Wagnerovský svátek: Kent Nagano a Valkýra

Mnoho domácích nadšenců cestuje za operními zážitky do zahraničí, především do německy mluvících zemí. Početná skupina také příležitostně nebo i pravidelně cestuje s cílem vidět inscenace oper Richarda Wagnera, a to i (při troše trpělivosti a štěstí) také zamíří do wagnerovské mety nejvyšší – festivalového Bayreuthu. Bayreuthský festival ovšem už dnes nepředstavuje pro určitou část odborné veřejnosti i návštěvníků ten jediný správný a neomylný názor. Tentokráte se nabídka obrátila a dílo Richarda Wagnera přicestovalo za domácími milovníky opery. Festival Dresdener Musikfestspiele, založený v roce 1978, ve svém programu uvádí vedle klasické hudby i řadu projektů ze žánrů world music a jazzu. Zvláštní pozornosti dramaturgů se vždy těšila soudobá klasická tvorba, zejména skladatelů německy mluvících zemí.

Současný projekt uvedení kompletní tetralogie Prsten Niebelungův v rámci wagnerovského bádání, kterému již v roce 2023 předcházelo nastudování Zlata Rýna, uvádí v praxi četné nové poznatky muzikologických a historických výzkumů. Jedním z cílů je také intenzivní kontakt s interpretační praxí. Proto projekt tohoto „nového“ Prstenu již důsledně vyžaduje zařazení dobových nástrojů do wagnerovských orchestrů, nižší ladění dle historického úzu i určitá pravidla nástrojové hry, ve vokálních partech pak omezení vibrata (méně používaného u historických interpretů), častější zařazení mluveného a parlandového (rytmizovaného) projevu v partech a zřejmě také redefinici wagnerovského Sprechgesangu. Součástí projektu je ale i zkoumání historických aspektů přijímání díla Richarda Wagnera, a to i tak citlivých otázek jako byl antisemitismus (autora i jeho děl, a následné interpretace světovými dějinami) a také genderové přístupy Richarda Wagnera jako umělce a osobnosti. Projekt, na němž se podílí též nově založená Richard Wagner Akademie v Drážďanech, si sympaticky klade náročné cíle za velice přísných vědeckých kritérií. Ale zároveň jde o velmi vděčný úkol, sledovaný širokou odbornou i laickou veřejností, protože zkoumání mýtu a legendy zvané Richard Wagner (které, přiznejme si to, začal budovat již sám umělec) mohou přinést ještě mnohá překvapení a reinterpretace.

Valkýra, která v Praze zazněla v posledním století jen s velkými časovými prodlevami, a to v letech 1916 (5 představení), 1972–1974 (24 představení), koncertně 1998 (2 představení) a 2017 (pouze 1. akt) a pak v rámci dvou kompletních provedení cyklu v nastudování Johna Fioreho (2005), bývala za éry Angela Neumanna, ředitele Neues Deutches Theater a také nadšeného wagnerovského propagátora, v podstatě repertoárovým dílem. A je dobře, že festival i programová brožura současného koncertu tuto osobnost připomínají. A právě k prováděcí praxi posledních dekád 19. století (Neumann mimochodem šéfoval německé scéně neuvěřitelnou éru 1888–1910, a zřejmě by ještě pokračoval, kdyby nezemřel na akutní zápal plic) má snahu přiblížit provedení Valkýry pod vedením Kenta Nagana. Tento věhlasný a všestranný dirigent připravil zvukovou orchestrální verzi, kterou bychom snad mohli označit jako „light“. Tempa převážně zvolil rychlejší, ale v žádném případě se nejedná o extrém v rámci tzv. referenčních nahrávek. Zvuk je celkově prolehčený s důrazem na jednotlivé nástroje, bez zvukových naturalismů a extrémních tempových kontrastů. Obsazení je ovšem monumentální (včetně šesti harf a přírodního rohu). Vše je ale podřízeno souhře se zpěváky. Samozřejmě předsunutí zpěváků před orchestr při koncertním provedení zajišťuje mnohem snazší srozumitelnost a nosnost vokálního projevu, než při scénickém provedení a použití celé hloubky jeviště. Dirigent ovšem velmi citlivě spolupracoval s pěvci a od prvního okamžiku byl zřejmý hluboký respekt mezi zpěváky a dirigentem.

Vybraný pěvecký soubor nadchl posluchače od první scény naprosto nevídanou prací s textem, vystižením smyslu každé fráze a v naprosté většině výkonů také dokonalou srozumitelností textu. Sólisté dokázali interpretovat výrazově smysl slov, ale i celkový tonální smysl frází a textu vůbec. Pěvci se nevzdali mimické a gestické akce, která velmi vhodně naplňovala zvolený rozměr koncertu a usnadňovala i pochopitelnost situací pro ty posluchače, kteří se s Wagnerovým dílem nesetkávají až tak často. Ani dirigent, ani interpreti také neumenšili afektivnost Wagnerovy hudby a vokálních partů, a na více místech partitury dosáhli kulminačního až extatického účinku. Velmi sugestivně působila „populární“ místa partitury se stylově vybudovanou zvukomalbou (bouře, souboj Siegmunda s Hundigem, a samozřejmě Jízda Valkýr). Valkýra jako všechna Wagnerova vrcholná díla pracuje s leitmotivy, které nechal Kent Nagano vyznít lehce, plynule a naprosto zřetelně, ale bez nadměrného důrazu v rámci celkového rozvrhu. Důsledné studium partitury vedlo k jasné definici hlavních hudebních a ideových témat opery. A i v pouhém koncertním provedení byl důraz (bez scénické složky) položen na motivy hledání otce, otcovskou roli a téma tíže rozhodnutí. Dirigent také plně rozvinul formální koncepci díla, ve kterém důležitou roli hrají rozsáhlé vzpomínkové monology a rituální charakter některých scén. Pečlivými a vysoce soustředěnými interprety orchestrální složky byli Dresdner Festspielorchester a Concerto Köln, v druhém případě tedy soubor přímo se specializující na poučenou interpretaci hudebních děl 18. a 19. století.

Pánem Valhally i králem včera se stal basbarytonista Derek Welton, rodák z Melbourne, který vystupuje především ve wagnerovských rolích po celém světě (v Bayreuthu od roku 2017). Jeho imponující výkon obsahuje vše, co si můžeme přát. Přes ohlášenou (ale takřka neslyšitelnou indispozici) vytvořil Wotana jako vládce, otce i jako muže pevného i selhávajícího. Vokální suverenita i dokonalá znalost a prožití partu jsou velkým zážitkem pro diváka, který má před sebou operní postavu vytvořenou v ohromující vokálně-představitelské plasticitě.

Dcerou Brünnhildou mu byla dramatická (v současnosti již spíše vysokodramatická) německá pěvkyně Christiane Libor, dnes také zavedená wagnerovská hvězda. I ona zcela naplnila očekávání, dokázala spojit dvě tváře osobnosti Brünnhildy – bojovnice a dcery bezmezně milující otce (a to až hranici incestu, který je ostatně dalším zásadním tématem díla). Naplnila part i místy naprosté niternosti a těžkého vnitřního rozhodování vedle skvěle vyzpívaných výšek a zachycení dramatismu v heroických momentech tohoto velmi obtížného partu, navíc s obdivuhodnou vokální výdrží. Přesto mi v jejím projevu trochu chyběl určitý individuální přístup k roli, osobně jsem měl pocit, že jsem elementy jejího partu již slyšel u jiných slavných pěvkyň.

Velmi příjemně působila i interpretace tenorového partu Siegmunda Maximilianem Schmittem. Umělec (jako jediný občas nahlížející do partitury) zdůraznil vyvrženecký charakter postavy bez bolestínství a dokázal dát postavě vokální bohatství včetně jistých, nenásilných a zcela otevřených výšek vždy při zachování velmi příjemného témbru. Dramatická sopranistka Sarah Wegener (Sieglinde) anglicko-německého původu ohlásila indispozici a celý večer bojovala s velmi nepříjemnými projevy respiračního onemocnění a v některých místech se musela uchýlit k rytmizovanému slovu. Po rozezpívání ale dosáhla i tak velmi efektních pasážích, které part Sieglindy obsahuje. Nebylo by zcela spravedlivé její výkon hodnotit. Ale její statečné vystoupení (party pro koncertní turné nemají nastudovány alternanti) přes onemocnění nám dalo příkladnou lekci práce s Wagnerovým textem, výrazem a významy i důrazy, ale i to, jak zpívat v indispozici.

Velmi ucelenou kreaci předvedla švýcarská mezzosopranistka Claude Eichenberger v roli morálně dotčené a manipulativní Wotanovy manželky Fricky. Na ploše jediné rozsáhlé scény dokázala vymodelovat zcela přesně postavu. Sice v počátečních frázích hlas nesl určité vibrato (nerozezpívanost?), ale záhy se hlas zcela zklidnil a její scéna s Wotanem patřila k vrcholům večera, nejen z hlediska provedení, ale také psychologické pravdivosti, které oba zpěváci dosáhli. Značné působivosti dosáhl i představitel Hundiga, německý basista Patrick Zielke. Mohutný a znělý hlasový fond dokonale podpořil jeho intepretaci Hundiga jako primitivního a brutálního bojovníka. K tomu pěvci ostatně napomáhá i fyzický typ. Zielkeho Hundig jakoby vystoupil z Fassbinderova filmu. Tento další skvělý výkon (byť omezený vlastně jen na 1. dějství) dokázal vnést nejen hloubku, ale i uvěřitelnost operní zápletky. Party valkýr byly provedeny živě, místy až hravě, a především s vervou. Pro zvukový efekt prostorovosti byly zařazeny i jednoduché megafony, které se ostatně používaly již v počátcích bayreuthských představení i postavení pěvců v hledišti.

Tato koncertní Valkýra bude postupně provedena v Amsterdamu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku a na festivalech v Drážďanech a Lucernu. Pražský koncert se stal významnou událostí domácího hudebního života a byl také navštíven řadou posluchačů z Německa. Vedle zásadních hudebních kvalit přinesl i důležité impulsy pro domácí interpretaci hudebních děl 19. století, a především myšlenku neustálého hledání nutného pro jakoukoliv interpretaci jakéhokoliv uměleckého díla.

Richard Wagner: Die Walküre / Valkýra – koncertní provedení
9. března 2024, 17:00 hodin
Státní opera Praha

Účinkující:
Maximilian Schmitt – Siegmund
Sarah Wegener – Sieglinde
Patrick Zielke – Hundig
Derek Welton – Wotan
Christiane Libor – Brünnhilde
Claude Eichenberger – Fricka
Chelsea Zurflüh – Gerhilde
Natalie Karl – Helmwige
Ulrike Malotta – Waltraute
Jasmin Etminan – Schwertleite
Karola Sophia Schmid – Ortlinde
Ida Aldrian – Siegrune
Eva Vogel – Grimgerde
Marie-Luise Dressen – Rossweisse

Dresdener Festspielorchester
Concerto Köln
Kent Nagano – dirigent