Soudobá hudba Jonathana Powella: Je oblíbenost měřítkem kvality?

Dva Powellovy recitály se souhrnným názvem „Contemporary Music?“ zahrnovaly jména více či méně známých skladatelů. První koncert přinesl Klavierstuck X Karlheinze Stockhausena, Sonatu no. 2 Horatia Radulescu, Prelude, jehož autorkou je Kaija Saariaho a Op.1: Manual Francisca Guerrera. Během druhého koncertu zazněly kompozice Lemma-Icon-Epigram Briana Ferneyhougha, Six Encores Luciana Beria, B for Sonata od Betsy Jolas a Mists Iannise Xenakise. Ačkoliv se rozdělení na dvě části s asi hodinovou přestávkou některým konzervativnějším posluchačům možná zdálo podivné, toto řešení se ukázalo být velice vhodné. Snad každý pochopil, že hrát či poslouchat dvě hodiny repertoár takto náročný na pozornost by bylo prakticky nemožné, pokud by měl interpret podat ten nejlepší výkon a posluchač celou dobu vnímat.

Dramaturgii programu jistě pomohl i již zmíněný mix časem více či méně prověřených skladatelů a navíc podnítil k filozofickým úvahám. Jak zmiňuje programová brožura, koncerty se snažily vznést otázky nad tím, co to znamená hudební kánon či co má zahrnovat, zda je v souvislosti s hudbou 20. a 21. století relevantní o něm mluvit a co vlastně určuje kvalitu kompozice.

Při takovémto hodnocení se však (především) v případě soudobé hudby ocitáme tak trochu na tenkém ledě. Je hlavním měřítkem míra originality, schopnost zaujmout širší publikum, či je „prověřovatelem“ opravdu jen čas? Pokud tato kritéria vztáhneme na program dnešních koncertů, zjistíme, že každá z těchto kompozic by se do takto námi vytvořeného hudebního kánonu dostala díky jiným kvalitám.

První z interpretovaných skladeb dnešního večera, Klavierstück X Karlheinze Stockhausena, si už místo v hudebních kánonech našla. Velký chaos, ze kterého postupem času vzniká řád, je koncept kompozice, jež využívá množství nových prostředků techniky hry na klavír, z nichž asi nejvýraznější jsou klastry v glissandu, kvůli čemuž hraje klavírista po celou dobu v rukavicích bez prstů. Protože tato skladba už byla zkoušena časem jakožto měřítkem kvality, mohl posluchač svou hodnotící pozornost zaměřit na kvality samotného interpreta.

Powell přednášel tuto skladbu, ale i zbývající program tohoto i druhého koncertu s neobyčejnou expresivitou (Radulescu, Guerrero) a muzikalitou, důkladně hledající logiku v složité hudební struktuře (Ferneyhough). Jeho ztvárnění bylo precizní a technicky dokonalé (Stockhausen, Saariaho), včetně vynikajícího zvládnutí pokročilých klavírních technik, přičemž bych vyzdvihla mimo jiné i schopnost skvělého dynamického odstínění již zmíněných klastrů rukou v glissandech i klastrů předloktím, které se na výrazové rovině pohybovaly po škále od jemňoučkého vánku až po burácející kakofonní bouři (Stockhausen). Velice obohacující byla také jeho celková práce s akustikou nástroje, kterou podpořil intence skladatelů, a to zejména co se týče využití prostředního pedálu a alikvótních tónů. Ať už se jednalo o místa, kdy klavír přezníval až do ztracena, nebo dočista mlčel, stále jsme cítili určité hudební napětí (Stockhausen). I ticho hrálo.

Jak byly posluchači servírovány stále další a další hudební pochoutky, začalo mu docházet, proč nás pořadatelé v programu podnítili zamyslet se nad tím, co je to vlastně hudební kánon. Všechny dnes interpretované skladby byly totiž zajímavé něčím jiným a jen velice těžko by se dalo posoudit, která z nich je lepší než jiná. Například velice posluchačsky vděčná je skladba Francisca Guerrery, zakončující první z koncertů: velká míra dramatičnosti díla spojená s Powellovou expresivitou hry málem zbořila fascinovaný sál. Je ale oblíbenost měřítkem kvality?