„… za řízení dr. V. Smetáčka…“

Texty Ivana Medka (4) 

Jubileum, které si letos připomíná Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK – 80 let od zahájení činnosti – můžeme doplnit referáty Ivana Medka z listu Svobodné Československo z roku 1946. Tento rok přinesl nové organizační impulzy ve správě orchestru, mnoho denních starostí, které patří k životu každého tělesa, ale také umělecké výzvy a stoupající úroveň pod vedením Václava Smetáčka.

Zahajovací koncert družstva FOK
Úterním koncertem Mé vlasti, řízené dr. V. Smetáčkem, zahájil symfonický orchestr FOK nové údobí své činnosti. Bylo ustaveno družstvo orchestru FOK, jehož členy jsou především členové orchestru sami. Tak je dosaženo naprosté samosprávy, která vylučuje obohacování se jednotlivců. Za družstvem stojí kromě toho ještě několik organizací kulturních a význační jednotlivci. Veřejnosti je umožněna stálá kontrola práce orchestru, jehož hlavním cílem jest doplňovat program České filharmonie a seznamovat posluchačstvo se základy světové hudby. Na provedení Mé vlasti jsme si uvědomili stále stoupající úroveň orchestru, jemuž přejeme mnoho zdaru.
(Svobodné Československo – 17. 1. 1946) 

FOK je dnes přirozenou součástí pražského hudebního života, navíc s osmdesátiletou tradicí. Doba, o které Medek píše – tedy nějakých 12 roků po založení orchestru –, je zajímavá hledáním pozice orchestru i role, kterou může ve veřejném prostoru hrát. I na to jednadvacetiletý kritik poukazuje.

Orchestr FOK
Na druhém abonentním koncertě orchestru FOK byla po úvodním Dvořákově Karnevalu provedena symfonická báseň W. Kapronici od předního lužickosrbského skladatele B. Krawce. Skladba, jež je psána v romantickém stylu, postrádá kontrastů a chybí jí jednotící stavebná linie. Poprvé (autorem) provedený koncert pro harfu a symfonický orchestr B. Dobrodinského jest eklektickým dílem, ve kterém zvukově neprůrazný sólový nástroj svádí marné zápasy s mohutným masivem velkého orchestru. Hutná instrumentace tento dojem ještě dotvrzuje. Za největší omyl považujeme snahu po monumentalitě, jež se projevuje hlučnými vnějšími efekty, zbytečným „prožíváním“ obsahu a formální rozvleklostí. Komorní jemnost harfy je k těmto vlastnostem v zásadním protikladu. Po přestávce provedl dr. V. Smetáček Smetanovy Švédské symfonické básně. V několika podrobnostech byla vysoká úroveň výkonu přímo překvapující. Svými koncerty se orchestr FOK zařazuje mezi nejpřednější pražská symfonická tělesa a pro úspěšný běh našeho koncertního života, stejně jako pro cílevědomou výchovu obecenstva, se stává takřka nepostradatelným.
(Svobodné Československo – 26. 2. 1946)

Až na jaře 1946 se hrál v Praze – poprvé po válce – Ludwig van Beethoven. Prvního provedení jeho hudby se chopilo Pražské kvarteto v březnu 1946; Ivan Medek o něm psal v minulém dílu našeho seriálu. První poválečný Beethoven symfonický byl o něco pozdější. V rukou FOKu a „dr. V. Smetáčka“.

Beethoven opět v Praze
Hlavní bod programu mimořádného symfonického koncertu orchestru FOK bylo provedení 7. symfonie A dur od Ludvíka van Beethovena. Byla to první Beethovenova symfonická skladba, hraná u nás od květnové revoluce v minulém roce. Skladba sama byla kdysi R. Wagnerem charakterizována jako apotheosa tance a můžeme snad říci, že to byl jediný případ, kdy se Wagner ve svém dobovém chápání Beethovena nezmýlil. Hudba této symfonie je nesmírně životná, temperamentní, krásně instrumentovaná a i při velkém formálním uvolnění a výrazové fantastičnosti velmi vyrovnaná a stavebně sevřená. V provedení nejvíce vadilo slabé obsazení smyčcových nástrojů, což mělo za následek malou zvukovou plastičnost a nedostatečné vystupňování na vrcholech – zvláště v poslední větě. Z žesťových nástrojů zejména lesní rohy nevynikaly tentokráte příliš čistou intonací ani kultivovaným zvukem. Dr. V. Smetáček pochopil symfonii spíše ve velkorysých celkových obrysech, zatímco vypracování detailů zůstávalo stranou. V druhé polovici koncertu zahrál Jaroslav Vaněček Paganiniho Koncert h moll. V mladém houslistovi nám roste bezesporu technický talent neobyčejného formátu. Vaněček zmáhá s lehkostí nejtěžší problémy houslové hry a zvláště jeho drobná pasážová technika je vynikající. V budoucnosti očekáváme ještě zlepšení intonace ve vícehmatech a větší dynamickou diferenciaci v tónu. Houslista přidával svou vlastní, bohužel pouze efektní Španělskou rhapsodii. Úvodem velmi úspěšného koncertu byla provedena rozmarná Mozartova předehra k Figarově svatbě a závěrem pak za spoluúčasti hudby pražské posádky Čajkovského vnějšně účinná slavnostní předehra 1812. Drobné kazy, jež však vážněji nepoškozovaly dobrou úroveň orchestru FOK, se dají časem velmi lehce napravit. Jsou to hlavně: zvuková nevyváženost jednotlivých nástrojových skupin (tympani), větší ukázněnost rytmická a intonační (žestě) a detailnější propracování, což je úkol dirigenta V. Smetáčka.
(Svobodné Československo – 24. 4. 1946)

Následující čtyři referáty dokumentují aktivity FOKu už z jiného zorného úhlu: jako pravidelnou činnost základně ukotveného tělesa, od kterého lze tím pádem očekávat víc a víc. Při tomto pohledu také výrazněji vynikne napětí mezi provozem a uměleckými nároky. Což je nakonec jeden z charakteristických úkazů hudebního světa. Nejen v roce 1946.

Pražské koncerty
Hlavním bodem programu čtvrtého abonentního koncertu orchestru FOK bylo provedení symfonie pro sólovou violu s průvodem orchestru Harold v Itálii od H. Berlioze. Skladba sama je jedním z prvních děl tehdy vznikajícího hudebního novoromantismu a je silně poznamenána svojí dobou. V sólovém partu se nevyskytují koncertantní prvky, jeho stylisace se v mnohých částech blíží pojetí orchestrálního nástroje, což je také příčina častého nedostatečného vyniknutí vedoucí linie. Místa budí dojem, jako by skladatel na sólový nástroj úplně zapomněl. Přesto však skladba, která není ještě programní hudbou ve vlastním slova smyslu, působí hlavně svou hudební bezprostředností, zvukovou vynalézavostí a ve své době jistě velmi nevšední formou. Provedení A. Hyksou bylo velmi dobré, zvláště v melodických částech. Slabý tón je do jisté míry zaviněn Hyksovým nástrojem. V prvé polovině koncertu byly provedeny kromě Bizetovy Arelatky a Franckovy symfonické básně Amor a Psyché ještě Impression de Prague švýcarského skladatele M. Bornarda, který žije v Praze. Jak uvádí program, je skladba prvým autorovým výletem do říše orchestrální hudby a je nutné ji chápat jako citový hudební místopis. Naivní invence spolu s neobratným zpracováním a neosobitou instrumentací tento dojem skutečně potvrzují. Úroveň orchestru byla tentokráte velmi dobrá a proti celkovému výkonu (za řízení dr. V. Smetáčka) nelze míti nějaké příliš vážné výhrady (až na nečistoty v žesťových nástrojích).
(Svobodné Československo – 17. 4. 1946)

FOK – F. Rauch
Na svém pátém abonentním koncertě provedl orchestr FOK za řízení dr. V. Smetáčka po úvodní Fibichově předehře k opeře Pád Arkuna Scherzo od Josefa Plavce. Skladba patří mezi nejlepší práce autorovy a jejím hlavním kladem je poměrná stručnost. Ani zde neopouští Plavec půdu vědomého konservativismu a opírá svůj projev o převážně melodické, diatonické nápady, které doplňuje konsonantní harmonií a nenásilnou instrumentací. Následující provedení Franckových symfonických variací pro klavír a orchestr bylo zcela závislé na sólistovi F. Rauchovi, který podal velmi dobrý, hlavně úhozově krásně vypracovaný výkon, se smyslem pro detailní vypracovanost zvláště v pomalých variacích. Orchestrální doprovod byl tentokráte velmi nejistý, nehledíme-li ani k porušování souhry. Po přestávce byla provedena Čajkovského Pathetická symfonie, která je vlastně repertoirovým číslem orchestru FOK, který zde podal dobrý výkon. K dalšímu zvýšení reprodukční úrovně postrádá soubor více času k detailnějšímu studiu.
(Svobodné Československo – 27. 4. 1946)

Pražské koncerty
Ve Smetanově síni provedl dr. V. Smetáček potřetí Beethovenovu 9. symfonii v druhém abonentním koncertu orchestru FOK. Díky rozumně voleným tempům podal orchestr celkem slušný výkon, i když by byla na mnoha místech velmi potřebná větší vyrovnanost ve zvuku a v dynamice. Ve skutečně uspokojivém provedení Deváté bychom ovšem vyžadovali pečlivější vypracování jak detailů, tak celkové stavby. Uvážíme-li však pracovní podmínky orchestru FOK, je jeho výkon nesporně úctyhodný.
(Svobodné Československo – 17. 10. 1946)

FOK a soudobá hudba
Čtvrtý abonentní koncert orchestru FOK, který byl zároveň manifestačním koncertem Přítomnosti, byl cele věnován soudobé tvorbě slovenských a moravských skladatelů. Moyzesova předehra Jánošík je již dostatečně známa z rozhlasových provedení a její romantická hudební struktura nepostrádá jisté životnosti. Nejlepším číslem pořadu byla Suchoňova Serenáda pre sláčikový orchester. Je to jednoduše stavěná skladba, formálně jasně koncipovaná, s výraznou, i když ne zcela původní invencí, živě rytmická a výrazově bezprostřední. Jaroslava Kvapila Burleska pro komorní orchestr je zvukově dosti výbojná, vadí však hlavně několikeré vrcholy a nedostatek stavebního vyvážení. Premiérou byla Druhá symfonie zlínského skladatele O. Pálkovského. Skladba je harmonicky, melodicky i rytmicky v zásadě konservativní, instrumentačně nepříliš vypracovaná a hlavně stavebně velmi nejasná. Neobyčejná širokodechost je při nedostatku kontrastu značně na újmu vnímatelnosti poslechu a zanechává v posluchačích dojem dosti zmrtvělý. Orchestr FOK podal za řízení dr. V. Smetáčka podstatně lepší výkon než při svém posledním koncertu řízeném M. Socorem a možno říci, že až na přirozený nedostatek detailní vypracovanosti zvládl skladby velmi dobře.
(Svobodné Československo – 6. 12. 1946)

Orchestrem, který měl naprosto dominantní pozici, byla Česká filharmonie. Ale FOK proto nebyl podceňován. Ideálem, jak ho lze číst z textů Ivana Medka, byla symbióza obou orchestrů, které nakonec mohou mít mnoho věcí společných: především úsilí o kvalitu a kultivaci obecenstva. K těm společným věcem patřily i problémy, byť třeba na jiné úrovni.

Má vlast
V neděli dopoledne provedla Česká filharmonie na paměť Smetanovy smrti Mou vlast. Tento druhý koncert jarního festivalu České filharmonie řídil opět Rafael Kubelík. Provedení mělo slavnostní charakter a výkon orchestru byl i při tempové uspěchanosti a zvukové převaze plechových nástrojů dobrý. K naprosto soustředěnému provedení Mé vlasti by však byla zapotřebí delší klidná příprava a nesměl by den předtím předcházet večerní koncert s úplně jiným programem. Takto byla na výkonu patrná částečná únava, která by se neměla objevovat u našeho prvního orchestru a zvláště ne při reprodukci tak závažného díla, jako je Smetanova Má vlast.
(Svobodné Československo – 14. 5. 1946)

Česká filharmonie – František Rauch
Nedělní mimořádný koncert České filharmonie byl převážně ve znamení české hudby. Úvodem řídil Rafael Kubelík svým obvyklým, poněkud přehnaně temperamentním způsobem Dvořákův Karneval, jehož reprodukci bychom vytkli hlavně přeexponování dynamiky a místy temp až do zvukové a rytmické nejasnosti. U filharmonie je to v poslední době hlavně ne dosti ostře rytmický smyčcový soubor, který je příčinou mnohých nejasností a často i zvukových nečistot.

Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů byla provedena podstatně lépe než na prvním abonentním koncertě, i když zvláště v první větě by bylo potřeba mnohem více stavebné soustředěnosti. Celá symfonie pak by zasluhovala pro svou neobyčejnou zvukovost podrobnějšího propracování detailů.

Po přestávce provedl František Rauch Ravelův klavírní koncert (pro obě ruce). Toto Ravelovo dílo nejen patří mezi nejlepší jeho skladby, ale je možno je považovat přímo za prototyp moderního klavírního koncertu ve francouzském smyslu. Je to živá, vtipná hudba, velmi dobře stylisovaná i instrumentovaná, stavebně nekomplikovaná a krásně znějící. Koncert je stylově velmi jednotný i při zřejmém ovlivnění jazzem i Stravinským (poslední věta). Reprodukce F. Raucha vynikala při neobyčejné kultuře úhozové a dynamické velkým temperamentem a naprostým pochopením stylu skladby. Rauch má jasnou, brilantní a čistou techniku, velký tón a jedním z jeho hlavních kladů pro reprodukci novější hudby je schopnost spojit skutečnou ukázněnost s bezprostřední živostí přednesu, s čímž se tak málokdy setkáváme u pianistů „specialisujících“ se na soudobou tvorbu. Závěrem provedl Kubelík Janáčkovu rhapsodii Taras Bulba. Při velké zvukové vypjatosti docílil neobyčejného účinku.
(Svobodné Československo – 22. 10. 1946)

Poválečný hudební život měl jednu nepochybnou veličinu – Václava Talicha. Především on spoluvytvářel představu o tom, kam až je možné při práci s orchestrem dojít. A jeho výkony byly tou laťkou, s níž se srovnávali ostatní. I Talich – podobně jako Beethoven (vlastně ještě déle!) – čekal na svoji poválečnou rehabilitaci. Nařčení z kolaborace s nacisty živené (nejen) Zdeňkem Nejedlým bylo nepředstavitelným stigmatem. Až na podzim 1946 mohl Talich poprvé veřejně vystoupit. Nejprve s Orchestrem Národního divadla, pak s Českým komorním orchestrem a nakonec i s Českou filharmonií.

Suk – Talich
Václav Talich je budovatelem sukovského reprodukčního slohu a zůstane ještě na dlouhou dobu jeho jediným a největším představitelem. Rozebírat dirigentský výkon Talichův na jeho druhém koncertě 20. t. m. s Českou filharmonií, na němž provedl Sukovo Zrání, Meditaci na Svatováclavský chorál, Legendu o mrtvých vítězích a slavnostní pochod V nový život, by znamenalo vypsat takřka dějiny celé Talichovy duchovní spolupráce s Josefem Sukem, a popsat také celou dlouhou práci materiální ve vypracovávání struktury hrané skladby a hledání specifického zvuku, který u Sukova díla musí být dokonale nehmotný, a přitom živý. Talichovým pomocníkem v této výstavbě Sukova díla byla po dlouhá léta Česká filharmonie, která se i na tomto koncertě stala dokonalým nástrojem v jeho rukou. Je snad zbytečné zdůrazňovat při každé talichovské reprodukci znovu dokonalé vyladění orchestru, jeho neobyčejnou rytmickou precisnost a zvukovou kulturu, neboť to jsou pro Talichův reprodukční sloh prostě předpoklady. Co však považuji za nutné vyzdvihnout, je skvělé stavebné vypracování symfonické básně Zrání, kde zejména fuga dosáhla neobyčejného účinku.
(Svobodné Československo – 13. 12. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy