Za baletem a módou do Bratislavy

V konceptu dostala během tři let příležitost řada choreografů, kteří na programech pracovali s módními návrháři, z nichž většina neměla zkušenost s tanečním divadlem nebo vůbec s tvorbou pro jeviště. Díla také vznikala na původní hudbu, dominantně tuzemských autorů. Je to specifický projekt, který záměrně balancuje na hraně umění a komerce a má svůj účel. Fashion Ballet cílí především na nové skupiny potenciálního publika, které zajímá móda a moderní design. Jde o diváky, kteří se mohou stát pravidelnými návštěvníky tanečních inscenací, pokud je komponovaný program zaujme natolik, že se vrátí. V mnohém je přístupnější než celovečerní díla i obsahově náročné moderní choreografie, opravdu klade jiné nároky i sleduje jiné cíle. Kromě osvěty je to ale nepochybně i marketingový tah, a to úspěšný, protože móda jednoduše „táhne“.

Konec konců, člověka pohání v životě především zvědavost. Jak asi vypadají námluvy dvou odlišných společenských světů? Jak působí průřez choreografiemi ze světa tance a módy, na který nové diváky láká SND od letošního února? Vzhledem k tomu, že jsem program soustavně nesledovala, nemohu posoudit, podle jakého klíče byly choreografie ze všech ročníků vybrány, ale zřejmě šlo v první řadě o různorodost výtvarné složky, protože především ta je pestrá, ať už jde o vizualitu jako takovou, materiály nebo o funkčnost kostýmů. Některé modely se pohybují na hranici objektu, jiné vyzdvihují minimalismus, pro někoho je zase prvořadým cílem praktičnost. Důležité je poznamenat, že nikdo z oslovených nebyl specialistou na taneční kostým nebo vyloženě divadelní kostýmní výtvarník, primárně se všechny osobnosti pohybují v oblasti módy. Kostým samozřejmě významně ovlivňuje tvarování choreografického pohybu, a že kostým a taneční techniky se v průběhu dějin jevištního tance navzájem ovlivňovaly, dobře víme, ale exkurze do historie baletu teď není úplně na pořadu dne.

Spíš nás bude zajímat, do jaké míry se svět výtvarníků a choreografů může prolnout, když je konfrontace a spolupráce cílená a řízená. Je to úkol, práce na zakázku – trochu jako když se skládaly písničky v pořadu Kdo s kým, o čem, pro koho, ač choreografové si spolupracovníky nevolili losem, ale přizvali sami. Nejde nicméně o spontánní uměleckou aktivitu. Je možná i trošku znát, že se někteří tvůrci zadáním cítí omezení nebo ve snaze vytvořit výstup, který bude konvenovat širokému publiku, nedávají sami sobě dokonalý prostor, jako by tomu bylo ve volné tvorbě. Může kostým určit i samotné téma choreografie? Ano, i to se může stát. Výsledek i jeho současný průřez je v každém případě zajímavé vidět. Pro vaši představu doplňuje tuto reportáž i bohatá žeň fotografií onstage i backstage ze Slovenského národního divadla, jehož nová budova, kde je program uváděn, je pro moderní repertoár jako stvořená.

Večer otevírá choreografie Parade Andreje Petroviče z loňského ročníku. Je to už nějakou dobu, ale třeba si vzpomenete – v Ponci měla u nás před lety premiéru jeho choreografie L / One of the Seven pro Martinu Hajdyla Lacovou, která byla pak za toto sólo nominovaná na Thálii, byla to jedna z prvních vlaštovek, kdy se do užších nominací dostal současný tanec. A současný tanec to byl, i když se nezříkal estetiky krásy. V rámci Fashion Baletu byl ovšem choreograf v prostředcích ještě umírněnější, spíš v bezpečném přístavu dědictví neoklasiky a moderny, bez experimentování s pohybem. Pracuje se základní metaforou, se skupinou pěti mužů a jedné ženy, která symbolizuje jejich múzu. Opus velkoryse přenechává hlavní slovo kostýmům Veroniky Hložníkové, byť ty nijak nebrání tanečnímu pohybu a dovolily by širší rejstřík. Jde spíše o scény režírované, o vztah mužů k vidině přitažlivé, uhrančivé krásné ženské bytosti. Když se mezi jejich strnulými postavami v první části objeví v celotrikotu a s dlouhými rozpuštěnými vlasy, mimoděk mě napadá, že se tu zjevila zčista jasna jako Venuše v Kouzelném cirkusu. A v choreografii vlastně má podobnou úlohu ženy nepozemské a nereálné, ačkoliv je pro ostatní inspirací a tím, co dodává jejich pohybům život. Vrátí se mezi ně v červených šatech a na špičkách, sebevědomá a neuchopitelná.

Kostýmy tanečníků jsou různorodé, výtvarnice se soustředila na individualizované řešení halen: bílá se vzdušnými rukávy jako z romantického příběhu o mušketýrech, šedá s vyzývavou plizovanou prostorovou aplikací, černá se sametovými rukávy nebo posetá jiskřivými kamínky, přitom všechny vzdušné a na první pohled pohodlné. Jen u jedné z nich mne překvapilo, že nevyužívá na zádech skrytý zip, který by byl stylovější. Muži se nechávají svádět múzou, hudba a jejich pohyb pak lehce evokuje folklorní motivy, ale spíš nespecifické, nejde o citace. Interakce s ženou nakonec ústí ve scénu s novými šaty pro nic, elegantními, leč tak objemnými, že už nejsou kostýmem tanečním, ale předváděcím. Výtvarno zde v každém případě dostalo přednost před pohybovou složkou.

V programu výrazně zaujme duet Two (ročník 2022) v choreografii Lukáše Timuláka, který považuji také za nejnápaditější z tohoto výběru. Asi tak akorát na hraně pro publikum, které pod titulem večera skutečně očekává „balet“, ale jistě snese i avantgardnější podobu tohoto umění. Timulák vytvořil duet, jehož pohybový průběh je do určité míry určován kostýmem z dílny Borise Hanečky, což odpovídá duchu celého programu – obě složky se vzájemně inspirují a střídají, je dovoleno, aby jedna nabyla vrch nad druhou. Ale i když se přizpůsoboval, choreograf si nenechal vzít pohybovou invenci.

Žena se objeví na scéně do kostýmu de facto uzavřena – jako velký vět irisu, který právě rozkvétá, látka je vyztužená v konturách, ač jinak transparentní, stáčí se do pevných oválných tvarů, jako rostlinný šlahoun. Žena v tanci se svým tmavým kostýmem manipuluje jako rekvizitou, někdy jeho část nadnáší, aby mohla kráčet se vztyčenou hlavou, jindy jím pohybuje coby s dekorací, v každém případě je však v jeho okvětí chráněna jako poupě a látka tak může symbolizovat určité bezpečí. Muž v bílých kalhotách a do běla i nalíčený je kontrastem k oné efemérní bytosti, kterou se snaží získat. Charakter pohybu ženy je prodchnut určitou instinktivní opatrností, možná až jako by byla animální silou, je tu silný antagonismus a zároveň dráždivá přitažlivost.

V hudbě dominuje klavír, respektive je také dialogická – zní tu spolu jako v jedné jediné skladbě soudobý minimalismus a baroko (konkrétně si skladatel Henry Vega, s nímž Timulák spolupracuje pravidelně, vybral Händla, ale jinak soudím, podle zvuku jeho vlastní kompozice, že má rád také Weberna), ne v tom smyslu, že by byl hudební styl přiřazen postavám, ale spíše vytváří neustávající napětí a atmosféru. V průběhu choreografie se rozvolňuje ženin kostým, až nakonec zjistíme, že jeho vrchní část jde doslova rozloupnout na dvě části, jako když se rozpojí zárodečné lístky klíčící rostliny. Je v tom subtilní poselství. Choreografie je nenásilně obohacená náročnými až akrobatickými prvky a pohrává si s těžištěm obou tanečních partnerů, až se nakonec ocitnou ve velmi efektní rotaci. Jako oslava krásy, ne však prvoplánově líbivého výkonu, což je velmi sympatické. (Lukáš Timulák na české scéně zatím tvořil pro Pražský komorní balet a pro Balet NdB. Nebylo by špatné uvítat ho znovu!)

Choreografie Martina Wintera BezsLovE (ročník 2023), stejně tak jako kostýmy jsou inspirovány letem ptáků, který je oblíbeným symbolem svobody a volnosti, a ta metafora je tak všeobecně přijímaná, že ji v podstatě nelze uchopit jinak než zcela čitelnou cestou. Připodobnit paže ke křídlům je nejen jedno z nejobvyklejších symbolických gest, ale také jde o jeden z nejestetičtějších pohybových motivů v tanci. Svobodu samozřejmě nacházíme v tanci jako takovém, v každém rozmachu a každém prvku, který směřuje do prostoru, oslava volnosti je vepsaná v jeho charakteru. Pro diváka jde tedy o snadno vstřebatelné téma. Motiv křídel v tanečním kostýmu Marcela Holubce je v choreografii přítomen prostřednictvím našívaných aplikací stříbřité barvy, které mají tanečníci symetricky umístěné na prádle. Zprvu je totiž pomyslně v hlavní roli jejich tělo, nikoliv dekorace tvořená kostýmem.

Celý kus rámuje krátká sólová sekvence tančená v bodovém světle téměř na forbíně, v prologu v podání ženské postavy, v epilogu mužské. Tanečníci, skupina mužů, se nejprve skutečně podobá hejnu ptáků usazenému na zemi a se složenými trojúhelníky křídel, postupně se rozhlížející, odhodlávající se k letu – přitom gesto letu je nakonec v tomto případě podobné tomu, které používá spíš romantická pantomima než tanec, a s trochou nádechu orientálního tance. Choreografie se pak odvíjí na pomezí neoklasiky a moderních vazeb, ale přeci jen je zřejmé, že choreograf má vžitou akademickou techniku. Nejvíce její kánon poruší v pasáži, kdy hudba přechází do svižného rytmu a tanečníci se ocitnou pod světly pohyblivých bodových reflektorů, jako kdyby byli na diskotéce a objevovali úplně nový druh pohybové svobody, je to však jen epizoda.

Princip práce s kostýmy spočívá ve vrstvení nových detailů a přidávání dalších částí látky, bílé a přiléhavé na těle, prvně tak upoutá duet dvou tanečníků, posléze se s novými aplikacemi na kostýmech objeví i dívky – v jejich případě si výtvarník víc hraje s rukávy, s délkou látky, řasením či plisováním. Vzdušné duety, letmá setkání v prostoru, zdařilá partneřina a prostor ukázat dispozice, tak plyne příjemně a nenáročně celý kus, v hudbě pak dominují tentokrát smyčcové plochy, opět často v minimalistickém duchu. Hudba má i plochy vokální a v některých chvílích se blíží filmovému rozmachu, nabízí vlastně spolu s choreografií dva vrcholy. K jednomu se blíží opakováním a vrstvením jednoho motivu ve smyčcích a choreograficky se zdá, že posledním bodem budou zvedané figury dvou párů, které se v protisvětle v průhledech mění v siluety, ale nakonec ještě pokračuje k druhému pomyslnému finále, v němž se objeví čtyři nejkomplikovanější ženské kostýmy, z nichž některé jsou již na pomezí objektu a taneční pohyb nepodporují. Nejpraktičtější je kostým tanečnice s dlouhými rukávy, které mohou přejímat pohyb a prodlužují paže v té původní symbolice křídel, ale zajímavá je i složitější stříbřitá aplikace na místě límce u jiného kostýmu, takový trochu kosmický futurismus. Ve výsledku zůstává tato výprava včetně střízlivého světelného designu, který využil si protisvětla, minimalistická a uměřená.

Další duet, který byl do programu vybrán, Chvenie okamihu (ročník 2024), pochází z dílny šéfky souboru Niny Polákové. Je právě tím – setkáním muže a ženy, kteří se na čas spojili v harmonickém tanci a znovu mizí každý za svým životem. Žena se na jevišti objevuje do přízračného mraku, jako by ji utkala právě ona mlha, ale zato ve výrazném kostýmu Petry Kovacs. Červenofialová, hutná a lesklá látka, vysokogramážní materiál, ji obepíná jako elegantní brnění, až vyzývavě energicky. Křehké tělo tanečnice chrání před světem, je to velmi kontrastní spojení. Muž, který se objeví vzápětí, má překvapivě také kostým červené barvy, a třpytivý k tomu, ale lehoučký a vzdušný. Hudbu napsala skladatelka Ľubica Čekovská, setkání páru doprovází lyrickým partem houslí, postupně se charakter láme, zvedá se dynamika, a v závěru zní spolu klavír a smyčce v uklidňujícím souzvuku. Světlo prosvítá jen v úzké mezeře na spodním horizontu, jeviště tone ve tmě, aby situace bylo o to intimnější. Duet se odvíjí v neoklasickém stylu, žena jako by částečně chtěla své známosti uniknout, vymanit z objetí, ale současně i zůstat, je v tom jistý životní antagonismus pochybností a nestálých rozhodnutí. Choreografie pracuje hojně se záklony, tanečník bere partnerku do náručí a momentem síly s ní nabírá vlastní rotaci, protáčené figury se ostatně opakují často. Muž má svou chvíli, kdy může i sám projevit energii strožejšími gesty, s křehkou ženou však zachází jemně a opatrně. Choreografie jako krátký sen, ze kterého se oba probudili.

Nakonec výběr doplňuje choreografie Romana Novitzkého Extravaganza (opět ročník 2022), v níž nechal prostor kostýmnímu návrháři Lukáši Krnáčovi a vytvořil něco na způsob funky choreografované módní přehlídky, tedy opět jde primárně o režijní přístup. Kus na populární hudbu 80. a 90. let začíná výraznou rytmickou linkou, kterou tanečníci přijímají do svých těl, rytmus je tedy určující složka, které všechno podléhá, nejde zde o žádnou složitou choreografickou strukturu, ani o dispozice nebo technické výkony, ale o napojení na společnou energii a pulz. Tvůrce si hraje s catwalkem (nevynechá ani tanečníka na špičkách), trošku se stylem Vogue, jako by odkazoval na hudební klipy, ale necituje konkrétní tance. Na první pohled by se mohlo zdát, že se díváme částečně do zákulisí módní přehlídky, tanečníci ještě nejsou oblečeni do kostýmů, jen se nalaďují na onen prvotní rytmus, a jednotlivé kousky kostýmů oblékají postupně. Pak skutečně postupně přichází extravagance, kostýmy odkazují na různé prvky módního i volnočasového oblečení, které v posledních dvou dekádách dvacátého století udávaly trend a některé i zůstaly s námi. Ikonický klobouk se širokou krempou, dlouhé rukavice, trikot ve střihu body, která se nosila na aerobik, mikina s kapucí, ale i předimenzované doplňky. A tanečníci jsou náhle odvážnější a vyzývavější, hrají si s publikem, vysílají vášnivé pohledy – a publikum reaguje skutečně s nadšením.

Publikum je tu asi opravdu specifické, mnoho dam obléklo výrazné šaty i do hlediště, na ochozu balkonu se nachází také výstava některých modelů šatů z předchozích ročníků Fashion Balletu, které právě nehrají, diváci si je nadšeně fotografují. V tento večer přece jen jde trochu víc o módu než o tanec jako uměleckou formu, ale pokud tenhle koncept získává nové diváky i pro baletní umění, pak má na repertoáru své místo. Program k představení, výjimečně velkého časopiseckého formátu, působí spíš jako luxusní módní katalog nebo lifestylový magazín, navíc pro pochopení zákulisí tvorby je každá z choreografií uváděna promítáním krátkého dokumentárního filmu, kde tvůrci sami vysvětlili své zájmy.

V prvním z těchto katalogů z roku 2022 popisuje dramaturg Kristián Kohút, jak k tomuto konceptu dospěl při návštěvě New Yorku. Inspirací mu byl program NYCB 21st Century Choreographers: „Choreografie rôznych dĺžok boli odeté do kostýmov začínajúcich i etablovaných módnych dizajnérov, svetových i lokálnych, vážnu hudbu striedala elektronická, prvky klasického baletu sa miesili so streetdancom. Hľadisko šalelo. A ja s ním. Fúzia baletu a módy fungovala rovnako dobre ako spojenie tradície s modernosťou. Kvôli eufórii z videného, ktorá mi pulzovala v žilách, som si cestou z divadla dokonca zabudol kúpiť večeru. Hľadanie odpovedí na otázku, prečo sme zabudli na prirodzené spojenie módy a tanca, ktoré výborne fungovalo už v čas romantizmu, bolo v tom momente akútnejšie ako hlad,“ píše. Tak se zrodil projekt, který je nekonvenční, ale má už několik let potenciál plnit divadelní sál.

Fashion Ballet / The Best of
Dramaturgie: Kristián Kohút, Nina Poláková

Parade
Choreografie: Andrej Petrovič
Kostýmní design: Veronika Hložníková
Hudba: Vladislav Šarišský

TWO
Choreografie: Lukáš Timuľak
Kostýmní design: Boris Hanečka
Hudba: Henry Vega, Georg Friedrich Händel

BezsLovE
Choreografie: Martin Winter
Kostýmní design: Marcel Holubec
Hudba: Jureš Fallgrapp

Chvenie okamihu
Choreografie: Nina Poláková
Kostýmní design: Petra Kovacs
Hudba: Ľubica Čekovská

Extravaganza
Choreografie: Roman Novitzky
Kostýmní design: Lukáš Krnáč
Hudba: SBTRKT, Prince, George Michael

Premiéra programu The Best of (obnovené premiéry): 14. 2. 2025