Vzlety i pády zpustlíka z plesnivého paláce. Nový Don Giovanni v Drážďanech

Už jsou tomu více než tři roky, kdy jsem se před uveřejněním recenze na obnovenou premiéru dvacet let staré inscenace Dona Giovanniho v Semperově opeře (najdete ji zde) dotazoval u tamního tiskového oddělení, nejedná-li se zároveň i o derniéru. Byl jsem tehdy ujištěn, že určitě nikoliv a že se toto zdařilé pojetí „opery oper“ režiséra Willyho Deckera na scénu v budoucnu opět vrátí. Leč nestalo se… Vedení divadla místo toho záhy rozhodlo o realizaci projektu postupného uvádění zbrusu nových inscenací tří společných děl Wolfganga Amadea Mozarta a Lorenza da Ponte. Po Figarově svatbě v režii Johannese Eratha se drážďanské publikum brzy dočkalo i Così fan tutte ve ztvárnění Andrease Kriegenburga a v neděli 12. června 2016 se vrátil na scénu i svůdník Don Giovanni. Nikoli ovšem v intencích Deckerovy koncepce z roku 1993, ale v premiérové produkci opět z Kriegenburgovy dílny.

Nutno hned úvodem poznamenat, že na nového režiséra čekal v Semperoper značně nevděčný úkol. Deckerovsky důkladně promyšlené, ale čitelné vidění příběhu a výtvarná čistota jeho realizace se ještě v roce 2013 ukázaly být nadčasovým a tedy značně životaschopným konceptem. Co nového tedy dříve činoherní a v posledním desetiletí i vyhledávaný operní specialista Andreas Kriegenburg do inscenační tradice kultovního díla přinesl, že stálo za to se mozartovským evergreenem Willyho Deckera rozloučit?

Ještě o přestávce nedělní premiéry jsem byl přesvědčen, že odpověď na tuto otázku zní: pan režisér sice nepřinesl nového nic, ale zato dodal na scénu slušnou dávku banalit a nudy… Konečně, posuďte sami: Děj začíná v moderním předpokoji jakési modelingové agentury s názvem „2064 donne“ (scénografie Harald Thor), kde hochštaplerský Leporello lhostejně přijímá od mladých dívek jejich portfolia. Je jen na něm, kterou z mladých žen zapudí a které věnuje vizitku…

Z blízké kanceláře náhle vyběhne Donna Anna, jejíž elegantní šaty (kostýmy Tanja Hofmann) nesou stopy zápasu a jež se zřejmě stala obětí svodů šéfovsky vyhlížejícího Dona Giovanniho. Ten se k ní následně staví netečně zády (snad, aby ho nepoznala, přestože s ním ještě před chvílí byla sama v jeho pracovně). Jejího značně popuzeného otce, který ji zřejmě doprovázel na konkurs, i když ostatní dívky dorazily bez garde, probodne Giovanni náhodně uvolněným koncovým kováním jeho hole (!). Vyděšený boss i jeho sluha z vlastního pracoviště prchají, zatímco Anna si tam místo policie přivádí nervózního přítele Dona Ottavia. Oba nechají odvézt mrtvolu na kolečkovém křesle a když posléze odejdou i oni, vrací se Giovanni, aby vzal sebou stále ještě čekající dívky–modelky na noční tah do města.

A to je bohužel navzdory vší triviálnosti a nerovném souboji s elementární dějovou logikou ta akčnější část prvního jednání. Popsaný interiér je pak totiž zdvižen vzhůru, aby uvolnil místo monumentálnímu, leč značně omšelému, vlhkému a plísní pokrytému sálu, jehož pozadí tvoří pódium, „ozdobené“ toliko zborceným křížem. Výtvarně nemá sice tento prostor společného s tím předchozím zhola nic, ale jedná se zřejmě o záměr předvést divákům obraz hříšníkovy duše ve stylu „navrch huj, vespod fuj“. Sem tedy dorazí Giovanni s Leporellem a dívčí skvadrou, sem, Bůh ví proč, přichází Donna Elvíra, sem se přichází bavit svatebčané v čele s novomanželi Zerlinou a Masettem a sem nakonec zabloudí i dvojice amatérských detektivů Donna Anna a Don Ottavio.

Vztahy mezi uvedenými postavami a jejich motivacemi se režisér příliš netrápí. Zato však nechává protagonisty neustále kopat, padat, či odhazovat části oděvů do kaluží na podlaze (v osvětlení Stefana Bolligera to z počátku vypadá efektně, ale opravdu jen z počátku), sedat si a stoupat na stoly na kolečkách, případně ony stoly někam přesouvat, a pochopitelně – dělat selfie a hrát si s mobily, eventuálně s tablety (jeden z nich předvádí Leporello Elvíře během Rejstříkové árie). Celý tento ohňostroj marnosti končí Don Giovanni na konci prvního dějství nejlépe, jak může: Než aby se na své protivníky s výčitkami v očích díval, raději prostě popadne oponu, zatáhne ji a zůstane před ní s diváky v sále sám…

Jak jsem uvedl výše, před začátkem druhého aktu jsem skutečně neměl daleko ke skepsi téměř absolutní. Po přestávce však celá uvedená koncepce začala z čista jasna dostávat smysl, a ne-li, byly její situace a gagy alespoň zábavné. Druhý akt totiž začíná v Giovanniho bytě, kam přišla značná část členů společnosti z předchozí party přenocovat (vesměs na nejrůznější sedací nábytek a na podlahu). Kupodivu se sem dopotácela i Elvíra, již ve stále ještě dosti podroušeném stavu není problém přesvědčit, že Giovanni je Leporello a Leporello Giovanni.

Svou serenádu pak převlečený prostopášník zpívá z okna zřejmě pro všechny ženy, které na něj dole ve městě stále ještě čekají – a je to opravdu působivé… Masettovu soldatesku, pátrající po Giovannim, pak maskovaný svůdce svižně vypakuje i se zbytkem nočních hostů, osamělého Masetta s přehledem seřeže a sám se dá na další útěk za dobrodružstvím. Když pak najde Zerlina na podlaze svého značně zřízeného manžela, zázračně ho vzkřísí pomocí svůdných nápadů, které ji vnukne šlehačka ve spreji, nalezená v Giovanniho lednici.