Clevelandský orchestr, založený v prosinci 1918 je vysoce ceněn pro svou virtuozitu. V jeho čele stojí již dvacet jedna let rakouský dirigent Franz Welser-Möst, a protože bude pozici hudebního ředitele zastávat až do roku 2027, stane se tak historicky nejdéle působícím uměleckým šéfem tohoto tělesa. Ve Spojených státech je jeho působení u The Cleveland Orchestra velmi oceňováno.
Pod jeho taktovkou orchestr provedl atraktivní program složený výlučně z děl předního představitele pozdního romantismu Richarda Strausse (1864–1949). Večer uvedla zřídka hraná symfonická báseň Macbeth, následovala proslulá Enšpíglova šibalství a po přestávce uvedl Welser-Möst svou vlastní obsáhlou třívětou suitu z opery Růžový kavalír.
The Cleveland Orchestra je po technické stránce výtečný, má typicky štíhlý „americký“ zvuk, jeho hráči jsou na zcela mimořádné technické úrovni. Všichni hráli precizně, v perfektní přirozené vnitřní jednotě a souhře. Bylo neuvěřitelné, jakých úžasných pianissim byli schopni docílit v až filigránské přesnosti provedení partitury, přitom za plné znělosti zvuku, s jakou lehkostí hráli obtížné party a jak byli schopni je vyhrát i v tak rychlých tempech, jaká Welser-Möst převážně volil. Bravura hráčů vynikla i v náročných sólech houslových, hornových a klarinetových v Enšpíglových šibalstvích a následně i ve suitě z Růžového kavalíra.
Clevelandský orchestr ovšem nepůsobí dojmem orchestru složeného z jednotlivců, ale skutečně jako vnitřně pevně spjaté, zcela kompaktní těleso s pevnými vztahy a vazbami, které dýchá společně jedním dechem a funguje s přesností švýcarských hodinek. Slyšet clevelandské bylo skutečně samo o sobě mimořádným zážitkem.
Orchestr nebyl rozesazen na elevačních stupních, jak jsme zvyklí. Dechy i bicí byly na stejné výškové úrovni se smyčci. Zřejmě toto bylo důvodem, že celkové zvukové proporce nebyly ideální, místy působily nástrojové skupiny dechů zvukově méně zřetelné, poměrně málo znělé byly i dvě harfy umístěné bočně přímo na kraji pódia.
Je dramaturgicky velmi záslužné, že dobře sestavený Straussovský program zahájil Macbeth, op. 23 (premiéra roku 1892 v Berlíně), který je pro většinu posluchačů nezaslouženě takřka neznámým dílem. Je polyfonický, vysoce dramatický a silně expresivní. Tato symfonická báseň nereflektuje vlastní děj Shakespearovy krvavé tragédie (byť Straussovi bylo inspirací představení Meiningenského dvorního divadla), ale je kombinací dvou hudebně tematických okruhů vyjadřujících osobnosti Macbetha a Lady Macbeth, je jakýmsi dialogem mezi oběma. Strauss ji chtěl původně zakončit příchodem Macduffa – jeho osvobozujícím vítězstvím. Ale pak od záměru upustil a vytvořil v definitivní třetí verzi mistrovské dílo hudebně vyjadřující spletitost lidských povah.
Jeho Macbeth v sobě nese prvky hudební psychologie, proplétáním a kombinací motivů dosahuje skladatel plastičnosti, jejich kontrastem napětí. Kompozičně složité dílo je na provedení velmi náročné, možná i to je důvod, proč se hraje tak málo. Výtečně hrající orchestr provedl komplikovanou partituru po technické stránce skvěle. Franz Welser-Möst přistoupil ke skladbě s důrazem na permanentní exaltovanou dramatičnost. Aby vyzněly nuance této symfonické básně, bylo by však zapotřebí podstatně větší agogiky, tempové vyváženosti, plastičtější dynamiky a zpěvnosti melodických linek, především lyrických.
Programní rondo Enšpíglova šibalství, které skladatel psal v letech 1894–1895, je už široké posluchačské veřejnosti dobře známé. Proslulé je hráčsky virtuózní hlavní téma Enšpígla napsané pro lesní roh, podobně jako houslové sólo. Strauss vycházel při komponování díla z námětu o šprýmaři a potulném tovaryši Enšpíglovi, který lidem rád tropí bláznivé a někdy i kruté žerty. Z řady historek vybral několik, které zařadil do své skladby a hudebně mistrovsky vyjádřil – škádlení mladých dívek, poprask na tržišti, žertování na účet duchovních a zesměšnění vážených akademiků. S krutým šprýmařem to ale nedopadne dobře – Enšpígl je dopaden, odsouzen k trestu smrti a ani vtipkování na popravišti mu nepomůže, je oběšen. Přesto se však na samém konci objeví jako reminiscence téma Enšpíglova smíchu.
I zde by působivějšímu účinku díla prospěl větší důraz na romantický ráz skladby. Ovšem vysoké ocenění zaslouží vynikající sólové výkony. První hornista byl nejen technicky suverénní, ale také přirozeně vystihl dynamiku. Brilantně a zářivě vyznělo precizní sólo koncertního mistra, skvělý byl technicky i zvukově rovněž klarinetista.
Opera Růžový kavalír, op. 59 je dílo, které se stalo jedním z největších úspěchů Straussovy kariéry. Vychází z úžasně vtipného text Huga von Hofmannsthala o poměrech ve vídeňské šlechtické společnosti za časů Marie Terezie. Skvělé libreto se situační komikou ale i hlubším ponorem do zákoutí lidské duše zaručovalo samo o sobě skladateli perfektní osu pro komponování. Tato „valčíková“ opera se od své premiéry v roce 1911 v Drážďanech stala hitem. Dílo spojující žertovnou polohu s vážným pohledem na život a lásku se vyznačuje obdivuhodnou vídeňskou lehkostí, jejím charakteristickým prvkem je valčík a hudební celek jedinečně vystihuje atmosféru tereziánské Vídně.
Suit z Růžového kavalíra vzniklo postupně několik. Welser-Möst tu svoji sestavil do třívěté skladby z dramaturgicky dobře vybraných částí. Každá věta obsahuje hudbu úvodní a závěrečné scény jednání, zazněla i pověstná virtuózní předehra ke třetímu dějství opery. Celek vystihuje charakter díla. Welser-Möst interpretoval partituru plnou vídeňského valčíku a romantiky zbytečně stroze, celku by posloužila mnohem větší agogika a důraz na vzdušnost. Přitom v provedení bylo možno slyšet řadu výborných míst, například křišťálová průzračnost zvuku smyčců v začátku Ochsova valčíku ve druhé části suity byla jedinečná.
Clevelandský orchestr je nepochybně technicky, souhrou a báječným zvukem jedním z nejlepších světových orchestrů současnosti. I když byl Richard Strauss v pojetí Franze Welser-Mösta v podstatě odromantizován, laťka, kterou hráči The Cleveland Orchestra nastavili, je hodně vysoká. Clevelandští přinesli posluchačům vysoce erudovaný, kultivovaný a technicky mimořádný hráčských projev. Dramaturgicky byl koncert výborně sestaven. Připomněl mimořádné kvality, krásu, ale i náročnost díla Richarda Strausse.
Světové orchestry – The Cleveland Orchestra
11. září 2022, 20:00 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program:
Richard Strauss: symfonická báseň Macbeth, op. 25
Richard Strauss: symfonická báseň Enšpíglova šibalství, op. 28
Richard Strauss: Suita o třech částech z opery Růžový kavalír (sestavil Franz Welser-Möst)
Účinkující:
The Cleveland Orchestra
Franz Welser-Möst – dirigent
