Vzdor a vnitřní světy mladých tanečníků – nová generace na scéně Ponce

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Předposlední listopadový večer patřil v divadle Ponec představitelům nejmladší generace tvůrců a interpretů současného tance. První reprízu projektu S dovolením! uvedl taneční kolektiv SPOLK absolventů Konzervatoře Duncan centre a studentů HAMU, druhá polovina večera patřila premiérové choreografii SPÁRA: průniky. Tvůrčí kolektiv tvoří studenti Duncan centra, kteří zatím své uskupení ještě ani nepojmenovali, přesto se zdá, že jde o zárodek další budoucí skupiny. Jejich projekt realizoval a mentorsky zaštítil spolek Pulsar, který poskytl zázemí i pomoc a zpětnou vazbu, což mladí umělci na prahu kariéry oceňují.
SPOLK: S dovolením! (foto Vojtěch Brtnický)

Mladé soubory se v posledních letech vyrojily měrou nebývalou, společné mají ale také to, že o sobě přitom ani nemluví jako o „souborech“. Snad je signifikantní, že tento pojem je zažitý pro tělesa velkých divadel, a mladí se mu tedy instinktivně vyhýbají v důrazu na to, že jsou nezávislými tvůrci i nezávislými interprety. SPOLK vznikl minulý rok a možná jsme teď svědky založení další skupiny přímo jako v živém přenosu. Oba mladé kolektivy, které vystoupily v Ponci, řeší ve svých aktuálních choreografiích společenské jevy a atmosféru současné doby, každý trochu jiný problém a samozřejmě po svém, ale se vší vážností. Najednou se tu ocitla nová generace a je zapotřebí si její tvorby, jejích snah a jejího hlasu všímat. Vnímat, jaká témata se dostávají do popředí. Pandemie funguje zřejmě i jako katalyzátor dospělosti, dopřává čas na tvorbu, koncentraci, urychluje zrání, vše se děje rychleji než předtím, včetně této obměny.

V centru zájmu choreografie S dovolením! kolektivu SPOLK je stres a shon, fenomén, který ani téměř dva roky trvající pandemická krize se všemi uzávěrami nedokázala zastavit, ačkoli se zdá, že naši společnost navštívila tahle pohroma právě za takovým účelem. Je to problém, o němž umělci, a nejen oni, začínají nyní nesměle mluvit nahlas. Ti mladí to berou z gruntu a SPOLK má pro svůj debut trefné načasování – tento podzim je totiž absolutně zběsilým obdobím, pokud jde o nové umělecké projekty a premiéry a je to taková živoucí metafora nesmyslného pospíchání, kterým jsme zatíženi všichni. Hlavně vykazovat činnost, hlavně být produktivní.

SPOLK: S dovolením! (foto Vojtěch Brtnický)

Na konci roku si dopřejeme jistě nějakou bilanci a menší analýzu tohoto jevu, protože to, co probíhá od prázdnin, je monstrózní maraton, který jde tak trochu proti smyslu umění, které se opravdu nedá sázet jako na výrobním pásu. Jenže umění je jen otisk okolního světa, jehož je součástí i reprezentací, metasvětem, ve kterém se problémy zviditelňují vemlouvavými prostředky, jež mají diváka recipienta přimět k zamyšlení a reakci. Apel na to všechno stihnout odehrát, odpremiérovat, vyúčtovat, zaplatit atd., uff, konečně je to za námi, ten je arci zakořeněný v systému, který jakž takž fungoval před pandemií, ale nyní se ukazuje, že pro krizovou dobu stavěný rozhodně není. Místo toho, abychom i jako diváci vnímali umělecké výpovědi v koncentraci a na zažití každé premiéry měli čas jako po nedělní svíčkové, propadáme rozhodovací paralýze nebo se snažíme zhltnout v běhu celé penzum produkce, kterou pandemie zastavila a nyní naráz vypustila. Protože kdo nestihne premiéru v tomto roce, se především může rozloučit se svými granty… Vznikly opravdu všechny projekty z tvůrčího přetlaku? Jsme všichni oběťmi nevyhnutelného načasování, kterému se virus směje za zády? I SPOLK byl spolknut touto mašinérií: tančí o něčem, čeho je součástí, a možná o to naštvanější jsou výrazy performerů při němém volání Dost!

Ale pěkně popořádku. S dovolením! je kolektivním dílem, kde není uveden jeden choreograf, ale celá skupina: Martine Rubin Wollan, Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová, Ester Trčková. Se souborem spolupracuje světelný designér Tomáš Morávek, který by měl přesně vzato figurovat i jako scénograf, protože konstrukce vytvořená na jevišti dává základní prostorové řešení a poměrně přesné ukotvení. Performeři jako kdyby se objevili v jícnu vstupu do podzemního bunkru nebo rozlehlé stanice metra, světelné rampy vytvářejí iluzi pevné stavby. Tanečníci rozehrávají sérii situací, které i s ohledem na námět čerpají z civilních prvků, takže stylizované taneční choreografie je poskrovnu. Nevadí to. Pohybové divadlo se rozehrává realisticky a pro jasné sdělení to stačí (jakkoli tedy nepoznáme skutečnou míru choreografické invence tvůrců a pomyslného překročení stínu jejich studijní líhně).

SPOLK: S dovolením! (foto Vojtěch Brtnický)

Scény a výjevy následují v rychlém sledu, podporovaném také hudebním mixem od elektroakustiky přes modifikované útržky melodické hudby, minimalistické sekvence po reminiscence atonálních skladeb (Ondřej Galuška). Některé vjemy se otisknou jako živý obraz, jiné jen jako pocit nebo závan atmosféry. Mladí tanečníci nejprve vcházejí nebo vbíhají, ale zaraženě se zastavují a vracejí, jako by naráželi na překážku, která možná existuje jen v jejich vnitřním nastavení, těkavém a nerozhodném. Míjejí se navzájem v prostoru, a ten, kdo vystoupí ze skupiny, je nadbytečným prvkem, jenž překáží v cestě, ačkoli ta nikam nevede, obyčejným patníkem u cesty, a ne člověkem.

Valná část choreografie je de facto variací chůze (nic proti tomu). Hned zkraje se rozhostí nepříjemný pocit vzájemného přehlížení a nevnímání. Každý směřuje za svým cílem a překážku odstrčí, nepodívá se, nezaposlouchá. Chlapec, který si užívá své pomalé taneční sólo v kruzích modrých světel, je nešetrně přerušován davem, aniž by se vzmohl na Archimédův protestující výkřik. Smýkání v prostoru, neschopnost vlastního rozhodnutí, vyhlížení a neochota být vůdcem, metafora nesamostatnosti, bezohledné vcházení do prostoru, který mi nepatří, strach ze samostatnosti, nekonečná fronta, třes netrpělivosti čekání, neschopnost zastavení. Indiferentní dav přeruší nervový záchvat tanečníka, který nevydrží napětí (možná trochu patetické, ale zřejmě autentické). Zařazení, manipulace, vybíjení agrese. Nikde se neobjeví žádný duet, nikdo nenavazuje a neprohlubuje vztah, tanečníci nejsou postavami, ale figurkami – toho je důležité si všimnout. Vnímají svou izolovanost ve společnosti. Převládá nezvladatelná netrpělivost. Zběsilý běh a spěch. Kdo umdlévá, je vlečen dál, donekonečna. Světlo podbarvuje náladu, náladu uvězněných v kleci.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments