Z České taneční platformy 2023 (4): Postřehy k taneční kritice

Dnes nebudu choreografovat slova ani psát esej, jen několik poznámek na okraj, abychom se měli k čemu vrátit, až bude čas posedět. Zmiňovaného workshopu Tanečních aktualit jsme se tedy nezvládli účastnit, ale i samotná beseda byla osvěžující. V čítárně Unijazzu to působilo skutečně jako beseda ve starosvětském duchu, to je ostatně dané festivalovou atmosférou. Později večer jsem o taneční kritice mluvila s dalšími lidmi, a to nad zde nezmiňovanou otázkou, pro koho recenze nebo kritika vzniká. A před očima mi přitom vyvstal pomyslný trojúhelník adresátů/konzumentů, který tvoří společně vytyčenou plochu, na které každý z nás hledá svou pozici. Spíš než hledání pravdy v tom smyslu, abychom jen jednu z nich určili jako tu správnou, mě zajímá, zda si kritici jsou vědomi své pozice a jak dalece nebo jak často ji mění.

Daly by se připodobnit k otázce: Komu sloužíš? Kritika je určena divákovi, čtenáři, pro něj vzniká v ideálním případě každý profesionální žurnalistický obsah (pomiňme zatím otázku, do jaké míry spíše média neprodávají své čtenáře inzerentům). Kritika je ale potenciálně určena i umělci, kterému pomáhá nahlížet práci z jiných úhlů, jako jeden z druhý zpětné vazby, tady se ovšem neblíží novinařině, jako spíš dramaturgii (ne však pouze jemu – kdyby to tak bylo, posílali bychom je tvůrcům poštou a vůbec nemuseli zveřejňovat). Kritika slouží ale i umění jako takovému, rozvoji oboru, inspiruje jej a posouvá jako celek, vytváří intelektuální podhoubí, to je hledisko vlastní i našemu regionu. Pospojováním těchto styčných bodů vzniká plocha, ve které si každý z nás může vztyčit svou standardu, podle toho, které poslání je mu bližší. Domnívám se, že řada sporů by byla zbytečná, kdyby si každý byl vědom, kde se nachází a snad také, kde se nachází ten druhý. Nemusíme spolu souhlasit, ale můžeme se chápat.

Beseda samotná přinesla několik zajímavých bodů. Z hostujících kritiček-lektorek tu zůstala Lena Megyeri z Maďarska a Norka Anette Therese Pettersen, besedu moderovala Petra Dotlačilová a z pozice umělců své názory sdíleli Marie Gourdain, Sabina Bočková a Viktor Černický. Publikum mimotaneční zde zastoupení nemělo, proto se debata soustředila pouze kolem jednoho ze tří zmiňovaných pilířů, a to kolem umělce.

Kritika (berme teď, že do jednoho „pytle“ umístíme kritiku a recenzi) spadá do oblasti publicistiky, tedy je to názorová žurnalistika. Názor má každý, kritika odlišuje to, že jeho názor je podložen zkušenostmi a dokáže z odstupu analyzovat, co a proč v něm reakci na představení vyvolalo.

Narážíme však na hranice našeho vlastního žánru, jež jsou někdy omezující, a zde na diskusi to zaznělo z úst umělců. Kritické uvažování o umění si žádá nových formátů, než je pouze kritika a recenze. Někoho číst kritiky nudí, protože mají podobnou strukturu, které se autoři drží. Zde bych ráda podotkla, že to je z velké části důsledek systému – žánry se učíme na škole nebo nám je předává starší generace, která se jejich podobu naučila a zafixovala si ji. Je tedy třeba sebrat dávku odvahy, pokud se rozhodneme tato pravidla začít porušovat.

Já jsem také zastánkyní toho, že člověk se nejdřív má naučit pravidla, aby je pak mohl začít bořit. Ale někdy je ten druhý krok nutný. Stane se zkrátka, že se určitý žánr historicky vyčerpá a že nová situace si vyžádá trochu víc než výboje jednotlivých autorů, chce systémovou změnu. Kritika a recenze vypadá tak, jak se učí. Pokud nám to nestačí, změňme ji! Přestaňme se držet požadavků, které už nám neslouží. Například směrem k větší otevřenosti jazykové, stylové, k rozvolnění struktury, rozvolnění kompozice, k přesahům k literatuře, poezii, fejetonu, reportáži, kamkoliv, kde to bude zajímavé (a stále ještě pomáhající našemu záměru). A přivítejme i jiné prostředky – nová média, příspěvky na sociálních sítích, video, audio, podcasty… Mediální krajina se nám mění před očima, nemusíme lpět na tom, aby její žánry vypadaly stejně jako před padesáti lety.

Z úst umělců dokonce zaznělo, že psaní je kreativní proces nebo že jde o choreografii slov. Co umělci na kritice oceňují, za co jsou rádi, když jim kritik přináší? Byl to vlastně slušný výčet, a i když se jím nemusíme řídit nebo snažit za každou cenu vycházet naproti, může být inspirativní:

• Když kritik zasadí jejich dílo do kontextu, ukáže souvislosti, které třeba sám tvůrce neznal
• Když dokáže vnést i kontext mezinárodní
• Když se v ní dozví něco nového, rozšíří si obzory
• Když mu ukáže souvislosti jeho díla s jinými obory nebo uměleckými směry, reference, ať už do historie tance, nebo k současnému dění: „Go, dig and learn“ (M. Gourdain)
• Když k tvůrci promlouvají osobně
• Když se tvůrci odváží sdělit, čím během představení prošel jako divák, je autentický, protože i reference vzniká ze subjektivního dojmu či zážitku
• Když má umělec při čtení pocit, že kritik s ním vede dialog, když myslí na svého čtenáře, který se cítí v debatě vítaný
• Když kritik ví, kde je jeho místo, pozice
• Když je píšící autor kreativní a jeho texty nemají stále stejnou strukturu
• Pluralita hlasů

Marie Gourdain připomněla, že s každým představením riskuje – ale totéž platí i pro člověka, který publikuje text. Risk je v každém otevření se, v každém setkání, ale patří k věci. Jak jedna z kritiček poznamenala: „Když cítím, že riskuji, uspěla jsem.“

Lena Megyeri také zdůraznila kreativitu, tvůrčí proces – že text by měl být uměleckým dílem (což zase není pohled, který by byl u nás tak rozšířený, i když je to historicky například přístup F. X. Šaldy). Sama zdůraznila tři vlastnosti dobrého kritika: znalost, zkušenost a vášeň. (Otázkou je, jak dlouho si člověk zachová vášeň, pokud běhá z představení na představení ve stále zapnutém analytickém módu.)

Anette Therese se zase vymezovala vůči pojmu objektivity, ale myslím, že tady možná nemáme shodu v tom, co pro koho slovo objektivita znamená. Ovšem, že názor je názor a nemůže být objektivní ve smyslu neutrální. Objektivity není možné dosáhnout ani ve zpravodajství, vlastně vůbec v ničem – a přesto je to důležitý koncept, který máme mít na paměti, apel na nestrannost, povědomí o síle, která nám pomáhá udržovat si odstup tam, kde hrozí střet zájmů nebo propadnutí se do citových zmatků. (Pak samozřejmě nastupuje individuální svědomí a zvažování okolností.) Anette Therese hovořila o oddanosti (záměru psát kvalitní texty). A nebezpečí, kde na jedné straně číhá PR a na druhé dramaturgie.

Marie Gourdain sdílela zkušenost, jak užitečné může být, když je kreativním spolupracovníkem umělec schopný kritického nadhledu, který je zároveň aktivní autor a teoretik a dokáže udělat i namáhavý krok stranou a o produkci pak psát z nezávislého hlediska (to je právě ta objektivita, o které mluvím já!) Sabina Bočková naopak občas v tvůrčím procesu někoho s teoretickým zázemím přímo postrádá a považuje za obtížné nalézt (a já si zase myslím, že by se našel… ;-)).

Zajímavý je také koncept embedded criticism, který byl zmíněn v kontextu Maďarska, tedy průběžné setkávání kritika s dílem, které je teprve v procesu tvorby. Je to koncept, který vyžaduje především vzájemnou důvěru a otevřenost, ochotu umělce podělit se o proces předtím, než hotové dílo předá publiku v dárkovém balení… A také to naráží na určitý směr uvažování, který říká, že startovní pozice diváka i kritika má být naprosto stejná, protože jen tehdy bude objektivní (tedy že pokud by byl v procesu tvorby, měl by tendenci být shovívavější k posouzení výsledku a zohledňoval by skutečnosti, které divák nezná a přistupuje k představení ve stylu „mě nezajímá, že váš sólista si zlomil nohu a nemáte na gáži, já se chci dostat perfektní představení, protože jsem si za ně zaplatil“).

Ale ani u nás to není tak neznámá věc – je to sice už pár let, ale vzpomínám s vděčností na workshop, který proběhl se 420PEOPLE, kdy adepti taneční kritiky sledovali vznik nové choreografie a průběžně vznikal blog bezprostředních reflexí. Pokud taková aktivita vznikne z iniciativy některého souboru, určitě by se zapojila i další generace. Vzpomínám si, že na tom dávném workshopu byla také divadelní teoretička Karolina Plicková. Ta se nějakou dobu profilovala i jako publicistka, alespoň jsem ji vnímala jako součást společenství kritiků, ale nedávno v jedné debatě, ke které jsem se přichomýtla, říkala, že o sobě jako kritičce už neuvažuje, protože je daleko více zaujata tvůrčím procesem a možností být u něj (na její publikaci Pozorovat prázdný prostor: Tři současné podoby autorského neinterpretačního divadla se velmi těším). Choreografka Alica Minar mě zase zvala na work in progress své tvorby s tím, že místo recenze můžu klidně psát poezii, když mě to bude inspirovat…

Máme zde tedy i bez workshopu spoustu podnětů k zamyšlení nad tím, jakým způsobem kritiku rozšířit o nové postupy i nové formáty. Nechci říct, že bych si přála, aby tradiční žánry úplně zanikly a že bychom se v nich neměli dál trénovat. Ale podmínky se mění. Začalo to webem 2.0 a vznikem blogosféry, pokračovalo vznikem sociálních sítí, rozvojem nových médií – to je ta čistě technická a mediální stránka. A na druhé straně se rozvíjejí vztahy mezi kritiky a umělci, a to na škále od extrému hannoverského typu po situace, kdy jeden člověk střídá práci kritika, teoretika, dramaturga a tvůrce, a tím provokuje debatu o pozici, funkci a etice kritiky. Zdravou debatu, protože to nejhorší, co se může stát, je nehybnost a ticho, status quo. Mrtvolná kritika by byla stejně nanicovitá vize jako mrtvolné divadlo.