Výročí Plus: charizmatický rebel Jan Novák

Jako svobodomyslný a osobitý umělec s humanistickým rozhledem, který se nenechal svazovat dobovými konvencemi a módními hudebními styly a také se nijak netajil svými uměleckými i občanskými názory, se dostával do napětí s oficiálními stranickými autoritami.
Jeho na svou dobu velmi otevřené způsoby a „výtržnosti“ přestaly být akceptovány poté, co se v roce 1961 odmítl zúčastnit voleb lidových soudců. Následovaly sankce a také krátkodobé vyloučení ze Svazu československých skladatelů.
Právě v té době však paradoxně získává zakázky od předních filmových režisérů tehdejšího Československa – vytvořil hudbu k filmům režiséra Karla Kachyni (Trápení, Kočár do Vídně, Noc nevěsty a další), Jiřího Trnky (Kybernetická babička), Karla Zemana (Ukradená vzducholoď) i Martina Hollého (Havrania cesta).
Vrcholným dílem jeho dosavadní tvorby, které se vymyká přavažujícímu rysu Novákových děl, budících často dojem lehkosti a optimismu, je kantáta Dido (1967) pro mezzosoprán, vypravěče, mužský sbor a orchestr na čtvrtý zpěv Vergiliovy Aeneidy. Její sevřená forma s kongeniálním zhudebněním latinského textu navozuje mimořádný dramatický účinek.
Okupace země vojsky varšavské smlouvy v srpnu 1968 jej zastihla na zájezdě v Itálii s Kühnovým smíšeným sborem. Při vzpomínce na návrat z USA v únoru 1948 prý řekl: “Stejnou chybu už neudělám” a do vlasti se nevrátil. Později se ve Vídni shledal se svou ženou Eliškou a dvěma malými dcerami a po krátkém pobytu v Německu se jim podařilo najít existenční zajištění v dánském Århusu.

Exil

Na události v Československu reagoval Novák sborovou kantátou na vlastní latinský text Ignis pro Ioanne Palach (1969); jasný politický podtext má i kantáta Planctus Troadum (Pláč Trójanek) z téhož roku.
V roce 1970 rodina přesídlila do severoitalského Rovereta, kam byl Novák pozván po vítězství své skladby Mimus Magicus v tamější soutěži. V Itálii se rodina na dalších sedm let usadila. Za odchodem do existenční nejistoty jistě stála Novákova vášeň pro jazyk starých Římanů a možnost tuto svou lásku dále rozvíjet. Věnoval se především kompozici vokálních a komorních děl. Zatímco sborové skladby na latinské texty prováděl se svým sborem Voces Latinae, komorní skladby byly ve velké míře určeny jeho dcerám a hlavním interpretkám jeho díla, klavíristce Doře a flétnistce Claře.
Pro umělce, který byl v 60. letech v Československu uznávanou skladatelskou osobností s širokým okruhem přátel, znamenal odchod do exilu ztrátu zázemí, interpretů i posluchačů. Rozlehlejší skladby, jako jsou orchestrální díla Ludi symphoniaci, Vernalis Temporis Symphonia pro sóla, sbor a orchestr nebo Symphonia Bipartita tak vznikají zase až v závěrečném období jeho tvorby po odchodu do Německa (Neu Ulm), kam se rodina v naději na větší míru uplatnění a hudebních možností v roce 1977 přestěhovala. V té době Novák píše i řadu pozoruhodných kompozic pro komorní obsazení, jako jsou Sonata da Chiesa I a II, Sonata solis fidibus pro housle a klavírní Hymni Christiani. Vedle volnější fantazijní výstavby tyto skladby charakterizuje prohloubení jejich hudebního výrazu.
V roce 1982 provedl v Mnichově dirigent Rafael Kubelík se sborem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu Novákovu kantátu Dido. Novákem tak očekávané provedení tohoto díla Newyorskou filharmonií však z důvodu Kubelíkova zranění (krátce před koncertem si zlomil ruku) nedošlo.

Odkaz

Většího uznání své tvorby se Jan Novák za svého života nedočkal. Zemřel po vážné nemoci 17. listopadu 1984 v německém Ulmu.
Roku 1996 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání in memoriam, v roce 2011 byly ostatky skladatele převezeny z italského Rovereta do Brna.
Zdá se, že dílo Jana Nováka na svou skutečnou renesanci teprve čeká. Výrazná melodika, převažující tonální harmonie i přehledná forma přitom činí jeho skladby přístupné a srozumitelné. K tomu přispívá i osobitá rytmická složka, která má často taneční charakter, užití jazzových synkop a ostinátních rytmů. Jeho skladby, ve kterých často probleskuje humor i lehká provokace, mají schopnost svou přirozenou muzikalitou posluchače bezprostředně oslovit.