Výročí: Sergej Rachmaninov jako operní skladatel

Sergej Rachmaninov je vedle Igora Stravinského nejznámějším ruským skladatelem, který žil po bolševické revoluci roku 1917 v exilu a do Ruska se už nevrátil; zemřel ve Spojených státech amerických, kde se natrvalo usadil v roce 1935 po cestách Evropou. Byl skvělým pianistou, podle mnohých lepším než skladatelem. Sám Petr Iljič Čajkovskij obdivoval Rachmaninovovo absolventské dílo na Moskevské konzervatoři, jednoaktovou operu Aleko z roku 1892; možná v něm viděl svého pokračovatele. Také Rachmaninov ve své hudbě vyjadřoval ruskou melancholii, po odchodu do exilu též nostalgii po ztracené vlasti. V roce 1897 zažil ovšem fiasko se svou Symfonií č. 1, ztratil sebedůvěru a skoro tři roky nic nenapsal. Byl ale známý jako klavírista (proslavil se Preludiem cis moll z roku 1892) a když v roce 1899 koncertoval v Londýně, přesvědčil se tam o své slávě.

V Moskvě pak podstoupil psychiatrickou léčbu pomocí hypnózy a autosugesce u dr. Nikolaje Dahla. Vypráví se, že když Rachmaninov ležel na pohovce v hypnóze, opakoval mu dr. Dahl stále dokola, že napíše klavírní koncert, že bude pracovat velice snadno a že tento koncert bude skvostným dílem. A tak začal Rachmaninov psát svůj slavný Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18, který dokončil a uvedl v roce 1901. Vedle Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30 (1909) jde o skladatelovo nejpopulárnější dílo. Od jeho úspěšného vzorce se Rachmaninov vlastně nikdy neodchýlil a po celý život psal podobnou hudbu; nijak neexperimentoval a naplňoval tradiční, pozdně romantický formální půdorys. Muzikolog Miloš Schnierer o něm napsal, že „zůstal na tradičních, ba záměrně konzervativních pozicích ruského romantismu 19. století vycházeje z díla především Čajkovského, méně ovlivněn ostatními ruskými romantiky“.

Podobně jako třeba Franz Liszt nebo Fryderyk Chopin byl i Rachmaninov klavírním virtuózem, který se proslavil hlavně svými klavírními skladbami. Populární je stále, navzdory tomu, že je jako skladatel mnohými podceňován, ba vysmíván. Podle Harolda C. Schonberga se ale jeho hudba odvíjí s naprostou individualitou: „trvá jen pár taktů, abychom jej identifikovali“; byl „jedním z nejlepších melodiků své doby“ a jeho melodie nejsou zdaleka tak sentimentální, jak se nám někteří snaží namluvit. Jeho citovost, projevující se typicky právě ve slavném druhém klavírním koncertu, je ovšem to, co nás na něm přitahuje. A na druhé straně, pro interprety není jeho hudba vůbec jednoduchá, ale naopak klade vysoké technické nároky.

Vedle čtyř klavírních koncertů, tří symfonií a symfonických básní (například Ostrov mrtvých) zkomponoval Rachmaninov řadu klavírních skladeb pro sólový klavír (sonáty, etudy, preludia, drobné skladby), několik komorních děl a množství písní, kantáty (Jaro, Zvony) a chrámové pravoslavné sbory (Noční vigilie); jedním z nejčastěji hraných děl je Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr. Věnoval se také klavírním transkripcím.

Aleko
První ze svých tří dokončených oper napsal Rachmaninov v roce 1892 jako absolventskou práci, kterou ukončil studium skladby u Sergeje Tanějeva a Antona Arenského na Moskevské konzervatoři. „Bohatá melodika, lyrismus, výstižná charakteristika postav, to vše připomíná Čajkovského. Zároveň se tu objevují autorovy vlastní prvky, zejména zdůrazněná deklamace,“ napsal o Rachmaninovově operní prvotině Jan Trojan v Dějinách opery. Mladý skladatel za ni dostal zlatou medaili, a jak už jsme zmínili, dílem byl nadšen i sám Čajkovskij. Aleko měl premiéru v moskevském Velkém divadle 9. května 1893. Sám Rachmaninov pak dirigoval premiéru v Kyjevě v říjnu téhož roku. V roce 1899 byl Aleko poprvé uveden v Sankt Petěrburgu, v titulní roli s Fjodorem Šaljapinem; dirigoval Rachmaninov. Libreto k opeře napsal Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko podle poemy Alexandra Sergejeviče Puškina Cikáni z roku 1824. Titulním hrdinou je cikán Aleko, který putuje se skupinou cikánů a zamiluje se do Zemfiry, která se ho ale brzy nabaží a rozhodne se utéct s mladým cikánem. Aleko cikánku raději zabije a za trest musí opustit cikánský tábor, odsouzen k životu v osamění.

Lakomý rytíř
Také svoji druhou operu složil Rachmaninov v roce 1904 na námět největšího ruského básníka Puškina, a to přímo na text jeho dramatu Lakomý rytíř. Jednoaktová opera měla premiéru taktéž ve Velkém divadle v Moskvě, 24. ledna 1906, za řízení skladatele. Role barona, tedy onoho titulního rytíře, byla původně určena pro Fjodora Šaljapina, ale ten roli odmítl z důvodů odlišného uměleckého názoru. Rachmaninov se v tomto díle o třech scénách hlásí k Wagnerovu odkazu. V opeře vystupují pouze mužští hrdinové; prostřední scéna obsahuje dlouhý, náročný a vynikající baronův monolog. Baron hromadí bohatství a moc a opájí se pouze svými poklady. Tyranií a despocií paralyzuje i svého syna Alberta. Ten vyhledá lichváře kvůli půjčce, což lichvář odmítne, ale navrhne Albertovi, aby otce otrávil a pak po něm jeho bohatství zdědil. Albert ho vyžene a pomoc žádá u vévody, který mu slíbí, že s baronem promluví. Baron označí v rozmluvě s vévodou svého syna za vraha, Albert to slyší a obviní otce ze lži. Nakonec baron umírá a naposledy se obrací nikoli k svému synovi, ale ke klíčům od truhlic se svými poklady…

Francesca da Rimini
Poslední dokončená opera Sergeje Rachmaninova z roku 1905 vznikla podle slavného příběhu o Francesce da Rimini z Dantovy Božské komedie. Autorem libreta je Modest Iljič Čajkovskij, bratr skladatele Petra Iljiče Čajkovského, který stejný námět zpracoval v podobě symfonické fantazie v roce 1877. Podle téhož námětu vznikla řada dalších oper, například od Saveria Mercadanta (1831), Ambroise Thomase (1882) či Riccarda Zandonaie (1914). Rachmaninovova zhruba hodinová opera o dvou obrazech s prologem a epilogem měla premiéru v jednom večeru spolu s Lakomým rytířem ve Velkém divadle v Moskvě 24. ledna 1906; dirigoval skladatel.

Děj se odehrává na hradě rodiny Malatesta koncem 13. století. V prologu sestoupí duch básníka Vergilia s básníkem Dantem do druhého kruhu pekla, kde zní tichý zpěv zatracených duší. Dante vyzve dvě takové duše, Francescu a Paola, aby vyprávěli svůj příběh. Zmrzačený Lanciotto Malatesta, chystající se na válečnou výpravu, ví, že ho jeho žena Francesca da Rimini nemiluje. Francesca se totiž domnívala, že jejím manželem se má stát Paolo, Lanciottův pohledný mladší bratr. Lanciotto Francescu podezřívá z nevěry a na Paola žárlí. Chce je usvědčit z cizoložství. Francesca a Paolo po jeho odjezdu osamí v hradní komnatě. Paolo vypráví příběh o Lancelotovi a Guinevře, který je podobný jejich pocitům, a přitom vyznává Francesce lásku. Francesca se nejprve brání, ale pak oba zpívají o své lásce a obejmou se. Lanciotto se mezitím vrátil a vidí milence spolu; oba je zabije. V epilogu se Paolo a Francesca ztrácejí ve víru druhého kruhu pekla. Dante je zachvácen lítostí a strachem. Jemu i Vergiliovi v mysli setrvává myšlenka: „Není většího utrpení, než v neštěstí vzpomínat na časy šťastné.“

Rachmaninovovy další operní plány
Další operní projekty už Rachmaninov bohužel neuskutečnil. Kolem roku 1906 se zabýval operou podle slavného historického románu Gustava Flauberta Salammbô, ale nenašel vhodného libretistu a myšlenku nakonec opustil i kvůli nemoci své ženy a dcery. V roce 1908 začal pracovat na opeře Monna Vanna podle divadelní hry Maurice Maeterlincka (mimo jiné autora hry Pelléas a Mélisanda, zhudebněné Claudem Debussym); zpracoval ale jen první dějství v podobě zpívaných partů s klavírem. Nezískal totiž od autora hry práva na zhudebnění, protože ta již měl francouzský skladatel Henry Février (jeho operu Monna Vanna uvedla 13. ledna 1909 Académie Nationale de Musique v Paříži).

Opery Francesca da Rimini a Lakomý rytíř (tu v české premiéře) v jednom večeru má na repertoáru Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (premiéry 14. a 16. prosince 2018; recenzi jsme přinesli v reportáži Znepokojivá sonda do pekla lidského zla), operu Aleko hrají poprvé u nás ve Slezském divadle v Opavě v jednom večeru s Komedianty Ruggiera Leoncavalla, což je dramaturgicky nevšední, ale velmi zajímavé spojení; ostatně námětem vraždy z žárlivosti mají k sobě obě díla blízko (premiéra 17. února 2019; recenzi jsme přinesli zde).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky