Wiener Staatsoper: Tristan a Isolda a Simon Rattle

Vít Dvořák, 22.12.2009 1:00

Výjimečnost Tristana a Isoldy (nejen) v repertoáru operních domů potvrdil vlastně už sám Richard Wagner, když se v určitém odstupu od jeho premiéry podivoval nad tím, jak takový zázrak vůbec dokázal stvořit. Extrémní, v úplnosti nejspíš nikdy nesplnitelné nároky Tristana o to víc magicky přitahují každou novou generaci jak operních umělců, tak i diváků.
Vídeňská Státní opera teď přišla s novým hudebním nastudováním Wagnerova zpracování staré keltské legendy, jímž nebyl pověřen nikdo menší, než Simon Rattle.

Je přitom až s podivem, že tento za pár dnů pětapadesátník se k Wagnerovi pravidelněji dostává až v posledních letech. S podivem proto, že při jeho interpretaci partitur slavného lipského rodáka se doslova tají dech. Myslím, že právě Simon Rattle se tak ocitl společně s Christianem Thielemannem v čele nepříliš početné skupiny těch nejlepších wagnerovských dirigentů současné generace. Jeho pojetí Tristana je nesmírně senzitivní a přitom až karajanovsky magické, obdivuhodně soustředěné na každý detail a přitom s neomylným smyslem pro proporce díla, zvukovou vyváženost a v neposlední řadě barevnou plasticitu. Nevídá se to často, to co teď při vídeňském Tristanovi, totiž aby dirigent stál dlouhé minuty ještě před začátkem představení již připravený na svém místě. I to svědčí o tom, co všechno Simon Rattle do svého obdivuhodného výkonu vkládá, jak k němu přistupuje.

Samotná šest let stará vídeňská inscenace renomovaného Güntera Krämera znovu potvrdila své kvality moderního a přitom nepříliš provokativního stylizovaného rámce, rozhodně “nepřehlušujícího” požitek se samotného hudebního provedení, kterému naopak docela dobře slouží v akcentování jeho klíčových momentů.

Z nejnovějšího vídeňského obsazení této inscenace byla hlavní pozornost soustředěna na Violetu Urmanu, jejíž Isolda zatím není příliš známa.

A dlužno hned dodat, že třeba po její nedávné, nepříliš výrazné Aidě v MET je Isolda určitě velkým úspěchem, rolí, ve které jako by se Urmana doslova našla. Její plný, tmavě zabarvený témbr i obdivuhodná hlasová výdrž se – ve spojení s nespornou pěveckou inteligencí – pro Wagnerovu hrdinku a především její lyričtější polohy báječně hodí.

Robert Dean Smith je určitě spolehlivým Tristanem, nejspíš stále jedním z nejlepších současných představitelů této přetěžké role. Oproti vysoce hodnocenému, ne zas až tak dávnému výkonu při přenosu Wagnerovy opery z newyorské MET do kin však tentokrát působil o poznání matnějším, méně výrazným dojmem.

Bo Skovhus je ovšem Kurwenalem par excellence, stejně jako Franz-Josef Selig Králem Markem.

Brangäna Yvonny Naef je sice představitelsky i pěvecky výrazná, avšak na několika málo místech nešlo přeslechnout ostřejší, tak trochu “odřené” nejvyšší tóny. Zaujal i Melot perspektivního Clemense Unterreinera.

Nevím jak vás, ale mně s postupující sezónou už několikrát napadlo: Co slibovaný, blížící se Tristan v pražské Státní opeře? Musím se však přiznat, že tuhle otázku jsem po zážitku z Vídně raději honem rychle zase zahnal zpátky.