Oba umělci spolupracují od studentských let, kdy absolvovali na katedře nonverbálního divadla HAMU pod vedením Borise Hybnera. Oba také jako jedni z malého okruhu interpretů ovládají – a dlužno říci že znamenitě – pohybovou stylistiku klasické pantomimy. Jejich umělecký rejstřík je však podstatně širší. Múzicky citliví, participovali několikrát na několika hudebně dramatických produkcích spolku Tiché opery v režii Radima Vizváryho, nebo na nastudování Kuchyňské revue Bohuslava Martinů atd. Anna Kukuczková vytvořila několik samostatných pohybových i mluvených monodramat na společensky závažná témata. Vojtěch Svoboda spolupracuje často s renomovanými hudebníky, jako jsou Vratislav Matoušek nebo Lukáš Sommer.
Přes svůj různorodý repertoár, na němž se podílejí jako duo či jako sólisté, nebo participují i na představeních jiného žánrového ladění, však pěstují i nadále odkaz klasické pantomimy jako výchozí pramen různých tendencí v oboru pohybového divadla, a to přesto, že jde v kontextu současného uměleckého dění už jen o vzácnou produkci. I dnes je můžeme vidět v několika pořadech, v nichž vystupují tradičně nalíčeni v bílé masce a v odpovídajícím repertoáru z klasických etud. Většinou se však nedrží doslova starších vzorů, nýbrž si je po svém dále rozvíjejí, jak o tom svědčí loňský Svobodův pořad Stvoření světa. Jako bystří pozorovatelé svých současníků hrají oba své němé autorské scénky způsobem, vycházejícím z mentality současného člověka. Jde hlavně o jejich často reprizované a stále inovované Absurditky, ve kterých se podivují nad směšnými a nesmyslnými okamžiky našeho každodenního života.
Tentokrát se oba umělci zamysleli nad situací oboru a jeho někdy přezíravým hodnocením ze strany společnosti. Využili tohoto negativního aspektu k parodii zavedených pantomimických zvyklostí, k napohled humorné mluvené a pohybové souhře, ve které fungují podvojným způsobem: jako moderátoři a jako mimové. Vtipné, krásně mluvené komentáře, dialogy nebo úkoly, které si navzájem kladou, předvádějí s excelentní technikou a v řetězení celého bohatství pohybových gagů. Přes jejich úspornou až strohou interpretaci v nich znalec občas zahlédne ozvěnu známých pohybových sestav jejich předchůdců, ale vesměs jde o jejich originální, autentický pohybový výraz.
Hrají také bez masek, v běžném, jakoby zkouškovém oblečení, většinou v ostrém rytmu, jenž dává vyniknout jejich spontánnímu napojení a virtuozitě podání. Přestože je představení už svým záměrem a obsahem předurčeno k zábavě, může potěšit i náročné diváky, schopné odečíst kvalitu zpracování z celé série situací zasazených do oblasti všedního života. Třeba výstup „krasavice v baru“ nepřináší neobvyklý námět, ale v podání Aničky Kukuczkové plně uspokojí svým humorem a současně i jemností, plastičností výrazu. Také ostatní dramatické fragmenty rozehrávané v přednáškovém dialogu slova a pohybu na námět výchovy dětí obsahem nepřekvapí – zaujmou však vtipem, bezprostředností, komediantským šarmem.
Etudy o jídle, v kuchyni u Michelina atp. hýří závodním tempem v zobrazování příslušných akcí, jako by se oba interpreti ocitli v soukolí „chaplinovského“ výrobního stroje. Svobodova překvapivě dokonalá mluva v úloze moderátora snese srovnání s výslovností dobrých herců. V celém večeru byly obsahově nejpůvodnější výstupy Jak se zdraví mimové, Třetí mim a předzávěrečná scénka s Pantamimem či Panem Taminem. Přes komické shazování vlastního oboru a celoživotního úsilí v něm potvrzují oba umělci jeho životaschopnost a smysl a opravdovost svých uměleckých snah. Celou zmíněnou „pantomimickou tematiku“ by stálo za to dále rozpracovat v obdobném duchu do celovečerního tvaru.
Buřty v medu
Námět, režie a hrají: Vojtěch Svoboda a Anna Kukuczková
Premiéra: 9. 5. 2024, Divadlo BRAVO!
