Autentický pohled
Tanečník vchází na prázdnou scénu bez vykrytého horizontu. Vítá jej mix zvuků a hudby, hluk útočí na ospalé tělo, které se opřelo o stěnu. Ale jeho nohama probíhá rytmus, téměř samovolně, přitom paže bezvládně visí. Dlaň bloudí po zdi a zvuk se chvěje křikem a výskotem, jak se střídají samply s konkrétními nahrávkami hlasů, zvuků i hudby. Rozdíly v hlasitosti jednotlivých nahrávek jsou enormní, iritující a téměř zraňující, trvá to po celou dobu performance. Tělo opřené unaveně o zeď zatím povoluje v měkkých kruzích boky, lehce se roztřásá, i když má oporu. Muž přimkne kolena k sobě a strne, stále se opírá, zapře o stěnu až do záklonu. Chvíli zase působí jako marioneta, které někdo ustřihl vodicí provázky od rukou. Rytmus se ale zase vrací do těla, hlavu opře o zeď, stojí zády k nám, bezhlavé tělo se rytmicky pohybuje.
Po neočekávaném blackoutu se vrací elektro ruchy i melodie. Muž postupuje prostorem, zády k publiku, objímá sám sebe. V navracejícím se rytmu měkce hýbe koleny, až žensky. V hudebním pastiši zaznívá optimistická melodie hitu Cheek to Cheek, smyčka se zacyklí, až ji rozbijí skřeky a distorze. Změny zvuku jsou skoro nesnesitelné. Adam experimentuje s gesty, pouští se do tance s náznakem držení (chybějící) partnerky (což může být odkaz na taneční maratony, jimiž se mimo jiné inspiroval). Rozpaží a zakloní hlavu, ruce však směřují v ostrém gestu. Kroky mají charakter svůdného latinskoamerického tance, jeho tělo si ale najednou vzpomene na klasickou formu a zvedne se i v teniskách na pološpičku do bourrée. Vzniká náhle výsostně výtvarný obraz: osvícená silueta muže se pohybuje jako orámovaná stříbrným měsíčním přísvitem. Vrací se motiv prázdné náruče v párovém tanci. Jako by byly v krocích vidět stopy balancé, ale přitom má v těle současnou dynamiku. Zarazí se jakoby v póze, a hned zase jeho tělo změkne. Některé pózy, respektive vazby se vracejí, ale vše je rychlé a dynamické, tempo a razance neustále stoupají. Rychle podupává a předkopává téměř na místě, svléká mikinu a freneticky pokračuje, vyčerpává se i nabíjí současně.
Po zastavení do ticha je tanečník náhle zranitelný a osamělý. Obrátí naruby kapsy kalhot – jsou prázdné. Umělec na volné noze na umření. Přepadá jej únava. Ticho rozčesávají nové ruchy, mírné jako ozvěna, pak proniká klavír. Tanečník už zůstává stát jen v punčochách se třpytkami. S pohledem do diváků se zastaví a napřáhne před sebe ruce dlaněmi ven, postupuje po kraji scény a opakuje vzorec. Zase se ozývá rytmus, ale on mu již odolává. Do jeho pohybu se jako vzdálený odstín vrací baletní držení, opakuje i bourrée. Udržuje rovnováhu, ale předstírá její ztrátu či hledání. V těle je tenze i jakýsi tik. Ve zvuku zaznívají hlasy krkavců, mrchožroutů. V Adamově pohybu je přítomná úsečnost a plynulost zároveň. Ze záznamu jako by zněl hlas starodávného moderátora. On sám také polohlasem rezonuje s rytmem, sám sebe tím motivuje, zdá se nezastavitelný a nezlomný, variuje kroky, pohyb je velmi rytmický a zemitý. Až se najednou zastaví a přiloží prst ke rtům – tím bez varování představení končí. A příště bude patrně vypadat úplně jinak…
Roviny performance
Vzletná slova z programové anotace jsou snad až příliš komplikovaná na to, jak prostě lidské je toto sólové vystoupení. Je o osvobození člověka: od systému, od techniky, od vnějšího zadání, je zkoumáním sebe sama a tělesné identity. I když je tanec politický jako všechno, co nás obklopuje, dát tanečnímu sólu pevnou definici a předepsat obsah je zase další obručí jeho svobodě. „Formát sóla tak může být nazírán jako přímočará odpověď na politicky podmíněné podfinancování (nejen) tanečního sektoru i jako důsledek západního neoliberálního estetického individualismu. Choreograf-tanečník se s touto realitou vyrovnává s realistickým vědomím a prezentuje sebe sama jako výsostně kinetické tělo z dělnické třídy v ekonomické a strukturální krizi, produkující spíše hodnotu než materiální produkty.“
Adam Russel-Jones má za sebou pohnutou minulost, to zajisté platí. Kariéru baletního tanečníka zahájil ve Stuttgartském baletu, kde tančil v dílech Williama Forsytha, Jiřího Kyliána či Marca Goeckeho, přičemž za roli v Goeckeho choreografii Le spectre de la rose byl i nominován na německou divadelní cenu Faust. V roce 2017 se stal členem Nederlands Dans Theater 2, kde setkal se současným tanečním repertoárem a mohl si zatančit v dílech choreografů, jako jsou Sol León, Paul Lightfoot, Alexander Ekman nebo Marina Mascarell. Následovalo angažmá ve Státním baletu v Hannoveru, než v roce 2022 poněkolikáté vyhořel a zvolil si cestu nezávislého umělce v Berlíně. Na počátku zcela zchudl, protože narazil na realitu freelancerského života, ale s pomocí přátel začal tvořit vlastní menší sóla a etabloval se na scéně současného tance.
Tanec byl, je a bude součástí jeho identity, pozoruhodné ale je, že byl schopen transferu mezi světem velkého divadla a nezávislé scény i po mnoha letech kariéry v baletních souborech. Je dokladem toho, že pro mladší generaci tanečníků, nebo alespoň pro určitou její část, už je prostředí technik a stylů fluidní. Ačkoliv se jistě vždy najdou ti, co se budou věnovat výhradně akademické technice a moderním směrům první poloviny 20. století, přechod mezi jednotlivými druhy tance nebude tak neobvyklý jako před pár desítkami let. Tu zkušenost s uzavřením do jednoho stylu mám spíše s tanečníky v seniorském věku, když se bavíme o technice i repertoáru, často se setkávám s tím, že vlastně vůbec nevnímají, že kolem nich proběhla postmoderna a paralelní vývoj současného tance, protože to byly světy oddělené i infrastrukturou, systémově, institucionálně.
Russel-Jones o sobě nemluví jako o choreografovi, říká, že si vymýšlet nové pohyby neumí a vnímá se jako tanečník. Podobně jako v meziválečném období o sobě představitelky výrazového nebo u nás tzv. novodobého tance neříkaly, že jsou choreografkami, ale byly prezentovány jako tanečnice se sólovým repertoárem. Postava, do níž se Adam vtěluje (spíš než o interpretaci jde o performativní akci), je podle jeho slov složena z obrysů mnoha lidí, které viděl a s nimiž se setkal. Snaží se do těchto obrysů vžít, do jejich touhy po smyslu života a hledání místa na světě. Zároveň se ale do jeho improvizace samozřejmě otiskuje i jeho vlastní osud a vztah k tanci. Možná ne stoprocentně na vědomé úrovni, ale pro diváka to jistě čitelné je. Tímto sólem uzdravuje svůj vlastní vztah k tanci. V jeho těle se odráží velká únava a vyčerpání po krátké intenzivní profesionální kariéře tanečníka-interpreta, ale zároveň se toto tělo nechce tance vzdát a reaguje na hudbu a rytmus zcela instinktivně, téměř mimovolně. Některá gesta jsou možná dílem okamžiku a náhody, ale detail jako kapsy obrácené naruby je zase velmi výmluvný.
Tematicky se inspiroval také fenoménem tanečních maratonů z meziválečného období a kulturou ravu 80. let z éry tatcherismu a reaganomiky. V diskusi pak sám objasnil souvislost těchto dvou v zásadě kontrastních jevů, respektive, že on v nich paralelu vidí. Tanec v obou případech lidi spojoval, ačkoliv v prvním byl zneužitý k jejich destrukci a vykořisťování, zatímco ve druhém byl úkrytem, kde se mohli svobodně projevit – a v pravém slova smyslu se protančit krizí. Tak jí tančí i sám Adam Russel-Jones. Jenom jsem si vlastně v souvislosti s titulem nebyla vědoma toho, že by tu někdo uvolňoval nahromaděnou agresivitu nebo někoho odněkud vyháněl, možná ale že jde o nějakou narážku, která jde mimo náš kulturní kontext.
Divadelní Flora Olomouc 2026 – Adam Russel Jones: Release the Hounds
21. května 2026, 20:00 hodin
S-klub, Olomouc
Inscenační tým
Choreografie a interpretace: Adam Russell-Jones
Sound design: Moritz Haas
Light design: Emilio Cordero
Kreativní produkce: Leona Tiemessen
Umělecká spolupráce: Eugene Yiu Nam Cheung
Dramaturgická spolupráce: Mateusz Szymanówka
Poděkování: Tanztage Berlin, Sophiensæle, Miloš Trakilović
Premiéra: 24. ledna 2025
