Wir wollen doch gar keine Tschechen

Pod tímto názvem, jehož původ dnes v Německu znají nejspíš už jen historici (Adolf Hitler v berlínském Sportpalastu 26.09.1938) představila česká sopranistka Marta Vávrová, působící v Berlíně, v předvečer výročí okupace Čech a Moravy v roce 1939 hudební tvorbu první republiky. Podtitul večera v divadle Theater O.N./Zinnober v oblíbené čtvrti umělců Prinzlauger Berg zněl Ne jen politické písně z Prahy mezi dvěma světovými válkami.
Po úvodním bloku Janáčkových Moravských písní následovala četba antičeských a antibenešovských pasáží z Hitlerova projevu, které publikum sledovalo současně se zděšením i se soustředěním. Při všech částečně sebeomlouvačských a částečně (ve srovnání s Rakouskem) oprávněných řečech o tzv. Vergengenheitsbewältigung platí v Německu za tabu Hitlera číst, natož citovat či recitovat. I kritické studium Mein Kampfu je rezervováno vědcům; širší veřejnosti je tato kniha nepřístupná, aspoň oficiálně.

Protože velvyslanectví České republiky zrušilo vernisáž fotografií z Muzea TGM a také slavnostní koncert 2.března, bylo dalším cílem večera představit prvního československého prezidenta a zakladatele státu. Proto byla prezentována jeho biografie, proto také zazněly Večerní písně Bedřicha Smetany, tak oblíbené u TGM a u Charlotty Masarykové. Na význam pozdní tvorby Smetany Charlotte ve svých článcích jako snad vůbec první upozornila ještě před Arnoldem Schönbergem. Kvůli rodačce z newyorského Brooklynu zazpívala Marta Várová i výběr z Old American Songs dalšího rodáka z Brooklynu, Aarona Coplanda. Jako pocta Bohuslavu Martinlů zazněl v jubilejním roce, který je v Berlíně zcela ignorován, cyklus Nový Špalíček, věnovaný Janu Masarykovi.

K TGM a jeho boji proti antisemitismu a všeobecně k německé kultuře za první republiky se sopranistka vrátila písní “Prinzessin Sabbath” (2.částí cyklu “The Trials of Leopold Hilsner”) od kanadskožidovského skladatele Charlese Hellera na slova Heinricha Heineho. Když se svého času pruští poslanci vydali do Paříže, aby pomočili a zneuctili hrob velkého düsseldorfského básníka židovského původu, tak to Masaryk ihned zveřejnil.
Přehlídka se dále věnovala Karlu Hašlerovi – zde byla čtena zpráva zpravodaje německého generálního kunzulátu v Praze německé ambasádě ve Vídni z června roku 1918. Ještě koncem 1.světové války němečtí špioni sledovali pilně každý krok Karla Hašlera, jako o pár let později Edvarda Beneše. Okolnosti Hašlerovy smrti v Mathausenu 1941 nejsou dodnes zcela jasné.

Výběr songů Voskovce, Wericha a Ježka z Osla a stínu vnesl posluchače přímo do liberální atmosféry 30. let, ovšem též do prostředí českého patolízalství a podkuřování. Nešlo nepřipomenout, že to byly české úřady, které zrušily Osvobozené divadlo ještě dávno před příchodem prvního nacisty. Pardón – změnilo se v této souvislosti v Čechách opravdu dnes tolik?
Poukazem na geopolitickou situaci republiky, obklopené skoro ze všech stran Hitlerem, a úžasem nad naivitou či hloupostí pražských politiků a diplomatů, kteří snad ani nechtěli uvěřit blížícímu se rozbití své země, se dostal koncert někam, kde už zbývala jen motlitba, a to motlitba Jenůfy z Její pastorkyně.
Celý program končil melancholickým Po starých zámeckých schodech.

Úmysl a smysl koncertu – poukázat na bohatou hudební scénu v Praže 20. a 30. let ve stínu blížícího se konce Evropy a na pozadí připravovaného holocaustu v sousedním Německu – se plně vydařil, nadšení posluchači si vyžádali celou sérii přídavků. Historicky se smí konstatovat, že Hitler se roku 1938 zmínil o bezpráví na Němcích (skutečném či vymyšleném či přehnaném) v Československu, ale neopomenul ve stejném okamžiku ani situaci Němců ve Francii. Dnešní berlínští politici by si v žádném případě nedovolili vůči Paříži ani náznakem požadavky, které deklarují vůči (opět často servilní) Praze či vůči Varšavě. Velvyslanec České republiky převzal záštitu nad koncertem. Přítomni z našinců byli žel jen jedna Česka a jeden Slovák.

Wir wollen doch gar keine Tschechen
Theater O.N./Zinnober Berlín 14.3.2010