Věrnost, která se vyplácí

Vykonávám ty úkoly, které mám před sebou… Moc se neohlížím… 
Tak skromně reagovala na můj neskrývaný obdiv a údiv nad množstvím nahrávek, na nichž se během té doby, co jsme se neviděly, podílela. 
***

Vánoce jsou též časem zastavení a setkání, často dlouho odkládaných. S Dagmar Šaškovou, českou sopranistkou už delší dobu působící v Paříži, jsme se znovu potkaly po více než dvou letech. Věrna stále zůstává svojí největší hudební lásce – barokní hudbě. A zdá se, že tato věrnost se jí začíná vyplácet.
Dášo, po dvou letech se nedá nezačít jinou otázkou: Jak se žije české mezzosopranistce ve Francii? Jste pořád v Paříži?

Děkuji za optání, žije se mi dobře, stále Paříž. Takže vše beze změn! (smích)

Při našem někdejším setkání jste říkala, že vás čeká zajímavá spolupráce s dirigentem Jérômem Correasem a režisérem Jean-Denisem Monorym. Byla úspěšná?

Představení se studovalo hodně dopředu, protože bylo dlouhé a byly v něm použity podobné masky jako v představeních commedia dell’arte. Při jedné z veřejných zkoušek jsem si omylem vzala masku kolegyně… Přijdu na scénu jakožto muž – páže Moschino – a měla jsem na obličeji ženskou masku! Režisér všechno zastavil se slovy: Mám ti dát na zadek? Ale přítomné publikum to ocenilo! Nakonec mi pár lidí řeklo, že tím byla moje postava publiku ještě sympatičtější… Úspěšná spolupráce to byla, protože jsem se potkala s panem dirigentem Correasem ještě jednou, letos začátkem roku v Monteverdiho Návratu Odyssea. Zpívala jsem v něm sice menší, ale důležitou roli Melanta. Tato inscenace byla docela velkým projektem, protože měla dvacet pět repríz, které byly provedeny v různých divadlech na předměstí Paříže. Dokonce jsme s ní jeli i do Remeše a do Nice, kde je krásná opera přímo na břehu Středozemního moře. Otevřete okno a moře vás pozdraví svou hudbou…

Jak taková inscenace vypadá, když jste ji tak často stěhovali? Mám si ji představit jako repliku barokního divadla?

Ne, režie Christophera Raucka byla svým pojetím moderní. Byla to jeho druhá operní režie, více se věnuje činohře. Celá opera stála na našich hereckých akcích a zpěvu více než na nějakých dekorech. Kulisy byly jednoduché a lehce přenositelné.

Zúčastnila jste se ještě nějakých jiných zajímavých projektů?

Po Návratu Odyssea jsem nastudovala ještě Monteverdiho Orfea. Celou inscenaci jsme připravovali v Indii, v Dillí, kde jsme ji pak třikrát provedli. Projekt byl zajímavý především tím, že byl nastudovaný s indickými hudebníky. Původní znění opery bylo proškrtané a chybějící části byly nahrazeny indickou hudbou. Nejen hudbou, ale samozřejmě i tancem, který se jmenuje Odissi. Je to jeden z nejstarších indických duchovních tanců, který se vyznačuje trojí křivkou. Znamená to, že tělo tanečnice musí hodně často zobrazovat tři křivky. Tanečnice musí být tím pádem velmi ohebná. S touto slečnou tanečnicí jsem se dokonce setkala na scéně při poslední části opery, kdy hráli dohromady evropští i indičtí hudebníci. Byl to velice krásný a pro mě silný zážitek. V Paříži jsme ji pak hráli v Cité de la musique. Velká škoda, že se hrálo jen jediné představení. Tak tento projekt vypadá skutečně hodně zajímavě. Kdo stál u jeho zrodu?

Tento projekt vznikl ve spolupráci s francouzským souborem Akadêmia, který je z Champagne, a vymyslela jej paní Françoise Lasserre, jeho umělecká ředitelka. Pro mě byla účast na něm jednak velice exotickým zážitkem, jednak jsem byla oslovena, abych poprvé v životě učila barokní zpěv. Samozřejmě to byli indičtí zpěváci, kteří pak zpívali v opeře sbor. Měla jsem na starosti správnou italskou výslovnost, takže jsem je tím asi hodně trápila. V Orfeovi jsem zpívala jen malou roli, ale všichni kromě hlavního představitele zpívali i ansámbly. Poprvé jsem navíc byla v Indii, poprvé jsem se setkala pro mě se zvláštní, bohatou a exotickou kulturou této země, s jejich zvláštními tradicemi. Díky svým světlým vlasům jsem navíc byla skutečnou atrakcí, kdekoli jsem se objevila. Indové se se mnou chtěli pořád fotit, případně si mě bez okolků prohlíželi, kde jsem se tam vzala!Jak se Indové srovnali s naší evropskou hudbou? Přece jen je jejich hudební cítění i celé prostředí od toho našeho dost odlišné…

Oni mají především jiný styl práce. Hudebníci vesměs neznají noty a učí se nápodobou, podobně zpěváci. Tak šestkrát si nějaký motiv zazpívali a pak už to museli zvládnout sami bez výpomoci. K notovým záznamům moc sympatií neměli, učili se i sami podle nahrávek a vše vlastně šlo přes jejich sluch. Byli to lidé velice otevření a muzikální, nebáli se zkoušet i přijímat nové věci. Problémem je to, že nemají příliš kvalitní hudební školství. Když se chce kdokoli hudbě věnovat více, musí hodně platit za soukromé hodiny, případně odjet na studia do zahraničí. Jedna slečna ze sboru takto zůstala v Paříži a bude se tři roky věnovat studiu hudby. Pomohla jí k tomu paní Françoise Lasserre.

Zdá se, že o práci nemáte nouzi na různých projektech, ale řekněte, dokážete se dnes hudbou v Paříži uživit?

Tak to je krásná otázka! Bohudíky, nájem zaplatím, dokonce jsem schopná si nějaké peníze uspořit, takže ano! Mívám v průměru jeden až dva koncerty za týden, jde to. Navíc Francie je sociální stát. Existuje v něm už od sedmdesátých let systém pro občasně pracující profese, který si vydobyli umělci. On zohledňuje veškeré profese týkající se hudby, filmu, divadla – tedy i ty neumělecké, technicko-provozní. Pravidla jsou jasně dána: během osmi posledních měsíců musí taková osoba nastřádat určitý počet odpracovaných hodin a honorářů a tyto údaje jsou zprůměrované a vstupují na Úřad sociálního zabezpečení, který takové osobě vyplácí malou částku ve dnech, kdy umělec nepracuje. Je to poněkud pracné, protože každý měsíc se musí poslat přesný počet hodin odvedené práce. Myslím, že si málokdo dokáže představit, kolik hodin trvá například příprava na jeden koncert! Nejedná se jen o práci během obvyklých dvou zkoušek s orchestrem a koncertu samotného, ale účinkující musí na koncert vše nastudovat a nacvičit. Neznalí lidé se mnohdy diví, že umělec za hodinu zpívání dostane podle jejich mínění vysoký honorář! Mnohdy netuší, kolik práce, kolik hodin to vše trvá, než je schopen kvalitně provést koncert samotný. Nikde není napsáno, že se karta nemůže obrátit. Dnes nikdo nemá smlouvu na dobu neurčitou, jsme placeni podle jednotlivých projektů a smluv na díla. Mám také jednu novinku, začala jsem spolupracovat s agenturou, mám poprvé svého agenta. To by mi taky mohlo práci přinést a usnadnit. Prozraďte, jak v současnosti vypadá vaše diskografie? Vzpomínám, že jste novou nahrávku avizovala při našem posledním setkání…

V roce 2011 vyšlo CD se sonátami a kantátami Dietricha Buxtehudeho se souborem Le Concert Brisé. Téhož roku jsem nahrála první CD se souborem, který se jmenuje Il Festino. CD bylo poměrně úspěšné, dostalo celkové ocenění Diapason 5. Dá se říct, že je to ocenění „stříbrné“. Další CD byla věnována duchovním oratoriím Marc-Antoine Charpentiera a na něm jsem se podílela ve spolupráci s Centrem barokní hudby Versailles, ve kterém jsem vystudovala. První bylo nahrávkou Le massacre des innocents (Vraždení nevinátek) a druhé Judita, kde jsem nazpívala titulní roli. Podílela jsem se i na souborné nahrávce díla Johanna Hermanna Scheina nazvaného Izraelská fontána, která obsahuje dvě CD, a to ve spolupráci se souborem Sagittarius.

 

  

No, tak to jste mi vyrazila dech! Těch nahrávek je opravdu velká řada…

Ale já to tak nehodnotím. Já jen vykonávám ty úkoly, které mám před sebou… Moc se neohlížím a jedu pořád dopředu jako bagr! (smích)Jaké zajímavé počiny vás čekají v nejbližší době a vůbec – na jak dlouhou dobu dopředu máte záznamy ve svém pracovním diáři?

Diář mám zaplněný na příští rok, ale našly by se tam i záznamy v roce 2015, například by tam měl být další Orfeo. Koncem listopadu budu mít tři koncerty na jedné lodi v Paříži, která se jmenuje Orient baroque expres, kde budeme zpívat tři sólistky v jednom večeru. Na co jsem se teď těšila, to byla hlavní role v Dido a Aeneas Henryho Purcella, kterou jsem koncertně zpívala  před Vánocemi v Lyonu. Bylo to se souborem La Fenice pod taktovkou Jeana Tubéryho. Dido byla jedna z mých vysněných rolí, kterou si pamatuji ještě z plzeňského divadla, kde se hrála v roce 1998. Tahle opera patří mezi velice rozšířené, vděčné a populární barokní tituly… Čeká mě také další spolupráce se souborem Il Festino. Tentokrát budeme nahrávat árie Stefana Landiho. A pak snad vyjdou další projekty s barokní hudbou, které jsou momentálně ve stadiu vzniku. Měly by být další reprízy Purcella a poměrně dost koncertů. Jedním ze zajímavých projektů jsou koncerty s laternou magikou, nazvané Concerto luminoso. Jeden umělec – Vincent Vergone – ji sám postavil, namaloval na sklo krásné poetické obrázky a my k tomu promítání hrajeme italskou hudbu počátku sedmnáctého století. Tam účinkuji se souborem La Rêveuse (Benjamin Perrot a Florence Bolton).   

Čeká mě i další pedagogická zkušenost. Byla jsem požádána, abych připravila pro absolventy konzervatoří v Paříži interpretační seminář o české písni. Tato výzva je pro mě velice zajímavá a doufám, že uplatním i své znalosti z dob studií na pedagogické fakultě v Plzni, kterou jsem absolvovala před studiem Janáčkovy akademie. Také bych ráda šířila povědomí o české hudbě. I z toho důvodu jsem na rok 2014 nabídla Českému centru v Paříži cyklus koncertů z české tvorby.

Dášo, pevně věřím, že se vám to podaří! Přeji vám pevné zdraví a hodně štěstí.

Vizitka:
Mezzosopranistka Dagmar Šašková pochází z Rakovníka. Vystudovala sólový zpěv (pěvecká třída Ludmily Kotnauerové), hudební výchovu a psychologii na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. V roce 2002 získala 2. cenu na Pěvecké soutěži Leoše Janáčka v Brně. V letech 2003–2007 pokračovala ve studiu zpěvu na Janáčkově akademii múzických umění u Mgr. Art. Marty Beňačkové. V červnu 2008 dokončila studium barokního zpěvu v Centru barokní hudby ve Versailles. Ve školním roce 2008–2009 byla stipendistkou francouzské Nadace Nadii a Lili Boulanger, která jí umožnila pokračovat v pěveckém vzdělávání pod vedením Christine Schweitzer v repertoáru bel canta.

Jako sólistka spolupracuje se soubory Actéon, Doulce Mémoire, Il Festino, Il Seminario musicale, Le Concert Brisé, La Fenice, Les Paladins, Pygmalion, Sagittarius. Pravidelně připravuje recitály s cembalistkou a varhanicí Kateřinou Chrobokovou.

V říjnu 2008 natočila společně s Centrem barokní hudby ve Versailles a Musicou Floreou Grands Motets Pierra Roberta ve versaillské Královské kapli. Dále svoji diskografii rozšířila o Madrigaly Johana Hermanna Scheina s ansámblem Sagittarius a Kantáty pro soprán Ditricha Buxtehudeho se souborem Le Concert Brisé. V roce 2012 natočila se souborem Pygmalion Mši h-moll od Johanna Sebastiana Bacha, Velikonoční oratorium Carla Heinricha Grauna s Köllner Akademie a se souborem Il Festino Italské árie za doby Ludvíka XIV. V roce 2013 nahrála opět s Centrem barokní hudby Oratorium Judith od Marca Antoina Charpentiera.

V lednu 2010 ztělesnila roli Corisandy v opeře Jeana-Baptista Lullyho Amadis v divadle Avignon v jižní Francii a Opeře Massy u Paříže pod taktovkou Oliviera Schneebeliho. Se souborem Collegium 1704 v březnu 2010 ztvárnila roli Magdalény v Caldarově oratoriu Maddalena ai piedi di Cristo a účinkovala v h-moll mši Johanna Sebastiana Bacha na francouzském festivalu La Chaise Dieu (Soprán II solo). V roce 2010 se ve spolupráci s Musicou Floreou představila v roli Apolla v Händelově opeře Terpsicore v zámeckém divadle Mnichova Hradiště a v Zámeckém divadle v Českém Krumlově.

Se souborem Les Paladins jsme ji mohli vidět v opeře l’Egisto od autorské dvojice Mazzichi/Marazzoli a zvtvárnila roli Melanto v Návratu Odyssea od Claudia Monteverdiho. V září letošního roku ztvárnila roli Ninfy v Monteverdiho Orfeovi v New Delhi v Indii pod vedením Françoise Lasserre, soubor Akademia. Se souborem La Fenice připravuje titulní roli v Dido a Aeneas od Henryho Purcella.

Foto: Foto Škoda, archiv Dagmar Šaškové