Yannick Nézet-Séguin dokázal strhnout Chamber Orchestra of Europe k velkolepému klimaxu
Celý program byl věnován výhradně německému mistrovi, Johannesi Brahmsovi, kterého dramaturgie večera představila ve stylu The best of… Tři mistrovské kompozice, vrcholná díla jeho odkazu, v pozoruhodné juxtapozici, prozradila na sebe jakousi vnitřní spřízněnost, danou základním povahovým ukotvením německého mistra. Intenzivní elegická melancholie, zvrásněná tu tragickými vzryvy mužného patosu, tu líbeznými meandry přírodní lyriky, jež ve vyrovnané syntéze prokvétá jeho celoživotním dílem, zde přinesla ty nejkrásnější plody. Věru mnohokrát jsem si už vyslechl takové to: „Já tedy Brahmse zrovna nemusím.“ Ale pro mne to byl program snů. Působivý a snad i povzbudivý oblouk vedoucí od temných stránek života až po závěrečné projasnění.
Yannick Nézet-Séguin oddirigoval celý večer zpaměti a bez taktovky, jeho tvárné obouruční gesto formuje gesticky hru orchestru, přesně, jak potřebuje. Kanadský dirigent je zasvěceným interpretem nejen opery, ale i symfonické hudby – je nejen šéfem Metropolitní opery v New Yorku (od roku 2018), ale také od roku 2012 stojí v čele Philadelphia Orchestra. Vysoce hodnocené jsou jeho nahrávky například německého romantismu, od Mendelssohna, přes Brucknera, Mahlera až po Strausse. Sám jsem podrobně recenzoval jeho vynikající integrální nahrávku Mendelssohnových symfonií, které provedl právě s Chamber Orchestra of Europe. Ve čtvrtek 4. prosince 2025 nám ukázal, že i k Brahmsovi jej váže silné pouto, rozumí jeho hudební řeči a umí maximálně zúročit její esenciální rysy. Dokázal strhnout orchestr v závěru večera k velkolepému klimaxu.
Pozvolný rozjezd koncertu
Brahmsovský večer byl zahájen Tragickou předehrou op. 81, o které sám Mistr prohlásil, že si po rozverné Akademické slavnostní předehře nedokáže odepřít napsat něco jako její tragický protějšek. Provedení, nikterak špatné, přece jen splatilo jistou daň společnou všem zahajovacím číslům. Uši, možná i mé, si zvykaly na neobvyklé prostředí a koncentrace se teprve postupně ustalovala. I tak dílo zaujalo svou sevřenou stavbou a při převládajícím, ale nikoli sveřepě tragickém tónu i proměnlivostí detailu.
Vysoká očekávání provázela Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102. Oba sólisté, německá houslistka Veronika Eberle a francouzský violoncellista Jean-Guihen Queyras, představují skutečně užší špičku ve svém oboru a své postavení potvrdili beze zbytku. Jejich hru zdobí vysoká tónová kultura a precizní intonace, ale také vzájemné porozumění a sehranost. Tento koncert je protkán pasážemi dialogického rozhovoru obou smyčcových nástrojů, ve všech třech větách, a bylo radostí sledovat, jak si mladá německá houslistka i již zkušený Kanaďan pozorně naslouchají a citlivě se doplňují. Oba sólisté hrají na vzácné historické nástroje, jejichž ušlechtilý sametově hebký tón dokázal naplnit celý sál a obdivuhodně se prosazoval i proti orchestru. Prvá sonátová věta pulzovala proměnlivostí svých široce vzedmutých vln, s několikerými dramatickými zvraty, kdy se umdlévající energie zdá být už vyčerpána a tu přijde nový mocný příval okysličené krve a oživí větu k novému výrazu. Andante promluvilo k srdci ušlechtilou vřelostí své kantilény jako konejšivý zpěv matky. Vivace non troppo pak přineslo i hybný dynamismus a vtip, a vyznělo jako vzdálená reminiscence na starou barokní formu concerta grossa. Jedno z nejlepších provedení tohoto díla za poslední jednu dvě dekády, zcela souměřitelné i s těmi nejlepšími studiovými snímky.
Komorní sestava orchestru se Španělským sálem kupodivu ladila
Po přestávce další vrcholné dílo, Symfonie č. 1 c moll, op. 68, korunovalo večer. Brahms po sedmnáct let odkládal kompozici, skici i značně rozsáhlé stále čekaly na definitivní tvar. Až ve zralém věku 43 let, stín Beethovenův stále v zátylku, se odvážil přistoupit ke kompozici. A vytvořil něco, co Bülow nazval Beethovenovou Desátou. Úvodní Sostenuto bylo rychlejší, na horní hranici tempa, ale už nástup hlavního allegrového tématu byl signálem ke strhujícímu příběhu vyprávěnému hudbou. Dramaticky sevřené provedení jako by se nesnášelo z repetováním expozice, ale dirigent nás dokázal přesvědčit o tom, že v jeho koncepci má repetice jasný smysl, proč tu krásu tesanou do mramoru vyslechnout dvakrát po sobě. Španělský sál není pravda považován za ideální stánek pro orchestrální koncerty, ale tento večer dokázal pravý opak. Komorní sestava orchestru skvěle ladila s dimenzemi sálu, který dokázala právě tak naplnit po okraj. Nic nechybělo, aniž cokoli přebývalo. Velká filharmonie, pokud by se na pódium vůbec vešla, by patrně sál už přehltila zvukem, ale Chamber Orchestra of Europe, se čtyřmi kontrabasy, hrál přesně to, co za daných podmínek mohl a měl.
Překvapilo mne, s jakou průrazností a zřetelností detailu vycházela všechna sóla dřevěných nástrojů. Všechny sekce zněly vyrovnaně, což v pražských sálech rozhodně nebývá pravidlem, i drtivý tón tympánů skvěle podtrhoval místa vypjatého fortissima. Snad bych si představoval, hlavně v prvé větě, vyostřenější, hranatější artikulaci smyčců, ale to je jen můj subjektivní povzdech. Velký dojem vyvolaly obě krajní věty, v prvé sonátové větě celé ostré provedení a příprava a nástup reprízy. Ale i lyrika volné věty zapůsobila živou bezprostředností, s krásným houslovým sólem v závěru. 3. věta Allegretto e grazioso přinesla až nebrahmsovsky radostný střední díl, jenž byl jakýmsi bukolickým zpěvem přírody. A zejména strhující bylo celé velkolepé Finale. Nejprve se z tajemně číhavého pizzicatového úvodu vynoří hornové sólo, jako vznešené vyznání vřelých citů, které Brahms po celý život choval ke Claře Schumannové, poté vystřídané sytou plagální harmonií chorálové provenience. Zvolna nastupující písňové téma se Nézet-Séguinovi působivě rozrůstalo do stále větší šíře. Dirigent zdůrazňuje ve výstavbě Symfonie beethovenovské rysy, takže logicky i tato brahmsovská óda na radost vyzněla v podobném duchu. Pak se tok do té doby odměřený zlomí do stále stupňovaného bujarého a pak i triumfujícího jásotu. Nádherné, strhující pikardské popření temných sil z počátku Symfonie – zdůrazněme specifickou roli, jakou vždy měla v evropské hudbě tónina c moll, jako esence tragismu – a pak už jen oslnivě projasňující změna tónorodu, za drtivého rachotu tympánů, ještě naposledy zazní pozdrav Claře, přednesený s úchvatnou noblesou. Tonální piedestal, na jehož vrcholu je intronizováno Clařino téma, byl opravdu strhující. Mihne se i reminiscence na chorál a vše nezadržitelně spěje k orgiastickému závěru. Jako by nám tato velkolepá Symfonie chtěla sdělit, při vědomí vší nezměrné bídy a temnoty našeho divného světa současnosti, nakonec své přece jen útěšné holanovské: „… Ale je hudba.“
Adventní koncert Pražského jara
4. prosince 2025, 19:30 hodin
Španělský sál, Pražský hrad
Program
Johannes Brahms: Tragická předehra op. 81
Johannes Brahms: Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr a moll op. 102
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68
Účinkující
Veronika Eberle – housle
Jean-Guihen Queyras – violoncello
Chamber Orchestra of Europe
Yannick Nézet-Séguin – dirigent
