Divadlo Ponec tradičně podporuje vznik nových projektů na poli českého, respektive česko-slovenského současného tance. V posledních dnech jeho jeviště opanoval hříšný tanec – první ze série sedmi sól, jež chystá tanečník a choreograf Andrej Petrovič pod hlavičkou souboru ME-SA. Spojí je tematika sedmi smrtelných hříchů, intenzivních tužeb, které mají najít své zosobnění v tělech tanečníků. Taneční sólo je vždy velkou výzvou pro tvůrce i interpreta. Zdá se, že Andrej Petrovič sáhl hned s prvním titulem na jistotu: ztělesněním vášně, touhy a rozkoše pátého hříchu se stala Martina Hajdyla Lacová, která má onu žádanou schopnost zaujmout diváka a celou hodinu pro něj tvořit objekt, z něhož nelze spustit oči.
Choreografie je vlastně velmi nevinná. Martina Haljdyla Lacová působí svým zjevem křehce, její štíhlé tělo podobné krásné soše neevokuje hřích, ale čistotu, kultivovaný projev je především estetickým zážitkem.
Je to ovšem dobře, protože choreografie v podání takové interpretky nikdy nesklouzne k lacinosti, s níž by téma mohlo snadno koketovat.
Martina je oblečená do černého několikadílného kostýmu a živočišnost či smyslnost postupně objevuje a rozvíjí, celá inscenace staví na postupné gradaci. Jedinou rekvizitou je jí bílá židle, s níž nejprve pomalu manipuluje, jako kdyby zkoumala terén.
Probouzení divokosti se děje pomalu, divák může sledovat především čisté linie celého těla, které vláční a pomalu jím proudí silnější a silnější energie. Snad nejlépe bychom mohli celkový dojem vyjádřit spojením „kultivovaná vášeň“.
Jako střípky v mozaice se skládají výjevy, v nichž postupně stále jasněji čte divák touhu a vášeň, od klidného začátku po dynamický vrchol kdesi ve třetí čtvrtině večera až k závěrečnému zklidnění. Hudební krajině dominuje většinou ticho, jako kdyby zvuk mohl narušit napětí, do něhož se dostává tělo tanečnice. Výtvarný dojem z inscenace zvyšuje čistý light design, který jen jednou použije „vášnivé“ červené světlo. Jeho barva jinak zůstává v odstínech žluté a teplé oranžové, některé typy bočního nebo kontra svícení vytvářejí i zajímavou hru stínů, například efekt zrcadlení odrazu na vodní hladině. Stupňující se dynamiku doprovází zrychlený rytmus perkusí až k pasáži s elektrickou kytarou evokující metalový koncert (jako hudební podklad byly vybrány úryvky z tvorby Australana Bena Frosta).
Štíhlé tělo tanečnice se postupně rozpohybuje a pročesává prostor jako na lovu, stává se vláčným, ale stále ve střehu jako pod vlivem prvotních instinktů. Nikdy se neuvolní docela. Choreografie také nepostrádá vtip – divákům asi dlouho utkví v paměti etuda s černými kalhotkami, ale spíš jako vzpomínka na téměř ekvilibristický výkon v oblékání spodního prádla bez použití rukou. Anebo její souboj s rybářskou sítí plnou bot, které možná připomínají spíš nešvar hamižnosti.
Z jeviště stále na publikum útočí energie, jež je pomalu dávkovaná, protože dynamické pasáže jsou střídány chvilkami zklidnění. Občasný oční kontakt s diváky působí jako stálé povzbuzování pozornosti.
Martina Hajdyla Lacová dokáže uchvátit zjevem i vnitřním napětím, které s ní diváci sdílejí, když sledují její pohyb i strnulé vyčkávání před další akcí. V závěru publikum sleduje skrze příčky v opěradle židle jako šelma zavřená v kleci.
Choreografie samozřejmě maximálně využívá její dispozice, téměř gymnastické rozsahy. Čistota celého sóla je uklidňující. Ačkoli se tu tančí o vášni a chtíči, nenajdete stopy po provokaci a vulgárnosti, i když pohybové narážky na sexuální uspokojení jsou patrné. Nejde však o syrové fyzické divadlo, ale spíše o hru na svádění, jejíž obětí může být právě sám divák. Hru, v níž necítí žádné ohrožení. Pro diváka, který chce zažít potěšení z krásy pohybu, bude tato choreografie ideální.
Hodnocení autorky recenze: 90%
L / One of the Seven
Koncept a choreografie: Andrej Petrovič
Kostýmy: Maroš Baran
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Ben Frost
Vnější oko: Karolína Hejnová, Markéta Perroud
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Premiéra 15. března 2016 divadlo Ponec
Tančí – Martina Hajdyla Lacová
