Vladislav Souček: České sbory potřebují větší materiální podporu

Pěvecký sbor Radost Praha jste založil před 60 lety. Mohl byste vybrat symbolicky za každé desetiletí jednu skladbu pro dětský sbor, ty, které jsou vašemu srdci nejbližší?
To je hrozně těžká a nevděčná otázka! Za ta léta jsem se sborem nastudoval a provedl více než tisíc skladeb! Nikdy (ani za totality!) jsem nebyl přinucen přizpůsobovat repertoár politické objednávce, takže naprostou většinu skladeb jsem vybíral tak, aby byla sboru i mně blízká! Takže vypíchnout z tohoto množství pouhých několik „oblíbených“ skladeb by bylo obrovským nevděkem vůči ostatním!

Mnoho hudebních skladatelů píše skladby s myšlenkou na určitý pěvecký sbor. Má i Radost Praha nějaké své „dvorní skladatele“?
Ano, má, především je to Emil Hradecký, který pro všechna oddělení Radosti zkomponoval (a většinu jich přímo věnoval) řadu skladeb a úprav. Ale úzce se sborem spolupracoval také Miroslav Raichl, Věroslav Neumann a další.

Budete v brzké době uvádět premiéru nějaké skladby?
Doba covidová přerušila veškeré naše plánování, museli jsme odložit jak většinu nových skladeb, tak i pomyšlení na případnou premiéru. Z významnějších děl jsme naposledy uvedli skladbu Elišky Cílkové Velké putování na text Christel Palme, bylo to v roce 2016 v rámci projektu Smíření usilujícího o nápravu válečných křivd.

Jste otevřen novinkám z oblasti novodobé klasické hudby, nebo už máte raději ty staré osvědčené skladby?
Dávám rozhodně přednost „starým osvědčeným“ skladbám! Nijak nevyznávám některé nové kompoziční směry odchylující se často od prosté melodické linky a harmonizace k nejrůznějším intonačním i rytmickým efektům a vyumělkovanostem, které sice mohou prezentovat výbornou technickou dokonalost interpretů, ale širokou posluchačskou odezvu příliš nezískávají. Vím dobře, že velká řada „obyčejných“ (to znamená hudebně „neodborných“) posluchačů si raději poslechne pěknou melodii v pěkné harmonii, než „kompozičně hodnotnou“ novinku, u níž pomalu nepozná, kde je začátek, a kde konec. A právě pro ty „obyčejné“ rodiče a prarodiče přece běžný dětský sbor zpívá! Proto jsem také Radost zakládal!

Vy sám jste upravoval nějaké skladby pro dětský sbor – je některá natolik zdařilá, že byste chtěl na ni upozornit?
Upravil jsem řadu lidových písní, ale také jsem si „dovolil“ pro dětský sbor přizpůsobit řadu klasických skladeb a mší, určených původně sborům smíšeným, například Bartholdyho nebo Haydnovo Laudate pueri, Delibovu Missa brevis, Händelovo Halleluja, Miškinisovo Ave Regina a další. Dělal jsem to proto, abych dětem přiblížil i hodnotnou klasickou hudbu, kterou mohou v profesionálním provedení slyšet třeba jenom v rozhlase, nebo na koncertech. Proč by si i děti nemohly zazpívat Halleluja? Řadu z těch mých úprav si Radost bez problémů zazpívala i na koncertě společně s některým smíšeným sborem! Ze svých úprav lidových písní si cením například moravské Dyž sem šel z Hradišťa.

Jak je v dnešní době velký dětský sbor Radost Praha? Jaké je věkové složení členů? Mohl byste nám toto „své dítě“ ve stručnosti představit?
Radost je sice „moje dítě“, ale ze zdravotních důvodů jsem musel bohužel už před řadou let přímou sbormistrovskou práci předat do povolaných rukou svému nástupci PhDr. Janu Pirnerovi, který (jakožto odchovanec chlapeckého sboru Pueri gaudentes, který založila a vede moje manželka Zdena Součková) velmi kvalifikovaně a úspěšně pokračuje ve vedení Radosti.

Za mne zpívaly v Radosti děti od předškolního věku 5 let (Ťuťínci), přes 1.–3. třídu (Koťata), dále děti od 4. do 5. třídy (Písnička) až po hlavní (koncertní) sbor. Tam zpívaly děti cca od deseti do šestnácti let, výjimečně i trochu starší. Kromě toho jsem vedl i komorní sbory (Cesmína, později Puellae) pro starší zpěvačky, které už nemohly zpívat v hlavním sboru. Pro zajímavost – až do doby, kdy manželka založila sbor ryze chlapecký, zpívalo v Radosti i malé procento chlapců (cca kolem 10 %).

Poslední rok a půl je doba pro pěvecké sbory mimořádně těžká – co významného vás čeká letos na domácí scéně?
Uplynulý rok a čtvrt zanechal (a ještě zanechá) na české sborové scéně mnoho šrámů, řada sborů již svoji činnost neobnoví, někteří sbormistři dlouhé pauzy „využili“ k odchodu do předčasného důchodu. My jsme se snažili udržet všechna oddělení našich sborů v co nejlepším stavu, i když je pravda, že bez smysluplných cílů pro děti to bylo mimořádně obtížně. Přeložili jsme či zrušili několik desítek vystoupení i nahrávání a už se těšíme na nové příležitosti, které se snad ve druhé polovině tohoto roku rozběhnou.

Z nejvýznamnějších vystoupení, která na podzim chystáme, bych rád zmínil výroční koncert k 60. výročí sboru, s jehož větší propagací a upřesněním však začneme až v letních měsících, termíny máme rezervovány na druhou polovinu listopadu. V polovině prosince nás čekají dva koncerty s Vánoční kantátou Arthura Honeggera společně s Pueri gaudentes, Kühnovým smíšeným sborem a Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK pod vedením Tomáše Braunera. Dokončeno bude také vydání zpěvníku a CD dětských písní pedagožky Věry Stoupové pro nakladatelství G+W Cheb.

Chystáte se snad i někam do zahraničí na soutěž nebo na turné?
Zájezdy na zahraniční vystoupení a soutěže jsou pro děti velkou motivací. Covid nám zde bohužel zkřížil plány hned několikrát, naposledy vyrazila Radost Praha na soutěž Varsovia Cantat v listopadu 2019, příští rok na jaře se chystáme na Slovakia Cantat do Bratislavy, ale možná se naskytne ještě další možnost, to je teď právě v jednání. 

Pěvecký sbor Radost je pořadatelem XXXI. krajské postupové přehlídky školních dětských pěveckých sborů pro hlavní město Prahu a Středočeský kraj. U této příležitosti vydáváte sborníky písní pro dětské pěvecké sbory – vloni se zaměřením na ukolébavky – co chystáte pro letošní rok?
Krajskou postupovou přehlídku pořádáme s několika pauzami společně s NIPOS téměř tři desítky let, některé ročníky organizovaly také další dětské sbory (Pražská kantiléna, Svítání, Rolnička Praha). Přehlídka je pro nás mimořádnou a krásnou příležitostí oplatit ostatním dětským sborům a sbormistrům nejen všechna přátelství, která jsme s nimi navázali, ale rovněž trochu přispět k tomu, aby se sbory mohly zlepšovat, mohly přátelsky a motivačně poměřit své síly a získat nový repertoár. Nejlepší ze sborů každoročně postupuje do celostátního kola, které je už několik posledních let tradičně v Uničově.

Na organizaci přehlídky se podílejí děti z koncertního sboru, pro které je tato akce organizační výzvou a velkou zodpovědností. Mají možnost nahlédnout do „sborové kuchyně“ dalším sborům, starají se o to, aby celá akce hladce a bez problémů proběhla. V loňském roce jsme museli jubilejní přehlídku zrušit, ale podařilo se nám vydat alespoň notový sborník s názvem Žirafa a korouhvička, který sborům přináší kvalitní a dosud nevydané či nedostupné skladby Miroslava Raichla, Emila Hradeckého, Jaroslava Ježka, část ukolébavek Pavla Jurkoviče a rovněž jednu moji skladbu.

Pro letošní rok chystáme opět výběr z méně dostupných dětských sborů, rádi bychom vydali něco z tvorby Miroslava Raichla, ale sbormistři se mohou těšit i na další autory, Zdeňka Lukáše, Eduarda Doušu ad. Připravovat přehlídku je pro nás velká čest a jsme rádi, že s každým novým ročníkem se daří pro hudbu a zpěv získávat další děti, z nichž mnozí časem zasednou nejen jako hudební profesionálové, ale především jako kultivované publikum koncertních síní. Systém sborových postupových přehlídek dětí se za posledních třicet let svého trvání dostal mezi největší organizované sborové akce u nás.  

Mnoho učitelů v dnešní době lká nad mladou generací – konkrétně si stěžují na klesající úroveň dětí a studentů – co říkáte vy po šedesáti letech praxe v dětském sboru? Jsou děti jiné než kdysi? Zdají se vám méně inteligentní či méně talentované?
Děti jsou rozhodně jiné, než byly před pár desítkami let! Myslím si, že nejsou méně inteligentní nebo méně talentované, ale mají jiný přístup k životu, jinou stupnici hodnot, preferují jiné přístupy, jiné životní zásady. Popravdě řečeno – asi bych si dnes netroufnul dětský sbor v takové formě jako v roce 1961 vůbec zakládat! To tehdy pamatuji krásné, nestrojené nadšení z práce ve sboru, tu nelíčenou radost z každého sborového úspěchu, z každého zájezdu (a nejenom do ciziny, kam se „bez sboru“ dalo obtížně dostat), z každého nového přátelství s nově poznaným „družebním“ sborem (představte si, že po desítkách let si ještě některá děvčata stále píší se zahraničními kamarádkami a dokonce se stále navštěvují!)

V současné době je, bohužel, kultura vinou neprozíravé a nezodpovědné vládní politiky značně upozaďována (to vidíme nejenom v současné koronavirové době), preferuje se především jenom sport (ne, že by nebyl důležitý), a kultura i školství skomírá na okraji zájmu. Kde je ve školství estetická výchova? Jak dlouho se už vůbec neučí Hudební výchova (ani v teorii!)?  A to všechno se přirozeně promítá do podvědomí, do myšlení dětí, do vnímání důležitosti versus zbytečnosti hudební výchovy! Odborník by na toto téma mohl asi mluvit hodiny, já to bohužel nedovedu, já jenom cítím, „kam se to řítíme“…

Sborová činnost je v České republice velmi rozšířený fenomén – dá se říci, že téměř každá škola a obec mají pěvecký sbor, také mnoho sborů působí při kostelech. Jaký je váš názor na podporu sborové činnosti ze strany státu? Myslíte si, stát dostatečně pečuje o toto „stříbro ve své pokladnici“?
Dle mého názoru je velmi nedostačující materiální podpora sborové činnosti, kvůli které jsou sbory nuceny se vnímáním i reálně přesunovat na komerční platformu a všechno si musejí platit, například horentní nájmy sálů – bez možnosti nějakých dříve existujících slev pro dětské sbory, nemalé poplatky pro OSA za to, že děti „smějí“ nevýdělečně zazpívat na koncertě rodičům, nezanedbatelné několikatisícové školné v ZUŠ, přesto, že sbory reprezentují obec i stát často i v mezinárodním měřítku. Jenom s velkým smutkem a obavami srovnávám coby pamětník, jaká byla podpora sborům před mnoha lety, a jaká je dnes…
Nemám nejlepší pocity…

Něco optimistického na závěr?
Řada dětských i dospělých sborů bohužel zanikla, nebo úplně pozastavila svoji činnost, ale naštěstí existuje mnoho nadšenců z řad zpěváků i sbormistrů, kteří svoji krásnou práci, svoji zálibu ve sborovém zpěvu nezahodili, a ze všech svých sil v rámci současných možností se snaží za každou cenu pokračovat! Sbormistři aplikují „online“ výuku, připravují na dálku výuku přes internet, cvičně spojují a nahrávají celé skladby z individuálně zaslaných nahrávek hlasů od jednotlivých členů, sestavují různé hudební kvízy a soutěže, organizují internetová setkání na zoomu. Takže snad nebude „tak zle“, snad většina pěveckých sborů přece jenom nakonec tuto hroznou koronavirovou dobu přežije, a česká sborová kvalita bude zase svítit daleko do světa!

Ráda bych vám pogratulovala k ceně Ministerstva kultury a přeji hodně zdraví a radosti do dalších let!

Vladislav Souček, narozený 17. dubna 1937 v Praze, zasvětil velkou část života dětskému sborovému zpěvu. Ovlivnil řadu dětí a mladých lidí v jejich profesním i osobním životě; společně se svou manželkou Zdeňkou zanechali významnou stopu v českém hudebním životě. (přečtěte si více…)