Vzpomínky na Pavla Jurkoviče

V osobě Pavla Jurkoviče (18. srpna 1933 – 4. února 2015) odešel mimořádný člověk. Člověk, který každou činnost, do níž se pustil, dokázal přetavit v radost, již plnými hrstmi rozdával ostatním. Bylo tomu tak i v posledních letech, kdy jsem se s ním sám mohl setkat. Zvláštní zmínku si však zaslouží, že se mu dařilo radostí a nadšením prodchnout i výuku hudební výchovy. Jeho žáci tak získávali k hudbě velmi vřelý vztah a řada z nich se také později stala vynikajícími profesionálními hudebníky. Přijměte malou pozvánku k ohlédnutí za působením Jurkovičovým za dveřmi školní učebny. Dvě vzpomínky jsou skutečným oceněním lidských i profesních kvalit jedné mimořádné osobnosti a moravského muzikanta tělem i duší.O první vzpomínku jsem požádal Evu Vachudovou z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Právě díky jejímu výkladu při svém studiu na vysoké škole jsem se totiž poprvé s osobností Pavla Jurkoviče setkal. Její nadšený a zasvěcený výklad k metodě výuky i promítání záznamu modelových hodin byly poutavou inspirací pro budoucí učitele. Sama Eva Vachudová na Jurkoviče a jeho vyučovací metodu vzpomíná takto:

„I v poměrně pozdním věku z Pavla Jurkoviče vyzařovala životní energie a optimismus, o to víc byla zpráva o jeho úmrtí nečekaná. A právě elánem a nadšením dokázal Pavel Jurkovič motivovat svoje žáky ke snaze o co nejlepší výkony. Jeho výuka byla založena na činnostním principu, který předpokládá propojení vokální, instrumentální, poslechové a pohybové složky v rámci jedné hodiny hudební výchovy. Nezbytnou součástí jeho výuky byl i rozvoj tvořivosti a zapojení integrace, a to jak polyestetické (propojení hudebních činností s výtvarnou či literární výchovou), tak komplexní (propojení s dalšími vyučovacími předměty). Za zcela unikátní lze pak považovat zařazení vokální a instrumentální improvizace žáků sloužící například k rychlejšímu pochopení jednotlivých období dějin hudby.

V osmdesátých letech byly pořízeny videozáznamy z jeho hodin v 1., 6. a 8. třídě základní školy s rozšířenou hudební výchovou. Shodou náhod se mi jednu z kopií podařilo získat a dodnes některé části jeho hodin hudební výchovy využívám jako vzorové didaktické situace pro účastníky kurzů Celoživotního vzdělávání na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Kurz Hudební výchova s didaktikou, určený k doplnění pedagogické kvalifikace, navštěvují učitelé základních škol a základních uměleckých škol, kteří velmi vítají názorné a v praxi snadno využitelné ukázky toho, jak by mohly hodiny hudební výchovy, případně hudební nauky, vypadat.

Tím, že učitelé využijí některé modelové situace či cvičení k rozvoji hudebních schopností a dovedností žáků ve svojí další hudebně-výchovné praxi, může pedagogický um Pavla Jurkoviče pozitivně ovlivňovat hudební rozvoj další generace dětí. A právě tím se stává pedagogický odkaz Pavla Jurkoviče nesmrtelným.“O druhou vzpomínku jsem požádal dnes již věhlasnou pěvkyni a hráčku na gotickou harfu a baskytaru, jejíž koncertní cesty vedou napříč kontinenty. Své hudební začátky však Hana Blažíková prošla kromě jiných rovněž pod ochrannými křídly Pavla Jurkoviče. Pozorný pozorovatel ji může dokonce několikrát zahlédnout v jednom ze zmiňovaných záznamů modelových hodin. Její velice srdečné vzpomínání je jednoznačným dokladem toho, že svoji práci dělal Jurkovič nejen sám s radostí a nadšením, ale ten samý přístup dokázal sdílet i se svými žáčky.

„Nevím, čím to je, že si člověk většinou uvědomí ty nejlepší věci ve svém životě až se značným zpožděním. K tomu, abych docenila význam Pavla Jurkoviče v mém životě, jsem dospěla až někdy kolem mých dvaceti let. A to jsem s ním strávila prosím bez přehánění celé dětství. Jenže některé věci vám prostě připadají tak samozřejmé. Třeba to, že hudební výchova je každý den a že je to ten nejdůležitější předmět ve škole. A také nejzábavnější – učíte se improvizovat, hrát na neobvyklé nástroje, zpíváte staré písně, o jejichž existenci většina lidí ani netuší. Vám se to tak nějak usídlí v duši a už to z ní nikdy nedostanete, i kdybyste se sebevíc snažili. K tomu vás celým dětstvím provází neuvěřitelně milý člověk s krásným sametovým hlasem a vy jste se rozhodli ho nikdy nezklamat a vyrůst v opravdu dobrého hudebníka.

Ani nevím, která moje vzpomínka na pana učitele je nejstarší (on je jeden z těch lidí, kterému jsem se nikdy nenaučila tykat, navždy to pro mě bude ‚pan učitel‘), byla jsem opravdu hodně malá, když jsme se prvně setkali. Ale asi to byly jeho písničky, které skládal přímo pro nás, třeba jeho zhudebněný pozdrav, ono trojhlasé ‚Dobrý den‘, které jsme vždy zpívali a hráli na začátku hodiny. Později se přidaly pověstné hudební průvody školou, kdy jsme ‚vynášeli Mařenu‘ nebo slavili Vánoce, možná ty dny, kdy jsme s ním natáčeli pořady pro Českou televizi a trávili spolu několik hodin denně.

Až kolem zmíněných dvaceti let jsem si uvědomila, jak velký vliv na mě pan učitel měl. Když pominu velkou podporu mé rodiny, jen díky němu se můj život stočil k hudebním vodám, v nichž se pohybuji dodnes. Jak ve mně už v dětství dokázal probudit lásku (smíšenou s obrovským tajemstvím, které je pro děti tak důležité) k nejstarší hudbě, ať středověké, renesanční (kdo by si nepamatoval to množství různých fléten, na které jsme ve škole hráli) nebo barokní. Nikdy nezapomenu na jedno odpoledne, kdy jsem si přála, aby renesanční písnička, kterou jsme se právě učili, nikdy neskončila. Aby se opakovala navždy! Tak mi připadala tajemná a krásná. Ve třetí třídě jsme s ním a s další mojí milovanou paní učitelkou Pavlou Urbanovou (dnes Sovovou) nastudovali celou Michnovu Loutnu českou a dokonce s ní i koncertovali! Pro nás děti to bylo úplně stejné dobrodružství jako třeba bojová hra, ne-li větší!

S panem učitelem jsem se vídala i poté, co jsem ze školy vyšla. Občas jsem s ním vystupovala na jeho koncertech a on později, až do loňského roku, pravidelně navštěvoval koncerty moje a troufnu si říct, že měl ze mě radost. Pane učiteli, jsem moc ráda a vděčná za to, že jste mě provázel životem, že jsem vás mohla poznat a mohla jsem být vaší žačkou!“
Foto archiv