Všeho bylo v mém tanci tak akorát. Anetta Voleská slaví sedmdesátiny

Emeritní primabalerína Národního divadla Anetta Voleská byla jednou z vynikajících sólových tanečnic. Na prknech Národního divadla se objevovala už jako dítě, ve čtrnácti letech tam zahájila naplno profesionální kariéru. Svou techniku posléze vybrousila na stáži v Moskvě. Kritici u ní oceňovali především osobitý způsob tance na špičkách, brio techniku a neuvěřitelnou jistotu v piruetách. Její křehká krása zdobila romanticky laděné postavy klasických baletů, ve kterých ladnou linku těla zakončoval pro baletky velmi důležitý, dokonale klenutý nárt. Utvářené postavy ztvárňovala s adekvátním hereckým výrazem.

Po ukončení aktivní kariéry se stala jednou z nejvýznamnějších pedagožek na Taneční konzervatoři Praha, kde předávala své bohaté zkušenosti ze scénické tvorby až do svých šestašedesáti let. Její profesionalita se dodnes zrcadlí v úspěchu jejích žáků, kteří nacházejí uplatnění v prestižních tuzemských i zahraničních souborech. Paní Anetta Voleská se právě dnes dožívá významného kulatého životního jubilea – sedmdesáti let. O své taneční i pedagogické činnosti dokáže hovořit s nadšením a velikým entuziasmem, dodnes aktivně sleduje jako pozorná divačka kritickým okem, ale s velkým pochopením, dění na našich předních baletních scénách.

Jak jste se dostala k baletu? V kolika letech jste začala tančit?

Úplně prostě: moje maminka mne vzala za ruku ve třech letech a odvedla do baletu v prostorách Hlaholu k paní Zdeně Zabylové, tehdy primabaleríně Národního divadla – a tím vše začalo. Maminka bývala celoživotní velikou milovnicí baletu a mojí fanynkou.

Můžete zavzpomínat na svá školní léta? Kdo z pedagogů vás nejvíce ovlivnil?

Dále jsem pokračovala v baletní přípravce při Národním divadle u profesorky Nadi Sobotkové, Věry Ždichyncové a Olgy Páskové. Byla jsem přijata na konzervatoř, ze které jsem díky nabídce tehdejšího šéfa baletu Jiřího Němečka záhy odešla rovnou do angažmá Baletu Národního divadla. Jiří Němeček mi tímto projevil velkou důvěru a spolu se všemi sborovými úkoly mi začal svěřovat i velké role. Tancovala jsem v mnoha baletech choreografa Jiřího Blažka a spolupracovala s choreografkou profesorkou Růženou Mazalovou na roli Aeginy ve Spartakovi. V úplných začátcích mi též velmi pomohla profesorka pedagožka a repetitorka Věra Ždichyncová. Také jsem ráda, že jsem mohla tancovat nádherně Sašou Machovcem vytvořenou Popelku.

V roce 1966 jste absolvovala stáž v Moskvě. Bylo to tehdy těžké? Dnes to tanečníci mají jednodušší… 

Ano, v roce 1966–1967 jsem absolvovala stáž při Velkém divadle v Moskvě. Já jsem tehdy dostala doporučení ke studiu od Juraje Grigoroviče, který u nás v Praze připravoval v Národním divadle Legendu o lásce. Nešlo to příliš hladce, protože mi žádost blokoval někdo na ministerstvu. Můj tatínek byl sice lékař, ale věděl, že po studiu v Moskvě toužím, a tak se to tehdy nějak nakonec podařilo a já vyrazila sama do SSSR. Naše rodina byla vždy buržoazní a antikomunistická. Ale protože jsem považovala a dodnes považuji ruský balet za ten nejlepší na světě, tak jsem chtěla baletní ostruhy získat právě tam. Myslím si, že dnes je možné získat studium placené. Mnoho se v tomto změnilo.

Můžete přiblížit osobnosti vašich tamních učitelek a učitelů?

Profesorkami byly dámy Dobrinina, Čikvadze a Semjonova. Nejvíce se mnou na rolích v Giselle a Labutím jezeru pracovala profesorka Dobrinina a jinak Čikvadze. Paní Dobrinina byla moc hodná, ale i neúprosně tvrdá. Tréninky jsem navštěvovala u vyhlášené primabaleríny a pedagožky Mariny Semjonové. Byla vynikající, ale velmi přísná a náročná. Dodnes jako bych slyšela její připomínky z hodin klasiky. Paní Čikvadze mi pomáhala s rolí Giselle a její připomínky ke druhému jednání mám též navždy vryty do paměti. Z mužských pedagogů musím jmenovat profesora Borise Bregvadzeho, který s naším celým souborem pracoval na mnohých inscenacích a byl velkým obohacením a pomocí pro nás všechny. Též chci ještě vyzvednout profesorku Natálii Dudinskou, se kterou jsem připravovala zlou sestru v Popelce, bylo to prostě vynikající. Když bych shrnula práci s ruskými pedagogy, pak se vyznačovala vždy ohromnou důkladností, až umořující přesností, jak v technice, tak v souzvuku s hudbou. Děkuji za ni ale moc.

Která z vašich četných rolí v Národním divadle vám byla nejbližší?

Měla jsem ráda všechny role, tancovala jsem jich mnoho, nejrůznějších typů a žánrů. Roli Julie jsem tančila s celým souborem i hodně po světě, například v Řecku, Itálii, Německu, Polsku a dalších zemích. Vždy s tímto baletem Petra Weigla a Miroslava Kůry byl ohromný úspěch. Již studium na toto představení bylo zvláštní tím, že s námi pracoval činoherní a operní režisér a dramaturg Petr Weigl, který nám trošinku otevřel oči k možnosti vyjádření civilnějšího a uvolněnějšího projevu. Práce na této inscenaci s Miroslavem Kůrou a Petrem Weiglem byla opravdu neobyčejná a mnoho mi dala.

Jak se vám líbí filmy o baletkách – viděla jste například Black Swan? Myslíte si, že takový film pomůže popularizaci baletu?

Z této inscenace vznikl krásný film, oceněný mnoha mezinárodními cenami. Mohu říci, že dokumenty o baletu prakticky až na výjimky tuto naši nelehkou profesi příliš dobře nezobrazují. Film Černá labuť bohužel patří alespoň pro mne k těm méně zdařilým. S pravdou o tanci a zákulisí baletu to má velmi málo společného. Naposledy jsem viděla na YouTube dokument o neblahém skandálu ve Velkém divadle v Moskvě. Z hlediska profese a výpovědi o zákulisí byl vynikající. Bohužel někdy hodně smutný, ale pravdivý. Dnes mají tanečníci obrovské možnosti, o kterých se nám v začátcích ani nesnilo, vidět video – sebe, svoje chyby a nedostatky, vidět nejlepší světové tanečníky, nahlédnout do různých baletních škol, v tomto jsou technické vymoženosti prostě famózní. Zrovna tak možnost vidět představení přímým přenosem v kině je prostě báječné.

A jak se vám líbí moderní zpracování klasických baletních kusů?

Některá líbí, některá méně, například se mi moc líbila choreografie Youriho Vàmose Anastázie, kde duch hudby Petra Iljiče Čajkovského byl zcela v souznění s dějem. Jsou to ale bohužel řídké případy. Nemám ráda, když se neurvale zasahuje do doby, kostýmů, přehazuje se hudba, vsouvají postavy, které inscenaci zbytečně zatíží. Zdá se mi to velmi neuctivé vůči původnímu skladateli či choreografovi. Myslím si, že díla Mariuse Petipy, Jeana Coralliho, Vasiliho Vajnonena, ze současných Jurije Grigoroviče, Kennetha MacMillana, Johna Cranka, Jiřího Kiliána patří k těm nesmrtelným. Bohužel zásahy do klasických choreografií jsou vždy spíše na škodu než k užitku. Domnívám se, že vůbec nevadí, zajít si někdy na balet jako do muzea. Nevím, proč se tomu dnes tolik brání, získat poznatky, jak se tenkrát v té či oné době lidé chovali a čím žili. Vím, že nelze dobu zastavit, a tak se jdu i já ráda podívat na inscenace nové a současné. Moc si považuji některých baletů Libora Vaculíka, například Psycho, Čajkovskij, Valmont. Líbily se mi též inscenace Petra Zusky Sólo pro tři a Chvění. V Plzni choreograf Jiří Pokorný spolu s Jiřím Horákem udělali skvělé inscenace Spartakus a Coppélia. Přeji jim, ať se práce daří a obohacují nás zase svým mladým pohledem na svět a současnost.

Byla mezi baletkami v Národním divadle taková rivalita?

To víte, že rivalita vždy bývala, ale myslím si, že v té naší generaci nechyběla ani úcta. A to bylo dobře. Mou přítelkyní je Michaela Černá, které si velmi vážím z lidského i profesního hlediska. Velmi si cením krásného přátelství s režisérem Petrem Weiglem. Chci při této příležitosti poděkovat svým mužským kolegům, kteří mi pomáhali na jevišti se vznášet a poletovat, například Janu Němcovi, Vlastimilu Harapesovi, Janu Kadlecovi, Pavlu Ždichyncovi a bohužel již tam nahoru Luboši Kafkovi a Bohumilu Reisnerovi. Díky!

V kolika letech jste odešla do „baletního důchodu“?

Do penze jsem odešla ve čtyřiceti letech, dále jsem pokračovala jako pedagog na Taneční konzervatoři Praha, v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, ve Státní opeře, v Národním divadle a tréninky v souboru Pavla Šmoka až do šestašedesáti let. Učení na pražské konzervatoři mne těšilo i hodně svazovalo. Nebyla jsem žádný sebedůvěřivý silák, a tak jsem mnohdy strádala, když se žákům něco nedařilo. Vždy jsem měla pocit, že je to moje vina, když něco nejde tak, jak má. O to větší radost byla, když se vše podařilo. Dodnes mám kontakty se svými žáky a je pro mne vesměs radostí, jak si vedou nejen v tančení, ale i v osobním životě. Občas dávám i v současné době soukromé hodiny.

Myslím si, že všeho bylo v mém tanci tak akorát. Jsem moc ráda, že ve mně nezůstal ani v nejmenším pocit nějaké nesplněné touhy či hořkosti nebo zklamání. Dnes si říkám, když se ohlédnu zpět, že jsem díkybohu měla v tanci ohromné štěstí. V životě již musíme počítat, že je vždy něco za něco, ale já mohu jen za to svoje s velkou pokorou poděkovat.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vše nejlepší k významnému životnímu jubileu!

VIZITKA
Anetta Voleská (1947), žačka Zdeny Zabylové, Nadi Sobotkové, Olgy Páskové, stáž u J. P. Dobrininy, J. G. Čikvadze a M. T. Semjonové ve Velkém divadle v Moskvě 1966. Od 1954 tančila v dětských rolích a 1961–1996 (od 1966 sólistka) byla v celoživotním angažmá v Národního divadla Praha. Talentovaná tanečnice s čistou klasickou technikou, kterou uplatnila především v adagiových partech a v rolích romantických, vyžadujících křehký, oduševnělý a citem prodchnutý projev; přesvědčivě tančila i úlohy dramatické a komediální. Z rolí: Milenka v Istar (1964), Mášenka v Louskáčkovi (1964), titulní role a Zlá sestra v Popelce (1965), Svanilda v Coppélii (1965), Nausikaá v Bloudění Odysseově (1969), titulní role v Giselle (1969) a v Signorině Gioventù (1970), Julie v Romeovi a Julii (1972), Kolombína v Karnevalu (1973), Růženka a Dobrá víla v Šípkové Růžence/Spící krasavici (1974), Čertice ve Stvoření světa (1976), Nymfa ve Faunově odpoledni (1976), Aegina ve Spartakovi (1976), Mefistofela v Doktoru Faustovi (1977), Marie v Bachčisarajské fontáně (1978), Kateřina v Kamenném kvítku (1981), Giulietta v Hoffmannových povídkách Jacquese Offenbacha/Johna Lanchberyho (1981), Amor v Donu Quijotovi (1986) a jiné. Účastnila se mezinárodní baletní soutěže ve Varně (1964, 1965, 1966). Působila jako baletní mistryně a pedagožka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého 1982–1990, od 1990 vyučovala na Taneční konzervatoři Praha.
(Zdroj: encyklopedie.idu.cz – Česká divadelní encyklopedie)