Všechno prostě má být tak, jak je

Od mezzosopránu k sopránu a zpět 
Rozhovor s litevskou sopranistkou Violetou Urmanou 

O vašem přechodu od mezzosopránu k sopránu před deseti lety jste sama kdesi prohlásila, že si o tu změnu váš hlas sám řekl. Jak jednoduchá to byla změna z hlediska přeškolení? Nikdy jste později o správnosti toho rozhodnutí nezapochybovala?

Je pravda, že můj hlas sám vždycky předurčoval to, jakým směrem se bude moje kariéra ubírat. Myslím, že až do nynějška jsem v tomto směru dělala správná rozhodnutí. Deset let jsem byla mezzosopránem, či spíš něčím, čemu se říká “zwischenfach”, tedy něčím mezi mezzosopránem a sopránem. A dalších deset let  jsem si pak užívala jako soprán, a to s radostí a pocitem zadostiučinění. Spousta rolí z mého repertoáru je na CD a DVD, a tak je možné se přesvědčit, zda ono rozhodnutí o změně oboru bylo správné. Se svým hlasem jsem pracovala tak, jak jsem cítila, že je to třeba. Opravdu jsem si tu proměnu se vším všudy užila, neminulo mě nic. Zpívala jsem nejobtížnější role dramatického sopránu, jako jsou Gioconda, Medea, Norma nebo Aida, a zpívala jsem je tak, jak nejlépe jsem si myslela, že to dokážu.

Pro přechod k jinému oboru jsem nepotřebovala žádný čas. Prostě jsem plynule obor změnila a přešla do něj. Bylo to jednoduché: můj hlas se najednou obrazně řečeno dostal o jedno patro výš. Samozřejmě se změnila barva, s jakou zpívám, frázování a pochopitelně i emoce, které svým zpěvem vyjadřuji. Když je hlas schopný se adaptovat a ta změna přitom nepřinese zhoršení jeho kvalit, pak to je správná cesta. Když ale nemáte předpoklady udržet svůj hlas ve stejné kvalitě a zpívat s ním dobře I ve vyšších rejstřících,pak je lepší přenechat role daného oboru jiným zpěvákům.

A nynější opětovné zařazování mezzosopránových rolí do mého repertoáru? To neznamená, že bych se vracela zpátky k mému italskému mezzosopránovému repertoáru. Jednoduše proto, že vyšší rejstříky jsou pro mne snáze zpívatelné, než nižší. Ale prostě se teď už necítím na to, abych zpívala vysoké C v piannisimech. Proto už nechci zpívat Normu. Prostě proto, že už ji nezazpívám tak bravurně, jak bych sama chtěla. Ale v německém repertoáru sopránové role stále ráda zpívám. Ted je mojí nejoblíbenější rolí Isolda.

Máte svého stálého hlasového pedagoga, který by vás průběžně sledoval a se kterým byste výběr nových rolí konzultovala?

Už pár let se o svůj hlas starám jenom sama. A jsem za to ráda. Mám jen sama plnou zodpovědnost za to, co zpívám a jak to zpívám, a snažím se sama rozhodovat o repertoáru, který budu zpívat. Vždycky jsem cítila, který part je pro mne vhodný a co bych naopak zpívat neměla. V tomhle by každý zpěvák být soudný a při rozhodování o tom, do kterých rolí se pustí, náležitě opatrný. Tím spíš, že ambice, peníze a sláva ho mohou táhnout na scestí… Vždycky by každý sám měl nejlépe cítit, kterým směrem se ubírat a rozvíjet, a to i s ohledem na věk. Nikdo vás nezná lépe, než vy sám sebe.

V příští sezoně se máte znovu objevit ve Verdiho Aidě v Met, ovšem ne jako Aida, ale jako Amneris, znovu budete zpívat i Eboli. Proč tedy znovu právě tyto role?

Ano, příští sezonu budu znovu  zpívat Amneris v Met, a to v té samé inscenaci, ve které jsem už několikrát zpívala Aidu. Když se slyším, jak zpívám Aidu, jsem docela pyšná na to, jak ji zpívám a mám tu roli ráda. Ale nastal čas s touhle rolí skončit. Nechci riskovat, že už ji nebudu zpívat perfektně ve výškách a pianissimech tak, jak bych chtěla, aby zněla. A tak je čas se vrátit k Amneris.

Rozhodnutí vrátit se k Eboli bylo v téhle řadě mých rozhodnutí před rokem první. Bylo to podle mne správné rozhodnutí, loni jsem si ji zazpívala v celé sérii Dona Carla. Můžu říct, že stále mám možnost volby. Ale poškozený soprán se dobrým mezzosopránem už stát nemůže. Mám v sobě obě barvy hlasu, a to je pro mne dobře. Teď používám svoje “mezzo-hloubky” ve Wagnerových partech, jako je Sieglinda, Isolda nebo Brünnhilda.

Když už mluvíme o Verdim a Wagnerovi: pro jednu skupinu vašich fanoušků jste ideální představitelkou Verdiho hrdinek, pro druhé Wagnerových. K čemu vy sama máte blíž?

Mám ráda všechny role, které zpívám! Verdi je báječný, ale zdá se, že Wagner mně sedí víc. Když jsem svoji kariéru začínala a byla považována za dramatický italský mezzosoprán, pravděpodobně jsem měla být spíš nazývaná wagneriánským pěvcem. Několik let jsem zpívala v Bayreuthu, umím německy, moje mentalita je nordická… Ale mám ráda i Glucka a jeho Ifigénii, Berlizovu Didonu nebo Ponchielliho Giocondu, a to o nic méně, než Aidu nebo Isoldu. Jsem kumštýř a až teprve potom zpěvák, mám široké hudební zájmy. Jen pro mě je drama a vyjádření příběhu zpěvem víc lákavé, než jen hrát na nějaký hudební nástroj.

Už jsme se toho vlastně dotkli: říkáte o sobě, že jste maximalistka. Jak přesně se to projevuje? Jak třeba vypadá vaše příprava na vystoupení?

Na každou roli se připravuji nejméně půldruhého roku předem, Prvně se rozhoduji, jestli je dotyčná role pro mne vhodná, potom se učím frázování, notu za notou, abych ji měla perfektně zažitou, protože později s orchestrem a při scénických zkouškách se to všechno koordinuje už jen velmi těžko. Před samotným představením jsem tak dvě až dvě a půl hodiny už v divadle, „rozehřívám“ svůj hlas, potom se líčím a tak hodinu před vlastním představením už bývám plně připravená. Mám ráda dostatek času na přípravu, nemám ráda spěch. Pro kvalitní výkon je důležité být v pohodě a zdravý. A tomuto perfekcionismu právě předchází důkladná příprava v počátečních fázích studia role.

Máte podobně vysoké nároky i na svoje okolí? Jak se vám třeba spolupracuje s režiséry, s jejichž režijní koncepcí nesouhlasíte?

Jako kumštýř, který vysoké nároky klade sám na sebe a na svůj výkon, mám pochopitelně raději, když také všichni ostatní, kteří společně se mnou na představení pracují, mají podobně vysoké nároky jako já. Bohužel, někdy slyšíte špatnou výslovnost, občas kolegové zpívají jiné noty, než mají, a přitom ne vždycky jim dirigent něco vytkne! To moc nechápu… Když něco udělám špatně, jsem ráda za to, když mě ostatní opraví. S nejlepšími umělci se ale dělá opravdové umění a nikdo už je opravovat nemusí. Tak to mám ráda. Pak se i sama dostávám jakoby do jiné dimenze – do světa, který mě inspiruje k maximálnímu výkonu.

Co se režisérů týče: nikdy v životě jsem režiséra, se kterým bych nesouhlasila, nepotkala. Opravdu. Moderním výkladům děl jsem plně otevřená. Ale prosím, neptejte se mě na vulgarity nebo nahotu na jevišti…

Svoji roli i celou operu obvykle znám velmi detailně a důkladně. Někdy tak může být trochu znepokojující, když režisér interpretuje dílo špatně, špatně ho “čte”. Nemám ráda, když se ničí myšlenka autora díla, která je v textu. Když se šlape po atmosféře hudby, kterou skladatel napsal… Ale rozhodně nemůžu říci, že jako interpret mám ráda jen klasická provedení…

Opera je totiž tak mnohovrstevnatá a dává možnost k řadě výkladů… Vezměte si třeba první dějství Síly osudu, ve kterém Leonora zpívá “Miluju tě, miluju tě…“, ale v podtextu přitom je “Možná tě ale nemiluju dostatečně, obávám se, že tě nedokážu milovat dost, nemohu opustit svého otce a svůj domov…”. Pak tedy může být vlastně chybou, když interpret ono „Miluji tě…“ zpívá jen jaksi „obyčejně“, ploše… Vždycky je to o kontextu dané situace. A takto podobně může být celé dílo i předmětem různé interpretace režiséra.

V Praze se nejnověji představíte na Pražském jaru ve výběru písní Richarda Strausse. Jaký vztah k jeho hudbě máte, jak vašemu hlasu Strauss sedí a které písně uslyšíme?

Písně Richarda Strausse jsem zpívala hned při svém prvním recitálu. A ve Straussových operách ztvárňuji Ariadnu v Ariadně na Naxu, to je nádherná role. Straussovy vokální linie jsou napsány tak, že přesně sedí mému hlasu. Většina Straussových písní je ale velmi náročná na interpretaci. Na pražském koncertu zapívám mimo jiné Frühlingsfeier, která má velmi široký rozsah a je i hodně dramatická. Také budu zpívat Vier Lieder op. 27, které zahrnují velmi známé Ruhe, meine Seele, Heimliche Aufforderung, Morgen a Cäcilie. Všechny Straussovy písně z mého pražského programu budou nádherné!

A jaké nové role a projekty v současné době chystáte?

V tuto chvíli zpívám role, které jsem už kdysi zpívala. Protože se mi hlas trochu změnil, tak jsem je přestudovala a změnám svého hlasu přizpůsobila. Ráda bych si zazpívala Dalilu, která dříve byla pro můj hlas posazená příliš nízko. Teď bych se ji měla začít učit. Taky Ortrudu, kterou jsem nikdy nezpívala a měla bych ji začít zpívat v roce 2017, a pravděpodobně bych se měla dostat také ke svojí první ruské roli. Mám ráda nové výzvy, mám pohyblivý hlas, jsem myslím hudebně všestranná a tím spíš se těším na úvahy o nových rolích, které by ještě měly přijít!

Ve svém minulém rozhovoru pro portál Opera Plus jste se zmiňovala o tom, že domů do rodné Litvy se nedostanete tak často, jak byste chtěla. Kde vůbec máte v současné době váš domov? Považujete se za kosmopolitního člověka? Jak snášíte časté cestování?

Do Litvy se v posledních letech snažím vracet pravidelně, vystupuji tam koncertně tak dvakrát do roka. Nejlepší je, když tam můžu strávit také pár dní volna. I když v zahraničí žiji už od roku 1991, Litva je stále mojí vlastí. Domov mám ale ve více než jen jedné zemi. Bydlím v Německu, ale manžel je Ital a tak třeba prázdniny trávíme v Itálii. Samozřejmě, kvůli práci cestuji po celém světě. Mluvím mnoha jazyky a sama se cítím jako kosmopolitní člověk. Není ale absolutně možné budovat kariéru a přitom lpět na jednom místě. Musíte cestovat. Hodně cestuji od samého začátku mé profesionální kariéry. Trochu víc času na domov a soukromý život si ale dřív nebo později určitě najdu. Nelituji ovšem ničeho. Jsem ráda za všechno, co jsem v životě měla a čím jsem prošla. Chci žít život tak, jak ho žiju, snila jsem o takové kariéře. Všechno prostě má být tak, jak je…

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Jedna z nejlepších verdiovských i wagnerovských heroin posledních let, brilantní interpretka sopránových i mezzosopránových rolí, se narodila v roce 1961 v  Litvě. Violeta Urmana je stálým hostem nejpřednějších operních scén světa, počínaje Metropolitní operou v New Yorku a Vídeňskou státní operou, přes Teatro alla Scala v Miláně nebo Bavorskou státní operu v Mnichově, až po Royal Opera House Covent Garden v Londýně či Deutsche Oper v Berlíně.

Tisícům návštěvníků přenosů z Metropolitní opery v New Yorku stačí prozradit jediný titul: Aida. Titulní roli Violeta Urmana ztvárnila tak, že – slovy recenzenta New York Times – publikum zůstávalo bez dechu. Neméně nadšených ovací se Violetě Urmaně dostalo před několika lety díky výkonu ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě na scéně vídeňské Státní opery. Wiener Zeitung o jejím ztvárnění Isoldy referoval jako o skutečné události, kdy se dostal do souladu umělkynin plný hlas, čistá výslovnost i přesvědčivý herecký výkon.

Wagnerovy opery provázejí pěveckou dráhy Violety Urmany od počátků. Celosvětový ohlas zaznamenal již její debut v roli Kundry v Parsifalovi. V roce 2001 pak na Bayreuthském festivalu sklízela obdiv v úloze Sieglinde ve Valkýře.

Violeta Urmana má za sebou nespočet kritikou oceňovaných rolí – například Aidu v nastudování milánské La Scaly, Tosku v opeře ve Florencii, titulní part ve Straussově Ariadně na Naxu na scéně Met nebo Belliniho Normu v drážďanské opeře. Ke spolupráci ji pozvali přední dirigenti naší doby, jako Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Pierre Boulez, Sir Simon Rattle či James Levine.

V Praze se Violetta Urmana představila před čtyřmi lety při písňovém večeru na scéně Národního divadla, letos se vrací se straussovským programem, který uvede festival Pražské jaro.

(Zdroj: Národní divadlo, Pražské jaro)

Pražské jaro 2014
Violeta Urmana (soprán)
Dirigent: Jonathan Nott
Bamberger Symphoniker
24. května 2014 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Richard Strauss: Výběr z písní pro soprán a orchestr
– Als mir dein Lied erklang, op. 68/4
– Ich wollt ein Sträußlein binden, op. 68/2
– An die Nacht, op. 68/1
– Frühlingsfeier, op. 56/5
– Ruhe, meine Seele, op. 27/1
– Heimliche Aufforderung, op. 27/3
– Morgen, op. 27/4
– Cäcilie, op. 27/1
Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur „Titan“

www.violetaurmana.com
www.festival.cz

Foto Ivan Balderramo