Vilém Veverka aneb Sen o vodnářské neporazitelnosti
Říká se o něm, že má tři tváře: Nejen vynikajícího hobojisty, ale i houževnatého horolezce a také zkušeného fotografa. Třiatřicetiletý Vilém Veverka, absolvent Hudební fakulty AMU (2004) a také berlínské Hochschule (2006), dnes patří k našim nejuznávanějším sólistům svého oboru. Spolupracoval s významnými zahraničními orchestry, počínaje jeho působením v Gustav Mahler Jugendorchester přes Berlínské filharmoniky až třeba po sólová vystoupení s Tokyo Philharmonic Orchestra, potkal se s řadou legendárních dirigentů, jako Charles Mackerras, Pierre Boulez, Lorin Maazel, Gennadij Rožděstvenskij, Valerij Gergijev nebo Roger Norrington. Známá a přitom při každém setkání s Vilémem Veverkou znovu fascinující je jeho vášeň pro hudbu druhé poloviny 20.století. Ostatně právě dnes a zítra vystoupí v pražském Obecním domě v Lutoslawského Koncertu pro hoboj, harfu a komorní orchestr; partnery mu budou harfistka Kateřina Englichová, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK a dirigent Heiko Mattihas Förster.
Máte za sebou studia jak u nás, tak i v zahraničí. Jak v tomto směru vychází vaše srovnání?
Obě studia se velmi dobře doplňovala – to byl nakonec předpoklad toho, abych mohl obě školy zvládat. Podstatné bylo obhajovat na HAMU to, co jsem načerpal v Berlíně, ona konfrontace dvou myšlenkových linií. Právě v té konfrontaci spatřuji největší přínos. V zásadě byl pak rozdíl v tom, že v Berlíně bylo otevřenější prostředí. O Berlínu nakonec hovoříme jako o hlavním městu evropské kultury.
Přece jen: Jsou rozdíly mezi studiem doma a v zahraničí podle vás tak významné, že ve svém důsledku mohou mít vliv třeba i na další směřování toho kterého muzikanta?
Jsou to významné rozdíly. Vrátím se k první otázce: obohacující je ona rozdílnost, rozdílnost která vede k výrazné komplexnosti. Vliv na směřování a hudební uvažování je zásadní. Nedovedu si představit, že bych studoval pouze u nás.
I přes svůj věk máte za sebou už bohaté profesní zkušenosti. Které z nich považujete za nejvýznamnější pro svoji další kariéru?
To je velmi široká otázka. Nevím, jestli odpovím přesně, avšak jako nejvýznamnější profesní zkušenost vidím určité lidské vlastnosti, vůli a vytrvalost. Důležité je nalézt vlastní cestu, ukázat co je dál možné, posouvat možnosti, mantinely…
A vlastní úspěchy, kterých si nejvíc vážíte?
Úspěchy jsou relativní. Na jednu stranu může být člověk relativně úspěšný v rovině profesní, to však může přinášet deficity v rovině osobní. Co je tedy úspěch? A neplatí člověk za profesní úspěch určitou daň? Mým velkým snem a cílem bylo poznat, co je to Berlínská filharmonie, vstoupit do těchto vod. Usiloval jsem o úspěch v jedné z těch pár největších světových soutěží. To vše se mně podařilo a jsem o to jistě bohatší. A pochopitelně jsem vděčný, že jsem to mohl poznat, prožít. Však pochopitelně, že to bylo něčím vykoupeno. Vážím si také toho, že jsem směl provést ty nejzásadnější koncertantní skladby pro hoboj, drtivá většina z nich u nás zazněla vůbec poprvé. Vážím si toho, že pro mě napsal tři skladby jistě největší český skladatel současnosti, profesor Marek Kopelent.
Na druhou stranu – dokážete analyzovat a přiznat svoje profesní slabiny? Pokud ano, co to je?
Je to zřejmě občasné opovrhování hudbou, která má nedostatečné „intelektuální“ kvality, malou hloubku… Tedy s nadsázkou bych řekl: Je to element, který bych pojmenoval jako svého druhu „hudební aroganci“…
Kdesi jste sám o sobě řekl, že jste lenoch. Je to skutečně tak? Není to spíš tím, že jste sám na sebe moc přísný?
Myslím, že dnes a denně překonávám svou lenost (to je typická lidská vlastnost), právě má vůle mně pomáhá, abych ji překonal…
Jedním z vašich nejbližších koncertů je ten pražský s FOK, kde chystáte Lutoslawského Koncert pro hoboj, harfu a orchestr. Hoboj a harfa – trochu neobvyklá kombinace, nebo ne? Řekněte prosím něco víc k téhle partituře?
Lutoslawski byl jedním z nejvýznamnějších autorů druhé poloviny 20.století. Jeho hudba je v pravém slova smyslu světová. Koncert pro hoboj, harfu a orchestr je zásadní skladbou repertoáru pro oba nástroje. Právě tato skladba navíc ukazuje, jak „přístupná“ může být soudobější hudba. Představuje oba nástroje v určité konfrontaci vůči orchestru. Jsou to pak pro Lutoslawského typické aleatorní plochy, které jsou páteří kompozice. Hoboj a harfa, to je jen zdánlivě neobvyklá kombinace. Vždyt’ jaké jiné dva nástroje mají tak úžasnou koncertantní literaturu od autorů, jako je kromě Lutoslawského například Alfred Schnittke, Frank Martin, Hans Werner Henze či Isang Yun? O to, o co se dnes snažíme s Kateřinou, usiloval již Heinz Holliger se svou ženou Urschulou. Netajím se svým obdivem k velkému géniovi současnosti, jakým je Holliger. Netajím se ani tím, že v mnohém bychom s Kateřinou rádi navázali právě na to, co jako interpret hudbě přinesl. Snad jsou to smělé cíle, však toto je naše cesta. A právě proto jsme se s Kateřinou před šesti lety poprvé společně potkali na jednom podiu – toto byl jistě jeden z nejvýznamnějších momentů a věřím, že mohu mluvit i za Kateřinu.
Svým vztahem k soudobé hudbě se netajíte. Který z autorů v této oblasti vám nejvíc přirostl k srdci?
K srdci mně přirostli autoři, jejichž hudba má nějaký hlubší rozměr, duchovní…, kdy hudbu mohu vnímat jako meditaci, kdy hudba přináší otázky, na kterém pak hledám odpověd’ jako interpret i jako posluchač… Mnohdy tato hudbu rezonuje i s mou osobní – civilní rovinou, s tím co prožívám… Těch autorů by bylo více. Dovolím si jmenovat i takové klasiky jako je Benjamin Britten či Olivier Messiaen, dále pak autory, kteří se narodili v Asii, jako je Toru Takemitsu a samozřejmě mnou velmi preferovaný Isang Yun. V těchto dnech mě uchvátil opus „Exil“ od gruzínského autora Giyi Kancheli. To je hudba, kterou velmi postrádám v cyklech velkých českých orchestrů. A ptám se, kdy se jí dočkáme…?
Vaše další profesní plány?
Mé další plány? Být stále lepším interpretem, předávat posluchačům hudbu plnou emocí, ukazovat jak důležité je současné umění, jak důležitá je pro náš život hudba…
A to, co v plánech zatím není, je ve snech?
Prozraďte prosím na závěr něco ze svého „civilního“ života. Kde trvale žijete? Krom hudby, pro co ještě máte slabost?
Trvale žiju v mém rodném městě, v Praze. Rád se toulám po horách, o samotě. Obecně vzato, mám rád pohyb. Věnuji se fotografii, v současnosti je to téma „Žena aneb hledání podstaty ženství“. Slabost mám pro japonský zelený čaj…
Děkujeme za povídání a přejeme vše dobré!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
