Vzpomínka na Alexandru Čvanovou

Mojmír Weimann, 23.05.2014 0:01

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Ve dvacátých a třicátých letech minulého století působila v Brně řada výborných umělců ze zemí jižní a východní Evropy. Myslím si, že právě v dnešní době není na škodu si občas připomenout jejich jména. Vždyť šéfem opery byl po šest let v období 1932–1938 svébytný janáčkovský interpret Milan Sachs. I když byl rodákem z jižních Čech, stal se posléze jihoslovanským občanem a jeho život a tvorba jsou až na brněnské šestiletí spjaty s tehdejší Jugoslávií. Do historie brněnské, ale také ostravské opery se významně zapsal Chorvat Branko Gavella, znamenitý režisér, teatrolog a divadelní pedagog. V Zagrebu nese jeho jméno druhá chorvatská činoherní scéna, bývalé Dramsko Kazalište. Deset let od roku 1930 do roku 1940 věnoval brněnské opeře své nejlepší síly další Chorvat, skvělý barytonista Nikola Cvejić. Především v těch nejslavnějších tenorových operetních rolích okouzloval brněnské fanoušky lehké múzy jihoslovanský rodák z Argentiny Juraj Hančevič a několik let sloužil brněnské opeře také slovinský tenorista Štěpán Ivelja. Šest let (1936–1942) působil v Brně italský dirigent Quido Arnoldi, pod jehož taktovkou poprvé zazněly dne 30. prosince 1938 tóny Prokofjevova Romea a Julie. Po svém návratu do Itálie, kde dosáhl řady významných úspěchů, se vždy ve vzpomínkách rád vracel do dob svého brněnského působení.Chaos a zmatky občanské války, které nastaly po listopadu 1917 v Rusku, zavály do Brna dva špičkové sólisty, kteří se v Brně usadili a s tímto městem spojili svůj život. Skvělý představitel širokého rejstříku basových rolí Leonid Pribytkov působil v divadle do svého odchodu do důchodu v roce 1952 a jeho životní dráha se posléze uzavřela v jihomoravském Podhradí v roce 1971. A Brnu zůstala věrná i oděsská rodačka Alexandra Čvanová, jejíž život bohužel dne 20. dubna 1939 nečekaně přervala tragická automobilová nehoda u Jihlavy.

Alexandra Čvanová se narodila 25. dubna 1897. Ve své rodné metropoli na břehu Černého moře, která se proslavila tím, že odtud vzešla obrovská spousta vynikajících umělců všech žánrů, a v níž stojí největší divadelní budova z padesátky divadel, která na evropském kontinentě zanechala proslulá dvojice Fellner a Helmer, absolvovala gymnázium. Posléze studovala na filosofické fakultě a na hudební a dramatické škole. Tři roky zpívala v oděsské opeře a v roce 1923 emigrovala do Československa se svým tehdejším manželem. Tím byl známý tanečník a choreograf Remislav Remislavský, jenž působil spolu s Jelizavetou Nikolskou v baletu Národního divadla a poté byl činný v řadě jiných divadel a především jako taneční pedagog.Pěveckou příležitost dostala v Bratislavě. Její výkon v roli Taťány v Oněginovi ohodnotila dobová kritika následovně: „Od uvedenia Oněgina na našu scénu neboli sme svedkami takého pekného výkonu a nadšenia obecenstva.“ Na pozvání ředitele a šéfa opery brněnského divadla Františka Neumanna zazpívala tuto roli dne 25. února 1926 v Brně a okamžitě jí bylo nabídnuto angažmá.

František Neumann, faktický tvůrce slávy brněnské opery, k jehož odkazu bychom se stále měli vracet, z dnešního hlediska především k tomu, s jakou prozíravostí, koncepčností a citlivostí k potřebám doby budoval a řídil svůj soubor a vytvářel jeho specifickou tvářnost, měl velkou schopnost rozpoznat skutečný pěvecký talent a jeho perspektivy. To se projevilo i v případě Alexandry Čvanové.

Hned její první sezona v souboru (1926–1927) jí přináší několik mimořádných úkolů. V první operní premiéře této sezony, kterou byl Dvořákův Dimitrij pod taktovkou Františka Neumanna, vytvořila roli Xenie, v Čajkovského Pikové dámě zpívala Lízu, v novince Josefa Bohuslava Foerstra Srdce Kláru, v díle soudobého francouzského skladatele Jeana Nouguèse Quo vadis? pod taktovkou Zdeňka Chalabaly roli Lygie. Největší a nejtěžší úkol ji ale čekal v prvním uvedení Janáčkovy Věci Makropulos. Ačkoli Čvanová byla díky charakteru svého hlasového i hereckého projevu angažovaná především pro lyrický a mladodramatický obor, František Neumann ji svěřil roli Emilie Marty. Jejím partnerem v roli Jaroslava Pruse byl tehdy začínající barytonista Zdeněk Otava. Podle svědectví pamětníků a dokonce záznamů samotného Leoše Janáčka, nebyl to pro mladou pěvkyni ani zdaleka jednoduchý úkol, ale Alexandra Čvanová se s mimořádnými nástrahami této role nakonec vypořádala, a to takovým způsobil, že jí byla svěřena i v dalším nastudování této opery v roce 1935 tehdejším šéfem opery Milanem Sachsem.

Je přinejmenším zajímavé, že si nikdy nezazpívala Káťu Kabanovou, k níž byla všestranně uzpůsobena. Její velký janáčkovský triumf přinesla role Jenůfy. Ale cesta k němu nebyla vůbec jednoduchá. V nastudování Její pastorkyně dirigenta Břetislava Bakaly, jehož premiéra byla na jaře 1930, jí byla svěřena role Karolky. Vzhledem k problémům, které provázely obsazení titulní role, byla do titulní role po prázdninách nakonec obsazena, když její původní představitelce byla svěřena Karolka. Prý to nebylo lehké rozhodování, což nám dosvědčil pilný a vynikající recenzent Lidových novin, profesor Gracian Černušák ve svém hodnocení inscenace ze dne 20. srpna 1931. (Ach, kde ty časy jsou, kdy do brněnských novin psaly recenze a kritiky na operní inscenace významné osobnosti české hudební teorie a kritiky?) Bouřlivý a již trvalý úspěch se dostavil až při další inscenaci, kterou v roce 1933 nastudoval dirigent Milan Sachs a Alexandra Čvanová vstoupila do historie jako jedna ze špičkových představitelek Jenůfy.

Další rolí, v níž Čvanová excelovala, byla Dvořákova Rusalka. V této roli mohla dokonale naplnit své největší přednosti, něžnou lyričnost projevu a schopnost vyjádřit velmi citlivě nejvnitřnější pocity. Pokud něco dobová kritika Čvanové vytýkala, byl to nedostatek vnitřní dramatičnosti.Alexandra Čvanová se velmi dobře uplatnila i v dalších náročných sopránových rolích českého repertoáru. V operách Bedřicha Smetany to byly například Anežka ve Dvou vdovách, Vendulka v Hubičce, Hedvika v Čertové stěně či Krasava v Libuši. V Prodané nevěstě byla, poněkud překvapivě, Esmeraldou. Opět si musím na tomto místě povzdechnout. Kde jsou ty časy, když česká operní tvorba byla konstantní součástí repertoáru českých operních souborů? Z dalších významných rolí českého repertoáru si přípomeňme alespoň Mirandu ve Fibichově Bouři, Kněžnu v Novákově Lucerně či Elišku ve Zvíkovském raráškovi téhož autora, kterou zpívala při premiéře za jeho přítomnosti v roce 1937, Princeznu v prvním uvedení Ostrčilova Honzova království, Madelon v Zichových Preciézkách, Grušenku v Jeremiášových Bratrech Karamazových, titulní roli v opeře Janáčkova žáka Osvalda Chlubny Ňura a především Amarantu v památné premiéře opery Šarlatán Pavla Haase v roce 1938.

Samozřejmě velice blízká byla Alexandře Čvanové ruská operní tvorba. Skvělé bylo její ztvárnění titulní role v Šostakovičově Kateřině Izmajlové, která byla uvedena v roce 1935 brzy po její leningradské premiéře, jež vzbudila Stalinovu nevoli a následné represivní kroky vůči umělcům. Z dalších jmenujme Jaroslavnu v Borodinově Knížeti Igorovi, Pupavu ve Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a především pannu Fevronii v průkopnickém uvedení nádherné, leč nesmírně obtížné opery téhož autora Pověst o neviditelném městě Kitěži. Ze slovanského repertoáru připomeňme i její ztvárnění titulní role v Moniuszkově Halce.Čvanová v Brně vytvořila mnohé další významné role světového operního repertoáru. Uvědomme si, že tehdy patnáct (a někdy i více) premiér a nových nastudování za sezonu bylo běžným průměrem. Z mozartovských rolí připomeňme Donnu Annu v Donu Giovannim a Hraběnku ve Figarově svatbě, z operní tvorby francouzské Micaelu v Carmen a Markétku v Gounodově Faustovi a Markétce. Z italského repertoáru se zmiňme o její Neddě z Leoncavallových Komediantů a především o skvěle procítěném výkonu Mimi v Bohémě a Desdemony ve Verdiho Othellovi. Její schopnost hlubokého niterného vcítění do role jí pomohla velmi dobře zvládnout i jejímu pěveckému naturelu vzdálené wagnerovské role – Alžbětu v Tannhäuserovi a Elsu v Lohengrinu. Dvakrát se setkala se Straussovým Růžovým kavalírem. Poprvé to bylo v titulní roli v Neumannově inscenaci z roku 1928 a o devět let později zpívala pod taktovkou Milana Sachse Maršálku.

Alexandra Čvanová byla i častou a výtečnou interpretkou sopránových partií v kantátách a oratoriích jak klasických (díla Mozartova, Brahmsova či Dvořákova), tak ve skladbách současných autorů Emila Axmana, Viléma Petrželky, Rudolfa Karla a dalších.

S velkým úspěchem se zhostila prvního provedení Janáčkovy Glagolské mše 5. prosince 1927 pod taktovkou Františka Neumanna. Sopránové sólo zpívala pod vedením Jaroslava Kvapila i při jejím prvním uvedení v roce 1929 v Ženevě.

Její poslední vystoupení bylo v novém nastudování Její pastorkyně, které dirigoval Karel Nedbal. Na úmrtním oznámení divadla jsou její fotografie v rolích Rusalky a Jenůfy, které byly jejími nejmilejšími. Doprovází je dva citáty: „To ty mně, Jenůfo…“ a „Ubohá rusalko bledá!“Karel Nedbal ve své knize pamětí Půl století s českou operou píše: „Brno připravilo své oblíbené Čvanové pohřeb královny.“