VerTeDance počtvrté

Čtvrtá letošní premiéra pod hlavičkou souboru VerTeDance přivedla návštěvníky 28. listopadu opět do divadla Ponec. V projektu Void se to chvěje prázdnotou a falešnými vztahy mezi čtyřmi interprety, kterými jsou Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells a Martin Talaga. Inscenaci vytvořila tanečnice a choreografka Veronika Knytlová, která přináší místy humorný pohled na frustrující téma. Prázdné nic čiší především ze samého závěru, ale celý kus sám působí určitým dojmem chybění.
Veronika Knytlová: Void – VerTeDance 2017 (zdroj VerTeDance / foto Michal Hančovský)

Void je scénický obraz absurdního soužití čtyř postav, které se spolu přátelí snad jen ze strachu ze samoty. Každá dílčí scéna ukazuje některou fasádu pokřiveného vztahu. Ať už situaci, kdy postavy jako čtyři solitéry na scéně mluví jeden přes druhého, nebo když upadnou do repetitivního dialogu, v němž jedna postava může bez problémů nahradit druhou, neboť slovům vlastně nikdo nenaslouchal. Fenomén mluveného slova v pohybovém divadle tu dostává další prostor, a jak už to zhusta bývá, angličtina dominuje nad češtinou. Mimochodem v pohybovém divadle se zvuk chová v prostoru úplně stejně jako v dramatu, takže promluvě pronášené zády k publiku není rozumět. Choreografové přibírají slovo jako podstatnou složku inscenací, ale ne vždy mají prostředky k jeho využití na maximum, ať už jde o zkušenost interpretů nebo o zákonitosti použití slova na jevišti, které nelze tak jednoduše pomíjet.

Na divákovu představivost některé výjevy zapůsobí, ale jsou ve volné kompozici navázané bez většího vypointování a gradace k dalšímu fyzickému výkonu. Tento scénický výjev s pohybovými prvky není taneční inscenací, což by bývalo možná prozřetelné nějakým způsobem avizovat, tvůrci by tak ušetřili některým divákům zklamání. Intence zpodobení tragikomického světa setrvačných vztahů je přitom jasná. Mimická scénka přátelského dýchánku při hudbě z mobilního telefonu, v níž se všichni přeslazeně usmívají, objímají a ve strojeném nadšení rozplývají nad nicotnými činy ostatních, je třeba rozhodně humorně osvěžující, performeři více či méně odvážně dávají prostor svému hereckému vyjádření a v těch okamžicích se nacházejí. V krátké inscenaci se však – a je to spíš nevyváženost než řízený kontrast – objevují místa naopak zcela nečitelná. Dramaturgicky se pohybuje od nápadu k nápadu, ale bez jasné spojitosti nebo bez hlubšího rozkrytí vztahů mezi postavami.

S udržením koncentrace museli mít v jistém smyslu obtíže nejen diváci, ale i tanečníci, kteří mají k dispozici málo fyzického materiálu, ačkoli svůj potenciál nezapřou. Jako skupina pohybující se po scéně dobře cítí svou energii a jednotu a mohli by rozehrát mnohem náročnější partnerské sekvence. Karolína Křížková vyniká v práci se zemí, s níž splývá takřka animálně, když putuje po jevišti jako velký lezoucí hmyz, nebo když přesouvá torzo obývacího pokoje na starém koberci okolo celého jeviště. Martin Talaga se zase v rukou Zdenky Josefi mění v hadr na podlahu, což je zdařilá, i když těžko rozklíčovatelná pohybová hříčka. Není spíš plně využito potenciálu hudby, která někdy nabízí dynamiku, rytmus, a přitom dění na scéně vůbec nestimuluje.

Výprava se drží jistého úsporného trendu – civilní oblečení a nábytek, který pamatoval zlaté časy před půlstoletím. A začíná to být trochu nudný trend. Prázdná scéna s dekorací v náznaku je v případě, že není možné vytvořit nové dekorace a rekvizity, lepší volbou. Pokud nemáme věřit tomu, že opotřebování rekvizit v sobě skrývá poselství opotřebovaného života. I to by pak šlo naopak vyjádřit méně prvoplánově.

Možná je inscenace Void jaksi přezkoušená a ztratila švih v průběhu samotného tvůrčího procesu. Když v poslední scéně řízené destrukce prostoru odkryje Karolína Křížková na podlaze bílou plochu baletizolu, je tato metafora vítaným vyústěním krátkého večera – ostatně „void“ znamená pustý nebo prázdný a touha utéci z této podivné prázdnoty tak potvrzuje samotné téma, inscenace je vlastně plně vystihuje, ale obávám se, že spíše mimovolně.

Čtyři projekty v jednom půlroce jsou ostatně pro jednu značku velké sousto, ačkoli na každém z nich pracuje jiný tvůrčí tým. V podzimní sezoně VerTeDance nadále vede s jednoznačným náskokem projekt Pojďme na tanec! (recenzi jsme přinesli zde), který zřejmě bude mít také největší životnost.

Hodnocení autorky recenze: 60%

 

Void
Choreografie, koncept: Veronika Knytlová
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design: David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová
Produkce: Lucie Nováková
(koprodukce Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec)
Premiéra 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha

Tančí – Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga

www.vertedance.org

Hodnocení

Vaše hodnocení - Knytlová: Void (VerTeDance 2017)

[Celkem: 4    Průměr: 2.5/5]

Související články


Napsat komentář

Reklama