Vy jste slyšel Stradu? (1)

  1. 1
  2. 2

První „její“ rolí se stala 2. prosince 1729 Adelaida v opeře Lotario. Její part obsahuje „melodie rozmáchlé v obrysech, skýtající zvlněnou mnohotvárnost i ve vysoké poloze a vzestupných skocích.“ Händel si od premiéry hodně sliboval, zahajovala se jí totiž činnost jeho tzv. Druhé akademie. Úspěch opery však nebyl takový, jaký očekával. Strada se ale anglickému publiku líbila. Nikoliv však svým vzhledem a svým hereckým vystupováním – chyběl jí prý šarm a větší zápal. Zároveň musela bojovat s příznivci svých předchůdkyň. Charles Burney přičítal její úspěch Händelovi: „Po příjezdu do této země musela zpěvačka bojovat s mnoha předsudky… Byla jím (Händelem)zformována a vytvořena podle jeho melodií. Přišla sem jako neopracovaná a neohrabaná zpěvačka s talentem, na němž se dalo pracovat – a on ho zušlechtil tak, že si zasloužila úctu a přízeň… Aby si Strada publikum získala, nemohla se spolehnout na své osobní půvaby, aby potěšení sluchu podepřel i zrak, neboť byla Venuši tak málo podbna, že se jí obvykle přezdívalo Prase. Postupně však zažehnala všechny předsudky a svým zpěvem si získala oblibu…“ Většinu z toho by Händel neslyšel rád – v jeho přítomnosti se o Stradě nesmělo mluvit špatně, stala se jeho chráněnkyní a uvedl ji do vznešené londýnské společnosti. Anna Strada mu – na rozdíl od ostatních – byla vděčná. Když v roce 1733 vznikla Opera of Nobility (Šlechtická opera), přetáhl Porpora od Händela všechny zpěvačky a zpěváky, včetně slavného kastráta Senesina, který ovšem nějaký čas odolával. Jediná Strada zůstala. A následovala ho v roce 1735 i do Třetí akademie. Jako úvodní operu tenkrát Händel napsal Alcinu a titulní roli určil pro Stradu. Alcina je sice čarodějnice, ale jak odlišná od podobných postav Händelových oper! Armida, Medea i Melissa se zmítají plné nenávisti ve vášních, Alcina je však klidná, unavená životem a muži, hněv téměř nedá najevo. Její árie jsou plné lidské křehkosti, čehož si při zkoušce povšimla i Händelova věrná přítelkyně paní Pendarves: „Zatímco pan Händel hrál svůj part (na cembalo), nemohla jsem v něm nevidět čaroděje uprostřed vlastních kouzel. Je to vlastní portrét skladatele jako tragického a ženského Prospera: umělec ze sebe vložil do díla tolik, že když je bezbožná hrdinka nakonec poražena, náš soucit, naše láska, naše vzpomínky a dokonce i naše vděčnost patří pouze jí.“ Snad Alcinin part Händel zamýšlel jako výraz vděčnosti a uznání své věrné zpěvačce. Připomeňme si některé árie, které Alcina v opeře má, možná je znáte: „Ah! Mio cor!“, „Ombre pallide“, „Ma quando tornerai“ nebo „Mi restano le lagrime“. Celleti zvláště upozorňuje na allegrovou „Tornami a vagheggiar“ a nazývá ji „jednou z Händelových nejsmyslnějších árií“. Tato árie (původně z kantáty O come chiare e belle) však byla při premiéře určena pro Alcininu sestru Morganu a nemohla být tedy psána s myšlenkou na Stradu. Händel ji však v obnoveném nastudování následující roku přidal Alcině.

Strada celkem zpívala ve více než dvou desítkách Händelových oper, kantát a oratorií. Účastnila se mnoha obnovených nastudování jeho starších oper (skladatel jí part často upravil, jako Cleopatře v Giulio Cesarovi jí např. připsal dvě nové árie) i pasticcií. Jejich výčet je úctyhodný, zabral by však příliš mnoho místa.

Vypadá to, že nakonec na vztah Händela a Strady přeci jen padl stín. Od června 1737 s ním zpěvačka přerušila spolupráci. Literatura zmiňuje její spor s impresáriem Heideggerem a Burney dokonce žalobu na Händela týkající se platu. Následujícího roku opustila Anglii a vrátila se do Itálie, kde v letech 1739 – 1740 zpívala ve Vicenze a v Neapoli po Senesinově boku. Krátce na to svou činnost ukončila a odstěhovala se do Bergama. O jejím dalším životě nejsou další zprávy, Großes Sängerlexikon uvádí, že zemřela před rokem 1773 v Neapoli.

Literatura:
Alexandre: A Necromancer Amid His Own Enchantmens in Alcina (booklet) 1999
Celletti: Historie belcanta, Praha a Litomyšl 2000
Grove Music Online
Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon, 3. Vydání, Bern und Műnchen 1997
Pečman: Georg Friedrich Händel, Praha 1985

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


7
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
7 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Kdyz byl tento prispevek ohlasen, okamzite jsem si vzpomnel na Felliniho film La Strada z roku 1954. Ted jsem si to pred nedelni veceri s chuti precetl a zjistil, ze to spolu vubec nesouvisi. Ani jedna (skutecna Strada), ani druha (Gelsomina z filmu La Strada) vsak nemely vzdy na ruzich ustlano. O te prvni jsme si precetli v Pavlove clanku, tak druha (a to Felliniho priznivci davno vedi) byla o 200 let pozdeji prodana za 10 tisic lir do cirkusu. Nelichotivou prezdivku skutecne Strady opakovat nebudu. Te druhe ze zmineneho filmu (herecka Giulietta Masina, Felliniho manzelka) rikali, jiste v dobrem,… Číst vice »

Anonymous

Legrační, legrační, legrační. Zatímco dnes hodnotí výkony pěvců amatéři v tisku (alespoň u nás) a pár hádajících se fanoušků na diskusních fórech, tenkrát to byli sami skladatelé, kteří si vybírali.

Dnes už se fanouškové jenom hádají, jestli je lepší Cura, Villazon, Fleming, Hartjeros, Hampson… Je to jako když si teenager vylepí nad postel plakát s Bradem Pittem :-) "Miluju ho, je tak úžasný…"

Doba se velmi změnila, ale idoly fanoušků i v opeře zůstávají.

operomaniak

Velmi dobrá noticka, nejenom úsměvná, ale i poučná a zajímavá. Děkuji

Jana

Příjemné nahlédnutí do doby dávno minulé. I já jsem mnohokrát přemýšlela, zda interpretační úroveň dnes je jiná, než v minulosti. Po studiu dobových nahrávek a materiálů jsem dospěla k závěru, že v současnosti máme daleko vyšší interpretační úroveň, než v minulosti a nároky na hudební přednes jsou také výrazně vyšší. To co můžete slyšet na některých starších nahrávkách belcanta nebo i na prvních zvukových nahrávkách s hlasem Carusa, svědčí nejenom o zcela jiném přístupu k frázování, ale i ke zpěvu a tím i k vyznění zpívaných skladeb. Tak, jak se zpívá belcanto v současnosti,se za dob Rossiniho nezpívalo. Nyní jsou… Číst vice »

Eduard

Je mnoho zajímavého k publikování atenhle článeček mne nadchl. Dobře, že nekdo takto poutavě "zabrousil" do historie k divám let dávno minulých. Velepěkně a čtivě napsáno.

Anonymous

to anonymní: I dnes si vybírá dirigent zpěváky do své inscenace, ale kvůli globalizovanému světu jsou někteří dobří daleko dříve známější a ikonizovaní. A s úspěchem může přijít i daleko rychlejší pád (viz R. Villazon). RK

Anonymous

Zajímavé, také si myslím, že dříve interpretační nároky nebyly tak vysoké, jako jsou v dnešní precizní době.
J.