v dobré kondici, od prvních tónů dobře rozezpívaný, s perfektní technikou, s naprosto volným hrdlem, byť chvílemi znějící možná trochu unaveně; ovšem do svého předchůdce v téhle roli, již zmíněného Luciana Pavarottiho má přece jen poměrně dost daleko.Nejspíš největší pozornost na sebe poutala pětatřicetiletá Američkanka Angela Meade, nedávný objev Met, hvězda Richard Tucker Award i Beverly Sills Artist Award. Jak se o tom ostatně i sama v přestávkovém rozhovoru s Joyce DiDonato zmínila, v její kariéře ji hlavně pomohla náhoda – záskok za Sondru Radvanovsky v Met před čtyřmi lety, právě při jedné z repríz Ernaniho, tedy v roli Elviry. Už tehdy kritika hodnotila první kroky Meade na profesionální scéně s nadšením a jako až překvapivě jisté; bezpochyby i díky tomu následovalo v Met vystoupení Meade v roli Hraběnky ve Figarově svatbě a také v titulní úloze Donizettiho Anny Boleny, kterou převzala po Anně Netrebko. Včera vedle nádherně barevné temnější střední polohy vyzněly Angele Meade její výšky přece jen překvapivě úzce a světle (byť piana v nich má úchvatná), nejhlubším tónům zase občas scházela větší plnost (ovšem ukázka z Normy v zařazeném úryvku z dokumentu jí vyšla parádně). Za zmínku možná stojí i to, že Meade má v repertoáru sopránový part z Dvořákova Stabat Mater.

Skvěle při přenosu vyzněl de Silva dalšího známého protagonisty – Ferruccia Furlanetta, v neposlední řadě i díky jeho nepřehlédnutelnému charisma. Ovšem favoritem včerejšího představení v Met se zdál být Dmitri Hvorostovky. Třeba právě Hvorostovského výstup s Furlanettem v závěru druhého či scéna Dona Carla, čekajícího na výsledek volby v úvodu třetího dějství, patřily k vrcholům večera. Už jen příkladná práce s dechem, dynamikou, frázování  – i to Hvorostovského řadí určitě k nejlepším verdiovským interpretům současnosti. Po právu měl myslím také přece jen největší ovace v hledišti. Škoda jen, že ani jeho zpěv si včera nešlo vychutnat za optimálnějších zvukových parametrů, prakticky totéž se týká i orchestru pod vedením Marka Armiliata.

Giuseppe Verdi:
Ernani
Dirigent: Marco Armiliato
Režie a scéna: Pier Luigi Samaritani
Kostýmy: Peter J. Hall
Světla: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 18. listopadu 1983 Metropolitan Opera New York
Live Met in HD 25.2.2012

Ernani –  Marcello Giordani
Elvira – Angela Meade
Don Carlo – Dmitri Hvorostovsky
Don Ruy Gomez de Silva – Ferruccio Furlanetto
Giovanna – Mary Ann McCormick
Don Riccardo – Adam Laurence Herskowitz
Jago – Jeremy Galyon

www.metopera.org