Za tancem do Švýcarska (2): Oltner Tanztage aneb Dny tance a pohybu ve stínu hor

Koná se na jednom místě, v prostorách kulturního domu s názvem Schützi, na úpatí historického centra města a blízko divoké řeky Aary, která městečkem protéká. Na Oltner Tanztage letos přímo navazovala jedna taneční premiéra v půl hodiny vzdálené Basileji, v Theater Basel. A tak díky této náhodě vznikl nápad navštívit obě události, když shodou okolností probíhají ve stejnou dobu, protože udržitelnost cestování je na prvním místě. Tedy alespoň druhou polovinu festivalu, který se koná v rozpětí téměř čtrnácti dnů a mezi představeními bývá alespoň jednodenní přestávka (zpravidla ale přitom probíhá nějaký taneční workshop). Jeho zakladatelkou a až do tohoto ročníku i uměleckou ředitelkou je tanečnice a pedagožka, neúnavná organizátorka tanečního dění ve svém kantonu, Ursula Berger.

Ještě existuje bienále Swiss Dance Days, které se bude konat na přelomu února a března v Curychu, pak festival Zürich Tanzt, rozvíjející aktivity neziskové organizace Reso, jež od roku 2006 pořádala taneční festival na různých místech Švýcarska ve spolupráci s místními partnery v různých městech, Curych si pak vzal pod novým názvem pod patronát festival, který se koná jen v tomto městě. Ten původní zůstává pod názvem Das Tanzfest. V rámci projektu Dance on Tour jsou vybrané švýcarské soubory organizované v rámci festivalu do zájezdové šňůry, a připojuje se také platforma Dance on Screen, která v rámci tanečních festivalů a promítání v kinech nabízí selekci filmů z žánru dance for camera. Tím asi tak organizované dění v současném tanci končí. Baletní svět samozřejmě zná prestižní soutěž mladých tanečníků Prix de Lausanne, ale to je zase jiná kapitola.

Vnitřní zemětřesení pod naškrobenou černí
Když jsem vyjížděla do Švýcarska, trochu jsem si slibovala, že v rámci festivalu uvidím mimo jiné i nějaký pěkný německý Tanztheater. Švýcarsko jako protestantská země nemá zrovna historii jevištního tance zvlášť bohatou, ale věřím v podstatný vliv německé i rakouské taneční scény a v četnost hostování souborů z obou oblastí, odkud se sem také logicky musel dostat vliv tanečního divadla i tanečního konceptualismu. Dodnes je tu nesnadné získat profesionální taneční vzdělání. (O tom jsme si posléze povídali s lidmi, kteří za festivalem stojí, a ještě se k peripetiím místní současné taneční scény vrátíme.) Ačkoliv je tento menší regionální festiavl zaměřený maximálně na tuzemskou scénu, objevují se samozřejmě i umělci z nejbližších zemí. A tak bylo splněno i moje nevyslovené přání, v podobě hostování souboru choreografky Nadine Gerspacher, která přivezla inscenaci Das innere Beben, tedy Vnitřní zemětřesení. Tento soubor, ovšem s jinými choreografiemi, shodou okolností hostoval vloni na festivalu Tanec Valmez…

Autorka v inscenaci vytvořila silný imaginární svět, v němž se skrze situace postav, pěti ovdovělých žen, které nejsou vlastně dramatickými postavami, ale právě spíše konstrukty ve smyslu tanečního divadla, střetávají dvě klasické protichůdné síly: poslušnost a revolta. Inscenace už od prvního rozbřesknutí slibuje intenzivní emoce a fyzický zážitek. Na temné scéně „domova pro vdovy“ vidíme stůl a židle, malý křišťálový lustr, v pozadí křeslo… a v centru pozornosti lasicovitě štíhlou a mrštnou ženu, která u drahého servírovacího stolku připravuje vaječný bílek na pusinky. Jen černá barva šatů podtrhujících její štíhlost naznačuje vdovský stav, protože vyzývavé chování a zpěv svědčí naopak o nezkrotné vášni a touze po životě. V podivném panoptiku se v postupné expozici objevují další postavy, z nich vyniká roztržitá mladá žena posedlá čekáním na nepřicházející telefonní hovor a opravdově truchlící dívka, jež za sebou zanechává laviny napůl použitých papírových kapesníků. Jediným mužským elementem tohoto sanatoria pro skutečně i zdánlivě zlomená srdce, je mladý sluha. S předklonem Quasimoda a výrazem Otíka z Vesničky střediskové (kterou sice Němci neznají, ale to je jedno, asociace se neptají a prostě vyskakují samy) je vždy k dispozici s novými krabicemi kapesníčků…

Kdo koho ovládá, kdo je manipulován, kdo hledá přístřeší, a kdo je uvězněn, komu je pomáháno, a kdo je ubíjen, to vůbec není jednoduché rozklíčovat. Celá společnost je něčím nemocná, a přece se dění nese na celé škále od útlaku až po láskyplnou terapii. Na povel se ženy šikují do a nasazují masku spořádaných paniček s černými klobouky, vystupují na pomyslný balkón před zraky společnosti a rozehrávají tanec balerínek na klíček, poslušně cupitajících jako čínské nevěsty. (Všimli jste si někdy spojitosti mezi fetišem malé botky a nemožnosti útěku? Nejde jen o estetiku, ale i o prostou funkčnost.) Na povel se také hromadně pláče, ačkoliv opravdově truchlí jen jediná.

Do tohoto pološíleného groteskního snu je uvedena mladá čerstvě ovdovělá žena, která hledá snad útěchu, snad je z neznalosti lapena. Prochází vtipně iniciačními obřady, jako kdyby měla začít velká párty, ale přitom je žena převlečena do vdovských šatů. Vyniká skupinová choreografie, v níž je tanečnice manipulována a může se plnou vahou položit i klesnout v pádu, vždy ji některé ruce zachytí. Tělem diváka může i škubnout reflex, jako když vidíme padat nádobu, které hrozí roztříštění. Choreografii dominují výborně zvládnuté izolace a trhavé pohyby. Tanec černých panenek je též izolačním cvičením nehybného torza připojeného na hladce se pohybující sukně. A z mých poznámek vykoukla bůhvíjak myšlená věta „obsedantně plačící je jako kočka“. Krásou či pohybem? Již nevím. Vím však, že v jistém okamžiku začala papírové kapesníky pojídat. Novicka zatančila cituplný duet se sluhou, v němž ale jako by vypadli ze svých rolí – technicky výborně provedený, až s prvky akrobatické partneřiny, jíž by ale nebyli schopni, kdyby se přidrželi omezení daných jejich jevištními charaktery. Bylo to zcizení vědomé? Vyniká také vyprávění největší ze všech svůdnic o jejím zážitku s milencem v parku, aby si pak místo sukně zahalila tělo do nohou přísedících žen. Černá vdova, černá královna.

Pitoreskním výjevům dále pohybově vévodí frenetický třes, projevy hysterie, davové šílenství, rytmus, který rozehrává i hudba. Jeviště je po většinu času nasvíceno z boků a prohlubuje se jeho prostor. Hudba mísí minimalistické repetice, melodičtější plochy, ale také zvuky a noise. Cinkání pouťových zvonků se nese v kontrastu. Zvedá se vítr. Závěr vyznívá nejednoznačně, je znepokojivý. Do společenství žen přichází další chovanka, ale počet musí zůstat zřejmě stále týž.

Inscenace je plnokrevným tanečním divadlem, tanec je fyzický, práce s rekvizitami účelná a mluvené slovo trefné v okamžicích, do nichž se hodí. Klade otázky po svobodě a jejím nacházení v omezených podmínkách, jako je to ve filosofii existencialismu, o svobodě vnitřní, která je nezávislá na tom, zda je tělo v okovech, ať už fyzických či mentálních, společenských. Nabízí se také možnost, že všechno to, co se na jevišti odehrává, je čistý symbolismus. Nebo obraz rozporuplných myšlenek, pohnutek, nevyslovených záměrů dlících v jedné jediné mysli. Interpretační možnosti jsou vždycky tím, co na komplexních inscenacích potěší. Úleva od tajnosnubných duncanovských choreografií i od sebezpytných non dance seancí, kde se performeři noří do vlastního světa a nechávají se pozorovat. Na fyzické úrovni zde funguje i dynamika skupiny a naladění na diváky. Jinak by nebylo možné, aby inscenace člověka tolik probrala k životu a myšlenkám po čtyřech hodinách spánku a dvanácti hodinách cesty vlakem.

Pro děti, ale bez příběhu
V neděli se program stočil k představení pro rodiny s dětmi, opět v útulném prostoru Schützi (jehož uspořádání mi nějakým způsobem připomnělo sál Divadla Štúdio tanca, ale je to spíš tím, že prostoru uzpůsobené pro současný tanec si budou všude na světě dost podobné, takže ten pocit, že je tu člověk doma a že sem patří, je univerzálně prožívanou, bezpečnou a utěšující emocí).

Svou první inscenaci pro nejmenší a jejich rodiče představila choreografka Nicole Seiler, která pod titulem Wouah! (tedy výkřikem údivu Wow!) propletenec scén a etud propojujících tance, fyzické divadlo, pantomimu a hru se slovy. Je absurdní a netají se obdivem k dadaismu. Dětské publikum na tento tvar reaguje pozitivně, ale mohlo by se cítit i zmateno, protože scény se mění a přelévají jedna v druhou, v různé atmosféry a s užitím nových a nových výrazových prostředků, aniž by sledovaly jasně popsaný cíl nebo linku. Ačkoliv inscenace není participativní, působí dojmem tvůrčí dílny, kterou ovšem absolvují performeři.

Pozornost dětí upoutají nejprve porůznu rozvrstvené barevné látky, z nich performeři skládají různé tvary a odvozují asociace. Hned na začátku je i pojmenovávají slovně, propojení slovních a pohybových asociací je motorem představení. Ano, ukazují možnosti, jak posouvat a rozvíjet fantazii, snad jen těmi motivy až příliš hýří. Hru na asociace rozšíří od konkrétních pojmů na abstraktní i na celé věty. Význam dokreslují postojem a pózou, zvukem vlastního těla, nechybí „mluvení nohama“ a jiné pohybové žertíky a rozezvučení onoho ústředního výkřiku „Wow“, který se stává impulzem, na který podle jeho zvuku reaguje samotné tělo. Odlišná kvalita vysloveného odrazí odlišný pohyb, v rychle se střídajících scénkách a motivech. Pantomima je spojena s hudbou, která evokuje renesanci, ale myslím, že na kulturní odkazy je v takové inscenaci příliš brzy. Zajímavější je hra s tělem – jak rezonuje bránice, jak mění pohyb sykavky, přelévání slov mezi jazyky (to je asi regionální specialita, protože Švýcarsko je skutečně zemí tří jazyků).

Dětem je jistě nejsrozumitelnější, když se performeři pustí do animálních pohybů a jednodušší nápodoby, velký ohlas měla i etuda spojující pohyb se zvukovou stopou zachycující tříštění a rozbíjení, různorodé údery. Performeři střídají izolaci a flow, je zřejmé, že svá těla ovládají se samozřejmou jistotou a sympatické je, že si neulevují právě proto, že hrají pro děti, že je považují za rovnocenné publikum. Inscenace končí čímsi jako výtvarnou instalací, v níž se performeři pod hromadou látek mění v nehybné bytosti a na povrch tkanin je mapována jednoduchá abstraktní digitální projekce, jako když v moři světélkuje plankton, atmosféra však připomíná spíš spící savanu. Tři figury v džungli pohltí tma. Až na tu hodně rozvolněnou dramaturgii a možná příliš rychlé změny (situace by mohly mít více času k doznění) je inscenace pro děti přiměřená. Na druhý den prý bylo dětské publikum, při představení určeném pro školy, aktivnější, jeho reakce jsou prý bezprostřednější, když v divadle nejsou rodiče.

Das innere Beben
Umělecké vedení, choreografie a scéna: Nadine Gerspacher
Asistent choreografie: Ombline Huvelle
Dramaturgie: Anna Castells
Tanec: Raphaëlle Sablic, Andréa Vibert, Camille Lejeune, Hedvig Edvall Bons, Armande Sanseverino, Hanna May Porlon, Genaro Cibils Alberti
Kostýmy: Akimbo Future
Hudba: Josep Maria Baldomá
Světelný design: Oli Lorenz

WOUAH!
Koncepce a choreografie: Nicole Seiler
Tanec: Auguste de Boursetty, Collin Cabanis, Gabriel Obergfell
Hudba: Stéphane Vecchione
Práce s hlasem: An Chen
Světelný design: Antoine Friderici
Scénografie, video: Vincent Deblue
Kostýmy: Cécile Delanoëová
Technická režie: Vincent Deblue
Koprodukce: Cie Nicole Seiler, Le Petit Théâtre Lausanne. Spolupráce v rámci podpůrného programu Reso – Swiss Dance Network, podporovaného Pro Helvetia, Swiss Arts Council. Podpora: Město Lausanne, kanton Vaud, Loterie Romande, Migros Culture Percentage Vaud, Fonds d’encouragement à l’emploides intermittent.e.s genevois.es (FEEIG).