Vzdor a vnitřní světy mladých tanečníků – nová generace na scéně Ponce

Mladé soubory se v posledních letech vyrojily měrou nebývalou, společné mají ale také to, že o sobě přitom ani nemluví jako o „souborech“. Snad je signifikantní, že tento pojem je zažitý pro tělesa velkých divadel, a mladí se mu tedy instinktivně vyhýbají v důrazu na to, že jsou nezávislými tvůrci i nezávislými interprety. SPOLK vznikl minulý rok a možná jsme teď svědky založení další skupiny přímo jako v živém přenosu. Oba mladé kolektivy, které vystoupily v Ponci, řeší ve svých aktuálních choreografiích společenské jevy a atmosféru současné doby, každý trochu jiný problém a samozřejmě po svém, ale se vší vážností. Najednou se tu ocitla nová generace a je zapotřebí si její tvorby, jejích snah a jejího hlasu všímat. Vnímat, jaká témata se dostávají do popředí. Pandemie funguje zřejmě i jako katalyzátor dospělosti, dopřává čas na tvorbu, koncentraci, urychluje zrání, vše se děje rychleji než předtím, včetně této obměny.

V centru zájmu choreografie S dovolením! kolektivu SPOLK je stres a shon, fenomén, který ani téměř dva roky trvající pandemická krize se všemi uzávěrami nedokázala zastavit, ačkoli se zdá, že naši společnost navštívila tahle pohroma právě za takovým účelem. Je to problém, o němž umělci, a nejen oni, začínají nyní nesměle mluvit nahlas. Ti mladí to berou z gruntu a SPOLK má pro svůj debut trefné načasování – tento podzim je totiž absolutně zběsilým obdobím, pokud jde o nové umělecké projekty a premiéry a je to taková živoucí metafora nesmyslného pospíchání, kterým jsme zatíženi všichni. Hlavně vykazovat činnost, hlavně být produktivní.

Na konci roku si dopřejeme jistě nějakou bilanci a menší analýzu tohoto jevu, protože to, co probíhá od prázdnin, je monstrózní maraton, který jde tak trochu proti smyslu umění, které se opravdu nedá sázet jako na výrobním pásu. Jenže umění je jen otisk okolního světa, jehož je součástí i reprezentací, metasvětem, ve kterém se problémy zviditelňují vemlouvavými prostředky, jež mají diváka recipienta přimět k zamyšlení a reakci. Apel na to všechno stihnout odehrát, odpremiérovat, vyúčtovat, zaplatit atd., uff, konečně je to za námi, ten je arci zakořeněný v systému, který jakž takž fungoval před pandemií, ale nyní se ukazuje, že pro krizovou dobu stavěný rozhodně není. Místo toho, abychom i jako diváci vnímali umělecké výpovědi v koncentraci a na zažití každé premiéry měli čas jako po nedělní svíčkové, propadáme rozhodovací paralýze nebo se snažíme zhltnout v běhu celé penzum produkce, kterou pandemie zastavila a nyní naráz vypustila. Protože kdo nestihne premiéru v tomto roce, se především může rozloučit se svými granty… Vznikly opravdu všechny projekty z tvůrčího přetlaku? Jsme všichni oběťmi nevyhnutelného načasování, kterému se virus směje za zády? I SPOLK byl spolknut touto mašinérií: tančí o něčem, čeho je součástí, a možná o to naštvanější jsou výrazy performerů při němém volání Dost!

Ale pěkně popořádku. S dovolením! je kolektivním dílem, kde není uveden jeden choreograf, ale celá skupina: Martine Rubin Wollan, Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová, Ester Trčková. Se souborem spolupracuje světelný designér Tomáš Morávek, který by měl přesně vzato figurovat i jako scénograf, protože konstrukce vytvořená na jevišti dává základní prostorové řešení a poměrně přesné ukotvení. Performeři jako kdyby se objevili v jícnu vstupu do podzemního bunkru nebo rozlehlé stanice metra, světelné rampy vytvářejí iluzi pevné stavby. Tanečníci rozehrávají sérii situací, které i s ohledem na námět čerpají z civilních prvků, takže stylizované taneční choreografie je poskrovnu. Nevadí to. Pohybové divadlo se rozehrává realisticky a pro jasné sdělení to stačí (jakkoli tedy nepoznáme skutečnou míru choreografické invence tvůrců a pomyslného překročení stínu jejich studijní líhně).

Scény a výjevy následují v rychlém sledu, podporovaném také hudebním mixem od elektroakustiky přes modifikované útržky melodické hudby, minimalistické sekvence po reminiscence atonálních skladeb (Ondřej Galuška). Některé vjemy se otisknou jako živý obraz, jiné jen jako pocit nebo závan atmosféry. Mladí tanečníci nejprve vcházejí nebo vbíhají, ale zaraženě se zastavují a vracejí, jako by naráželi na překážku, která možná existuje jen v jejich vnitřním nastavení, těkavém a nerozhodném. Míjejí se navzájem v prostoru, a ten, kdo vystoupí ze skupiny, je nadbytečným prvkem, jenž překáží v cestě, ačkoli ta nikam nevede, obyčejným patníkem u cesty, a ne člověkem.

Valná část choreografie je de facto variací chůze (nic proti tomu). Hned zkraje se rozhostí nepříjemný pocit vzájemného přehlížení a nevnímání. Každý směřuje za svým cílem a překážku odstrčí, nepodívá se, nezaposlouchá. Chlapec, který si užívá své pomalé taneční sólo v kruzích modrých světel, je nešetrně přerušován davem, aniž by se vzmohl na Archimédův protestující výkřik. Smýkání v prostoru, neschopnost vlastního rozhodnutí, vyhlížení a neochota být vůdcem, metafora nesamostatnosti, bezohledné vcházení do prostoru, který mi nepatří, strach ze samostatnosti, nekonečná fronta, třes netrpělivosti čekání, neschopnost zastavení. Indiferentní dav přeruší nervový záchvat tanečníka, který nevydrží napětí (možná trochu patetické, ale zřejmě autentické). Zařazení, manipulace, vybíjení agrese. Nikde se neobjeví žádný duet, nikdo nenavazuje a neprohlubuje vztah, tanečníci nejsou postavami, ale figurkami – toho je důležité si všimnout. Vnímají svou izolovanost ve společnosti. Převládá nezvladatelná netrpělivost. Zběsilý běh a spěch. Kdo umdlévá, je vlečen dál, donekonečna. Světlo podbarvuje náladu, náladu uvězněných v kleci.

Konfrontace s diváky nepostrádá sílu, i když by se měla zkoušet spíše na publiku, které není složeno z přátel a spolužáků. Vybalancovat hranici toho němého výkřiku, jeho intenzitu a délku. (Věděla bych o jedné konkrétní pohybové etudě, z níž by mohli interpreti načerpat ještě víc inspirace pro to, jak kromě oné křeči v tváři dostat svá těla do tenze tak absolutní, že by tím z diváků vyrazili dech…) Zastavení, vyčerpání, sjednocení, společný protest. Výzva a absentující katarze. S dovolením! je skutečně jakýmsi vzteklým výkřikem a žalobou. Protestem, kterým si jako fází prochází každý mladý člověk i mladý umělec, nevyhnutelně. A pro publikum vrstevníků, kteří si nevzpomínají na protesty předchozí generace, je stejně tak relevantní. A tak víc než kdy jindy, bych se zde já osobně nezabývala původností, ale aktuálností a upřímností myšlenky. Máme tu mladé lidi s názorem a elánem, to je přeci pozitivní. Mají ještě čas najít si svůj rukopis.

Choreografie čerstvé absolventky Konzervatoře Duncan centre Barbory Ptáčkové, v níž účinkují studenti školy, je mnohem individualističtější a subtilnější ve výrazu i dynamice. Je také obtížnější rozklíčovat ji, svádí spíše k tomu navnímat jen její atmosféru a dát přednost volným asociacím před racionálním významům, které nabízí třeba program. Tanečně je úsporná, hlavní úlohu má gesto a opět světelný design (František Fabián). Spolutvůrci a interpreti – Magdalena Havlínová, Rozálie Stárová, Emily Jane Steele, Metoděj Vykydal – se na scéně objevují jako individuality zaujaté svými vnitřními světy, myšlenkami… Jen jedna z interpretek tvoří hned na počátku soustředěně s reálnými předměty, z nichž sestaví linii před zadním plánem scény, osvětlenou přesně mířeným světlem, onen průzor, spáru. V prostoru před ním dochází k setkávání všech tanečníků, ke snaze o průniky, jež ústí spíše v míjení se.

Jádrem opusu je opět nastolení určité scény, situace, a rozvedení jejích nuancí. Setkávání figur v prostoru, zahledění do sebe, individualismus, ale bez agrese a vzteku. Není to choreografie mladých rozhněvaných, je to choreografie těch, kteří se ocitají společně na jednom místě, možná i nedobrovolně. Věřím, že řada tvůrců instinktivně pracuje s velkým tématem posledního roku a půl, ale že se jim do práce vkrádá vlastně samo a neúmyslně. Atmosféra této choreografie s tím, co se okolo nás děje, rezonuje. Tanečníci se nacházejí ve společném prostoru, ale každý z nich většinu času prožívá svůj vlastní pohybový monolog, aby se na okamžik spojili či dostali do náhodných interakcí, ale přitom nevytvoří společenství a rozcházejí se jako individuality, jejichž osamocenost je poněkud tísnivého vyznění.

Což umocňuje také jejich velmi se podobající hra s prostorem, neustálé osahávání či přemisťování neviditelného, nebo kreslení okem nespatřitelných map, tápání a pátrání po pevných bodech, které unikají. Čistě technicky, v tomto pojetí pohybu poněkud chybí větší napětí v těle interpretů, protože gesto samo, i naprosto izolované od zbytku těla, musí projít promyšlenou cestu od prvotního impulzu k závěru a jsou tu jisté zákonitosti, jež mu dodávají právě oné realističnosti, a pokud jde o vytvoření iluze souvislé hmoty a ohraničeného prostoru (který docela dobře může i chybět – ale i jeho absenci je třeba vyjádřit jistou energií), pak tento imaginární prostor performer určuje celým svým tělem. Je to velmi obtížné a přísně vzato se nebavíme o technice taneční, ale spíš o fyzickém mimu. Aby nevznikala gesta, která jsou pouhým sáhnutím do prázdna, kde vůbec nic není – ale předpokládám, že až o takový nihilismus tu právě nejde a v pohybech smysl být má.

Svým způsobem se i tento tvůrčí kolektiv zasoustředil primárně na obsah a nehledá inovace pro formu a taneční tvarosloví. Je to ale logické s ohledem na jejich kořeny. Pohybová partitura je křehká stejně jako její aktéři, kteří bloudí v tomto světě, kde každý sleduje to, co je ostatním neviditelné, a pak není možné se vztahovat ke společnému cíli, společnému zájmu. Ten svět je temný, prozařují jej čtyři bílá bodová světla v rozích a pět či šest reflektorů po stranách s teplejším odstínem světla, ale i přes jejich počet často tone jeviště (úmyslně?) v temnotě a z performerů nechává viditelné jen obrysy. Snad je v tom také značná dávka intuice a instinktu, nejen šero intimního prostoru, ale i splín, který doprovází onu marnost neexistujících dialogů mezi aktéry, kteří sdílejí prostor, ale ne své světy.

Potenciálnímu novému souboru by název SPÁRA slušel. Podpora, kterou získali od spolku Pulsar, tedy Honzy Malíka a Terezy Krčálové v rámci projektu Nezřízeni, byla zřejmě dobře přijata a zúročena. Bylo by skvělé, kdyby všichni umělci, ať už na začátku kariéry, nebo v jakékoli jiné fázi svého tvůrčího putování, měli možnost – a jistěže také příslušnou schopnost, otevřenost – spolupracovat s těmi, kteří jim mohou pomoci a nabídnout dialog. Sama musím říct, že alespoň ze strany umělců tu ochotu naslouchat vnímám čím dál víc a mám z ní radost.

Noví představitelé pohybového divadla tedy dorůstají a hlásí se o slovo. Mohou si být jisti, že jejich tvorba je diskutovaná a nezapadá! Naopak vzbuzuje očekávání. A zvědavost. Doufejme jen, že si vybudují postupně svůj vlastní styl a že nakonec každé z těchto nový uskupení bude mít rozpoznatelný rukopis. Nikoli předvídatelný, to je samozřejmě v umění naprostá zhouba, ale spíš punc a charakter práce, který nám napoví, z které tvůrčí dílny se rodí různé výpovědi. Je to otázka velkého hledání a velkého dobrodružství, které ještě před sebou mají. Možná jim to můžeme i závidět.

S dovolením!
Choreografie: SPOLK
Interpretace: SPOLK – Martine Rubin Wollan, Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová a Ester Trčková
Hudba: Ondřej Galuška
Light design: Tomáš Morávek
Kostýmy: Mariana Novotná
Koprodukce: Tanec Praha, z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec
Premiéra: 6. 11. 2021, divadlo Ponec

SPÁRA: Průniky
Idea projektu, umělecká spolupráce: Tereza Krčálová, Honza Malík
Námět, choreografie: Barbora Ptáčková
Asistentka choreografky: Simona Dejmková
Hudba: Václav Chalupský
Kostýmy: Natálie Tunová
Světelný design: František Fabián
Tvorba, interpretace: Magdalena Havlínová, Rozálie Stárová, Emily Jane Steele, Metoděj Vykydal
Realizace projektu, produkce: Honza Malík & PULSAR, z. s.
Koprodukce: Tanec Praha, z. ú. / PONEC – divadlo pro tanec, Terra Madoda, z. s. / divadlo 29
Premiéra: 29. 11. 2021