Victor Hugo a hudba: Tisíc kompozic a přes sto oper

Básník, prozaik a dramatik Victor Hugo (26. února 1802 – 22. května 1885), od jehož úmrtí uplynulo 135 let, patří k největším a nejznámějším osobnostem francouzské i světové literatury; alespoň částí svého díla je stále živým klasikem, vždyť kdo by neznal jeho hrbáče Quasimoda z románu Chrám Matky Boží v Paříži nebo bývalého galejníka Jeana Valjeana z Bídníků? Podle jeho dramatu Král se baví zkomponoval Giuseppe Verdi jednu z nejslavnějších a nejčastěji uváděných oper, Rigoletta, a zhudebněna byla i další Hugova díla včetně básní. Uvádí se, že vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper! Hugovy romány jsou známé i z mnoha adaptací filmových, divadelních či muzikálových jako v případě Bídníků. Pojďme si alespoň některé z hudebních děl podle Huga připomenout a zastavme se také u peripetií spisovatelova pestrého života.

Úspěšný spisovatel a veřejná osobnost
Victor Hugo, rodák z Besançonu, zasáhl snad do všech literárních žánrů: psal lyrické, satirické, epické i filozofické básně, epigramy, romány historické i ze současnosti, kritické eseje, politické projevy, deníky, dopisy veřejné i soukromé, dramata ve verších i v próze. V umění byl předním představitelem romantismu a v politice nejdříve roajalistou, později vášnivým zastáncem republiky a demokracie. Jeho dílo odráží většinu politických a sociálních, ale i uměleckých trendů 19. století. Hugův otec byl nejprve republikánský důstojník, později Napoleonův generál a přesvědčený bonapartista. Hugovo mládí bylo poznamenáno rozpolceností a protikladnými pocity: láska k matce i otci, kteří měli neshody a žili odděleně (od roku 1815 v úplném odloučení), obdiv k napoleonské armádě a zároveň odpor k tyranii. Otec jej předurčil ke studiu na vojenské Polytechnické škole, ale Hugo se víc věnoval literatuře a rozsáhlé četbě, díky níž získal až encyklopedické znalosti. První literární pokusy a překlady činil od 14 let.

Knižně debutoval roku 1822 básněmi, následovaly první romány a další básně a dramata nebo ve své době šokující próza Poslední den odsouzence (1829), která vystupuje proti trestu smrti. Dramata Cromwell (1827) a Hernani (1830) byly „bitvou o romantismus“: při premiéře Hernaniho o ideovém i milostném soupeření mezi španělským králem a šlechticem zbojníkem, kde se střídá tragika a komika, vznešené a nízké, probíhal i v hledišti literární a ideologický boj mezi přívrženci romantismu a klasicismu, revolucionáři a tradicionalisty. Hra totiž porušovala klasicistní pravidla. Triumfem Hernaniho se pak obvykle datuje počátek francouzského romantismu. Skandály provázely i premiéry některých dalších Hugových her: Marion de Lorme (1831) s postavou kurtizány, Král se baví (1832) o králi Františku I. a jeho šaškovi Tribouletovi, Lukrecie Borgia (1833), Marie Tudorovna (1833), Angelo, tyran padovský (1835), Ruy Blas (1838) o lokaji, který se stal ministrem. Úspěch a slávu Hugo potvrdil také svým prvním velkým románem Chrám Matky Boží v Paříži (1831), který mimo jiné zvýšil zájem veřejnosti o pařížskou gotickou katedrálu a její rekonstrukci.

V soukromí prožil Hugo tragickou smrt dcery v roce 1843, ochladnutí k manželce, dlouholetý milenecký poměr s herečkou Juliette Drouetovou i dalšími ženami a také politickou kariéru. Revoluci v roce 1848 nejprve odmítal, ale pak byl zvolen poslancem a podporoval kandidaturu Ludvíka Bonaparta na prezidenta. Napoleonský převrat a nastolení Druhého císařství vedly k roztržce s prezidentem, z něhož se stal císař Napoleon III., a k Hugově příklonu k idejím demokracie a socialismu i k podpoře republiky. Od roku 1851 pobýval Hugo i s rodinou v exilu, nejprve v Belgii, od roku 1852 pak na anglických ostrovech Jersey a Guernsey, kam ho následovala i milenka Juliette Drouetová, která pak s Hugem oficiálně žila po smrti jeho ženy Adèle. Dcera Adèle se v té době nešťastně zamilovala do ženatého muže, což vedlo postupně až k jejímu šílenství, takže musela být na zbytek života umístěna do ústavu pro choromyslné. Do vlasti se Hugo vrátil až po pádu císařství v roce 1870, po dvaceti letech exilu, a stal se senátorem.

Mezitím dál psal a stal se jedním z nejslavnějších spisovatelů světa. Vedle řady básní a dalších děl jeho tvorba vyvrcholila básnickým cyklem Legenda věků (1859, 1877, 1883) a pětidílným románem Bídníci (1862). Dalšími romány jsou Dělníci moře (1866), Muž, který se směje (1869) a Devadesát tři (1874). Posledním významným dramatem byl Torquemada (1869). Na konci života se Hugo stal takřka mýtem, národním hrdinou, „veleknězem demokracie“, jehož si přivlastnila Třetí republika. Zemřel slavný a uctívaný ve věku 83 let v Paříži a pohřben je v Panthéonu.

Hudební díla podle Victora Huga
Sám Victor Hugo měl hudbu velmi rád, zejména Glucka a Webera. Například v Bídnících se zmiňuje o sboru lovců z Weberovy opery Euryanthe a označuje ho za „možná nejkrásnější kousek hudby, jaký byl kdy složen“. Velmi obdivoval Beethovena a také skladatele 16. a 17. století, jako Palestrinu a Monteverdiho, což v jeho době nebylo úplně obvyklé. S dvěma velkými skladateli se Hugo také přátelil, a to s Berliozem a Lisztem. Naopak rád neměl Wagnera. I když sám Hugo hudebním talentem neoplýval, jeho vliv na hudební skladatele 19. a 20. století byl značný – vzniklo přes tisíc hudebních kompozic inspirovaných Hugem, z toho přes sto oper!

K těm nejslavnějším patří dvě díla Giuseppe Verdiho (1813–1901). Podle Hugova dramatu Hernani, na libreto Francesca Marii Piaveho, složil Verdi operu Ernani, která měla premiéru v benátském divadle La Fenice v roce 1844. Právě touto operou na slavný a úspěšný námět začíná mezinárodní proslulost Verdiho jako operního tvůrce. Díky romantické látce mohl skladatel vytříbit svůj styl, ostře charakterizovat jednotlivé postavy a ve velké scéně „O sommo Carlo“ vytvořit jeden z nejlepších ansámblů v celé své tvorbě. Ještě slavnější je Verdiho Rigoletto na libreto F. M. Piaveho podle Hugova dramatu Král se baví. Opera měla premiéru v roce 1851 ve stejném divadle jako Ernani a dodnes patří k nejhranějším. Mimochodem, Hugova Hernaniho do libreta zpracoval už roku 1830 Felice Romani, a to pro Vincenza Belliniho, ale kvůli zákazu cenzury by nemohla být opera uvedena, a tak Bellini místo toho napsal svoji slavnou Náměsíčnou (1831).

Verdi však nebyl první, kdo po Hugově látce sáhnul. Už před ním zhudebnil Gaetano Donizetti (1797–1848) drama Lucrezia Borgia; opera na libreto Felice Romaniho měla premiéru v La Scale v roce 1833. Saverio Mercadante (1795–1870) použil jako první Hugovo drama Angelo, tyran padovský. Opera Il Giuramento (Přísaha) měla premiéru v Miláně v roce 1837. Stejné drama se později stalo námětem jedné mnohem slavnější opery: La Gioconda italského skladatele Amilcara Ponchielliho (1834–1886) na libreto Arriga Boita měla premiéru v Miláně v roce 1876. Téhož roku mělo premiéru i jiné zpracování stejné látky, opera Angelo ruského skladatele Césara Kjuie (1835–1918); libreto napsal Viktor Burenin a opera byla poprvé uvedena v Petrohradě. V roce 1928 zaujalo toto Hugovo drama i francouzského skladatele Alfreda Bruneaua (1857–1934); jeho opera má název Angelo, tyran de Padoue.

https://www.youtube.com/watch?v=FOIHFDfDhY4

Podle dramatu Ruy Blas je opera Don César de Bazan Julese Masseneta (1842–1912), která měla premiéru v Paříži v roce 1872. Ke stejnému dramatu napsal v roce 1839 koncertní předehru Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847). A ještě před Massenetem drama v roce 1869 zhudebnil Filippo Marchetti (1831–1902); opera Ruy Blas na libreto Carla d’Ormevilla měla premiéru v La Scale. Podle raného románu Han d’Islande chtěl napsat operu Modest Petrovič Musorgskij (1839–1881); na skice pracoval kolem roku 1856, ale dnes je ztracená. Drama Marie Tudorovna zhudebnil jako operu brazilský skladatel Antônio Carlos Gomes (1836–1896) na italské libreto Emilia Pragy; premiéra se konala v milánské La Scale v roce 1879. Stejné drama pak zhudebnil německý skladatel rumunského původu Rudolf Wagner-Régeny (1903–1969) pod názvem Der Günstling (Chráněnec; u nás se opera hrála pod titulem Královnin milenec); libreto napsal Caspar Neher a premiéra se konala v roce 1935 v Drážďanech.

Hugův románový bestseller Chrám Matky Boží v Paříži byl mnohokrát zpracován jako balet, opera či muzikál. První balet, La Esmeralda, měl premiéru v Londýně v roce 1844; hudbu k němu složil italský skladatel Cesare Pugni (1802–1870). Další balet, La Fille de Gudule, se objevil v roce 1902 ve Velkém divadle v Moskvě na hudbu francouzského skladatele Antoina Simona (1850–1916). V pařížské Opeře byl v roce 1965 uveden balet Notre-Dame de Paris v choreografii Rolanda Petita (1924–2011). Na několika amerických scénách se od roku 1998 hrál balet na stejný námět, k němuž hudbu složil Philip Feeney (*1954). A vlastní baletní verzi Ringaren i Notre Dame uvedl v roce 2009 Švédský královský balet na hudbu Stefana Nilssona (*1955).

První operní adaptací románu byla už v roce 1836, tedy pět let po prvním vydání knihy, opera La Esmeralda, k níž libreto napsal sám Victor Hugo (jako své jediné operní libreto) a hudbu složila Louise Bertinová (1805–1877), francouzská skladatelka a básnířka. Opera měla premiéru v Théâtre de l’Académie Royale de Musique, neměla však úspěch a skladatelka se již o další operu nepokusila. V roce 1847 napsal operu Esmeralda ruský skladatel Alexandr Dargomyžskij (1813–1869). Další operu zkomponoval v roce 1864 americký skladatel William Henry Fry (1813–1864); premiéru měla ve Filadelfii. V roce 1883 měla v londýnském Theatre Royal, Drury Lane premiéru další opera Esmeralda na anglické libreto Thea Marzialse a Alberta Randeggere podle Hugova románu; hudbu složil anglický skladatel Arthur Goring Thomas (1850–1892). Ani jedna z těchto oper se však v repertoáru trvaleji neusídlila.

Ačkoliv se bohužel také nijak často nehraje, nejznámější operní adaptací Hugova Chrámu Matky Boží v Paříži je opera Notre Dame Franze Schmidta (1874–1939), rakouského skladatele, rodáka z Prešpurku (Bratislavy). Vznikla v letech 1904–1906 na německé libreto, které napsal skladatel spolu s Leopoldem Wilkem. Už v prosinci 1903 uvedl Schmidt na koncertě ve Vídni s úspěchem překrásné orchestrální Intermezzo a Karnevalovou hudbu pod názvem Zwischenspiel aus einer unvollständigen romantischen Oper. Tyto dva kusy později začlenil do Notre Dame. Na uvedení dvouaktové „Romantische Oper“, jak ji sám označil, musel ale Schmidt čekat téměř deset let. Premiéru měla ve vídeňské Dvorní opeře 1. dubna 1914 za řízení dirigenta Franze Schalka a publikum bylo tehdy nadšené.

Četné jsou také muzikálové adaptace Hugova románu, například mimobroadwayský z roku 1993, pařížský z roku 1998 nebo scénická muzikálová adaptace Disneyho animovaného filmu z roku 1996, která se poprvé hrála v roce 1999 v Berlíně. Nejznámějším hudebním zpracováním románu Bídníci je také muzikál, a to od francouzského skladatele Clauda-Michela Schönberga (nar. 1944), libretisty Alaina Boublila a textaře Jeana-Marca Natela. Původní francouzská verze Les Misérables měla premiéru v roce 1980 v pařížském Palais des Sports v režii Roberta Hosseina. Anglická verze byla poprvé uvedena v roce 1985 v londýnském Barbican Arts Centre; texty napsal Herbert Kretzmer a další dodatečné James Fenton. Je to jeden z nejúspěšnějších muzikálů všech dob, v londýnském West Endu dokonce nejdéle hraný v historii, celosvětově druhý nejdéle hraný vůbec.

Také Hugovy krásné básně přitahovaly mnoho skladatelů, a tak vzniklo nepřeberné množství písní na Hugovy verše, mezi jejichž autory najdeme taková jména jako Hector Berlioz, Georges Bizet, Gabriel Fauré, César Franck, Édouard Lalo, Franz Liszt, Jules Massenet, Camille Saint-Saëns, Sergej Rachmaninov nebo Richard Wagner.