Víkendová sklizeň

Byla to šťastná koincidence: o tomto víkendu bylo možné slyšet hvězdy evropských operních domů ze vzdálenosti dvou metrů. Pokud jste se vydali do středočeských obcí Nelahozeves nebo Liteň. A protože v prvním případě šlo o matiné, mohli jste stihnout pohodlně koncerty oba.

V rodném domě Antonína Dvořáka vystoupil v rámci slavnosti u příležitosti skladatelova narození finský tenorista Topi Lehtipuu za doprovodu Karla Košárka a v areálu liteňského zámku si udělala písňový večer s cimbálovkou a Ivem Kahánkem i Martina Janková. Vytáhnout paty ze snobské Prahy, euforie z čerstvého vzduchu, blízkost svěží řeky nebo parku a vděčnost pořadatelů, že jste vážili cestu – to vše tak nějak nutí recenzenta k shovívavosti vůči slyšenému:! Ale ani v jednom případě nebylo shovívavosti příliš zapotřebí.

Lehtipuu, který má s českým prostředím dobré vztahy díky spolupráci s Collegiem 1704, se vrhl na písně Antonína Dvořáka a nastudoval hned několik cyklů: Písně na slova Gustava Pflegera-Moravského op. 2, Písně milostné op. 83 a V národním tónu op. 73. Jak na koncertě vysvětlila šéfredaktorka nakladatelství Bärenreiter Eva Velická, popudem byla nová edice Dvořákových písní, která by měla být v dohledné době kompletní.

Atmosféra koncertu odpovídala pozdně letnímu slunečnému dopoledni. Sympatický pěvec své vystoupení komentoval, vysvětloval obsah písní svého nejslavnějšího krajana Sibelia a omlouval svou češtinu, na níž skutečně potřebuje ještě zapracovat.

Možná vzhledem k časnější hodině, velikosti sálu a také proto, že recitál v Nelahozevsi byl jakýmsi rozezpíváním před dvěma „většími“ koncerty, Lehtipuu svůj hlas dost šetřil. Jen místy předvedl světlý tenor v plné síle. Je to typ hlasu, na němž je znát školení v rolích barokních i mozartovských, a jehož se posluchač nemůžete nabažit. Svou inteligenci a výraz Lehtipuu nejlépe projevil na „domácím hřišti“: v písních Jeana Sibelia. Kromě dvou nejznámějších op. 36 provedl i málo uváděný cyklus Sedm písní op. 13. Tajuplné fonémy nesrozumitelného jazyka výborně vyzněly v expresivní, místy zasněné i temné, výrazově zvrásněné hudbě. Sibeliovy jedinečné harmonie rozložené do náročného klavírního doprovodu byly výtečným protipólem Dvořákovy písňové tvorby, setkáním dvou odlišných světů. I když jsou vposledku všechny písně o tomtéž – o lásce.

Martina Janková přijala po několikáté pozvání na Festival Jarmily Novotné, který se koná v místech, kde tato pěvkyně strávila nejšťastnější léta a odkud ji politické okolnosti dvakrát vyhnaly. Sdružení Zámek Liteň tímto recitálem ukončilo své letní aktivity zaměřené na vzdělání mladých adeptek operního zpěvu. Janková přivezla svůj projekt Písňové studánky, v němž se zajímavým způsobem spojuje autentický folklór s Janáčkovou tvorbou. Celý koncept – pásmo trvající přes hodinu a propojující „umělé“ písně za doprovodu klavíru s lidovou kapelou (Ensemble Flair) a střídající operní hlas s civilním projevem dvou zpěvaček – se velmi povedl. Dramaturgii vymyslel Jan Rokyta, umělecký vedoucí souboru a cimbalista. Dal večeru dynamiku směřující k několika vrcholům (jedním z nich byla píseň Polajko, Polajko, kde v závěru „čarovaly“ všechny tři zpěvačky).

I když je moravská lidová poezie tematicky jednotvárná (téměř bez výhrady je o nešťastné lásce), činí tak s odzbrojující prostotou, vynalézavostí i humorem.  Navíc je melodicky nesmírně bohatá a uhrančivá. Martina Janková a Ivo Kahánek mají svůj původ v Janáčkově Lašsku a jejich provedení je naprosto přirozené. Pěvkyně si písně viditelně užívala. Stejně silně ovšem zapůsobila kmenová zpěvačka Ensemble Flair Klára Blažková. Muzikanti Rokytova ansámblu zacházejí s folklórem velmi nemuzeálním, tvůrčím způsobem – stejně jako Janáček, jemuž byl tímto vynalézavým programem vzdán hold.