Westbroek, Kaufmann a Lučić jako „zachránci“ Fanciully v MET

Do přímých přenosů zařadila Metropolitní opera Pucciniho Děvče ze Západu už podruhé. Tentokrát v ideálním obsazení Evy-Marii Westbroek, Jonase Koaufmanna a Želijka Lučiće v hlavních rolí Minnie, bandity Ramerreze alias Dicka Johnsona a šerifa Jacka Ranceho.

MET je na „svou“ zlatokopeckou operu, kterou si objednala od celebrity, jakou byl v roce 1910 Giacomo Puccini, jaksepatří hrdá. Nejenže se La fanciulla del West stala první světovou premiérou nové opery v tomto divadle, tehdy ještě na Broadwayi mezi 39. a 40. ulicí, které přeplácelo evropské sólisty, aby dodaly prestiž nové newyorské honoraci bohatých průmyslníků.

Opera vznikla na americký westernový námět z období kalifornské zlaté horečky v polovině 19. století podle divadelní hry amerického dramatika Davida Belsaca s dojemným happyendem bandity Ramerreze alias Dicka Johnsona, kterého ze zranění uzdraví a před oběšením na poslední chvíli zachrání krásná majitelka saloonu Minnie. A účinkovaly v ní špičky tehdejšího operního umění – česká sopranistka Ema Destinová (v Americe publikovaná jako Emmy Destinn), tenorista Enrico Caruso a dirigent Arturo Toscanini v době, kdy zářili na vrcholech svých kariér. Úspěch to byl obrovský. Jenže i když nás sólisté, dirigent i další hosté přestávkových rozhovorů nynějšího přenosu přesvědčovali o tom, že právě Děvče ze Západu je Pucciniho opera s nejvíce propracovanými postavami a barvitou hudbou, zastíněn Toskou, Bohémou nebo Madame Butterfly se dnes tento operní rodokaps krčí v pozadí zájmu diváků a tím i divadelních ředitelů.

Není divu, že se inscenace Děvčete ze Západu v režii Giancarla del Monaco drží na repertoáru od roku 1991 (tehdy s Barbarou Daniels, Plácidem Domingem a Sherrillem Milnesem). Má všechny atributy tradicionalistického stylu, ve kterém americké publikum po léta utvrzoval i Franco Zeffirelli nebo Otto Schenk. Inscenace je věrnou replikou saloonu, ulice městečka a horského srubu jak ze zlatokopeckého skanzenu s detaily posledního knoflíčku na halence, řetízku na vestě, fleku na zástěře nebo suchého listí poletujícího ve větru, plně naloženého dostavníku a pěticí koňů, kteří však se jen procházejí v pozadí a Minnie na něm svého Jacka zachránit nepřicválá (což měl být efekt, který při zkouškách na světovou premiéru kvůli splašenému koni stál Emu Destinnovou málem život, její zachránce při pádu pak se stal jejím milencem a při představení koně alespoň vedla na uzdě).

V roce 2011 tuto inscenaci MET zařadila do přenosů s Deborah Voigt jako energicky nebojácnou Minnie, Marcellem Giordanem spíše jako dobrákem od kosti, než obávaným banditou, a nevýrazným Luciem Gallem v roli šerifa.

Tentokrát nejen pěvecké, ale i herecké výkony typově perfektně obsazených sólistů dávaly zapomenout, že sledujeme sentimentální spojení italského verismu a červené knihovny (což nemůže zvrátit ani Pucciniho výslovný požadavek, aby sólisté zpívali ruvido – drsně) a popisně konvenční inscenaci. Nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroek s hutným dramatickým sopránem i ženským půvabem vytvořila z Minnie ucelený portrét odhodlané ženy, která si dokáže získat mezi zlatokopy respekt a zároveň od nich udržet distanc a odolává milostným návrhům šerifa, než propadne lásce k muži, ze kterého se vyklube lhář a zloděj.

Scény, kdy se ve svém srubu ve sněhové bouři rozrušeně krášlí při čekání na svého milence, musí se vyrovnávat s jeho proradností nebo hraje se šerifem poker o jeho život (a podvádí), měly strhující napětí. Spoluvytvářel ho německý tenorista Jonas Kaufmann, v plné pěvecké formě. Vystihl Jacka nikoli prvoplánově jako drsného vůdce gangsterské bandy, ale jako člověka, který tváří v tvář čestné a bezelstné Minnie hledá v sobě své lepší já. Silné tak byly momenty, ve kterých váhá, jestli má Minnie prozradit, kým ve skutečnosti je, nebo ji zradit a opustit. Výrazným protihráčem k této milenecké dvojici byl Željko Lučić, který má role barytonových padouchů perfektně zažité a propojil autoritu i osamělost šerifa v zlatokopeckém táboře, vášnivý chtíč, s ním touží po Minnie, bouřlivé výbuchy žárlivosti a zoufalé úvahy, proč dává Minnie přednost nespolehlivému banditovi před ním s hodností šerifa.

Také více než desítka ostatních rolí různých typů zlatokopů a dalších obyvatel zlatokopeckého tábora byla obsazena výstižně – kapo zlatokopů Sonora v podání Michaela Todda Simpsona, patolízalský barman Nick se světlým charakterním tenorem Carla Bosiho nebo pomstychtivý bankovní agent Ashby basisty Matthewa Rose. A veristickou hudební vášeň do přenosu vložil se svým italským temperamentem také dirigent Marco Armiliato a výborně hrající orchestr Metropolitní opery.

 

Hodnocení: 90 %

 

Giacomo Puccini: La fanciulla del West.

Dirigent Marco Armiliato, režie Giancarlo Del Monaco, scéna a kostýmy Michael Scott, světelný design Gil Wechsler, režie přenosu Gary Halvorson.

Minnie – Eva-Maria Westbroek
Dick Johnson – Jonas Kaufmann
Jack Rance – Željko Lučić
Joe – Scott Scully
Bello – Richard Bernstein
Harry – Alok Kumar
Happy – Joseph Barron
Sid – Jeongcheol Cha
Sonora – Michael Todd Simpson
Trin – Eduardo Valdes
Jim Larkens – Adrian Timpau
Nick – Carlo Bosi
Jake Wallace – Oren Gradus
Ashby – Matthew Rose
Post Rider – Ian Koziara
Castro – Kidon Choi
Billy Jackrabbit – Philip Cokorinos
Wowkle -MaryAnn McCormick