Senzací skončilo napjatě očekávané vystoupení sopranistky Violety Urmany v Národním divadle v neděli 2.5. Po téměř dvouhodinovém náročném recitálu s klavírem ji publikum nechtělo pustit z jeviště, vykoupila se teprve až po pátém přídavku!
Violeta Urmana, která se v Praze představila poprvé, je momentálně hvězdou předních světových scén, heroina wagnerovských a verdiovských oper. Svůj pražský recitál však zahájila decentně, skoro se dá říct „nehvězdně“ – Poulenkovými impresemi na surrealistické Éluardovy texty (cyklus Chlad i oheň), které působily velmi moderním a civilním dojmem. Zvolila si k tomu i střízlivější jednoduchou toaletu v šedočerných a stříbrných tónech. (V druhé polovině přišla v šatech téže barvy s černými a stříbrnými aplikacemi. Bohužel je tento zvyk, měnit o přestávce oděv, čím dál vzácnější.) Hrálo se na proscéniu před zataženou kovovou oponou. Po celý večer pěvkyni věrně a citlivě doprovázel klavírista Jan Philip Schulze, oblíbený komorní partner mnoha operních osobností v Německu.
O poznání více se sopranistka rozezněla ve dvou písních francouzského romantika Henriho Duparca (Phidylé a Chanson triste), plných sentimentu a dekadence nemocného skladatele. Zde předvedla větší dynamickou škálu, jemné nasazování tónů ve výškách, dlouhé vytrvalé kantilény. Violeta Urmana má temnější zabarvení hlasu, je znát, že začínala jako mezzosopranistka. Její témbr není nijak osobitý, je to hlas typický pro operní heroiny, průrazný a silně vibrující, ale výtečně intonuje, má cit pro styl a zazpívá s elegancí prakticky cokoli. Některé výšky občas (Rachmaninov) jí zněly poněkud ostře.
Na jevišti pražského Národního divadla si Violeta Urmana splnila také jednu osobní premiéru – poprvé si zazpívala Mahlerovy „Písně z Chlapcova kouzelného rohu“, nebo přesněji výběr ze dvou sbírek Chlapcův kouzelný roh a Písně a zpěvy. S velkým pochopením, chutí a ironií přednesla například Kázání sv. Antonína Paduánského rybám nebo dialog husara s děvčetem v písni Útěcha v neštěstí. A občas si za takovou trefnou interpretaci vysloužila bezprostřední potlesk hned po písni. Některé nejhlubší tóny ji sice pozlobily (v písni o rybách), ale jinak se zdá, že je v tomto níže položeném rejstříku stále jako doma. Na paní Urmaně je sympatické, jak široký má koncertní repertoár a jak stále hledá svá nová, nedobytá území.
Po přestávce přišly Čtyři písně Richarda Strausse. Toto technicky i výrazově náročné dílo je prubířským kamenem každé velké sopranistky, zároveň je však jedno ze Straussových nejhranějších. (Skladatel písně napsal pro svou ženu Paulinu, sopranistku, a věnoval jí je v den svatby jako svůj osobní svatební dar.) Violeta Urmana je zazpívala kompletní, ale ve změněném pořadí, střídala pomalé s hybnějšími. Publikum postupně zcela zhypnotizovala, během třetí písně Zítra!, nesmírně pomalé a ztišené, by v hledišti bylo slyšet spadnout i špendlík. Nechtělo se věřit, že sedíte v nabitém divadle. Závěrečná Cecílie pak byla ukázkou velkého hlasu, který triumfálně opanuje celý prostor a bez umdlení trvá a trvá…
Posledním na programu byl Rachmaninov. Další skladby v pozdněromantickém stylu, plné bolesného sentimentu a vzepjatých kantilén. (A také větší příležitost pro klavíristu ukázat své umění v propracovaném partu.) Ke konci náročného výběru se objevilo i pár chybiček, možná už své sehrála i únava, asi dvakrát nebylo nasazení vysokých tónů úplně bez závad, ale diváci to rádi přehlédli, protože byli jejím výkonem naprosto unešeni.
Ovace vestoje nebraly konce a tak Urmana přidávala a přidávala. Tím si získala srdce Pražanů, že je neposlala po jednom dvou dohodnutých přídavcích domů, ale že s klavíristou narychlo ještě hledali, jaké mají s sebou noty a čím by ještě mohli natěšenému sálu vyjít vstříc. Bylo sympatické vidět, že je úspěch také těší. A tak došlo po přidaném Poulenkovi i na její slavné operní árie, které bychom naživo v Praze bývali neviděli. Zaznělo Visi d’arte z Toscy, pak opět píseň Strausse , její oblíbená Gioconda (Ponchielli) a španělský populár nakonec.
Violeta Urmana (soprán)
Jan Philip Schulze (klavír)
Národní divadlo Praha 2.5.2010
program:
Francis Poulenc :
La fraîcheur et le feu (Oheň a chlad)
Henri Duparc:
-Phidylé
-Chanson triste
Gustav Mahler:
Písně z cyklu Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh)
-Des Antonius von Padua Fischpredigt (Kázání sv. Antonína rybám)
-Das irdische Leben (Pozemský život)
-Wo die schönen Trompeten blasen (Tam, kde trubky krásně zní)
-Trost im Unglück (Útěcha v neštěstí)
-Scheiden und Meiden (Navždy sbohem)
přestávka
Richard Strauss:
Čtyři písně
-Ruhe, meine Seele (Odpočívej, duše má)
-Heimliche Aufforderung (Tajná výzva)
-Morgen (Zítra)
-Cäcilie (Cecílie)
Sergej Rachmaninov:
-Kak mně bol’no (Jak těžko je mi)
-Dissonance
-Melodija (Melodie)
-Zděs chorošo… (Krásně je tu)
-Věsenije vody (Jarní vody)
https://www.narodni-divadlo.cz/
Nedávný rozhovor, který Violeta Urmana poskytla portálu Opera Plus, najdete zde.