Za tancem do Švýcarska (5): Tanec pro všechny generace

Odehrává se odpoledne, ale i dopoledne, téměř každý má možnost svůj kus odehrát dvakrát, čímž zvyšuje možnost zaujmout promotéry. A většina divadel a prostor je ve vzájemné dosažitelnosti půlhodinovou ráznou chůzí.

V programu nechybí představení pro celou rodinu, která skýtají možnost sledovat nejen performery a jejich umělecko-pedagogické postupy, ale i samotné publikum. Bezprostřednost či uzavřenost, chuť zapojit se, a to jak u dětských, tak dospělých diváků. Samozřejmě, že v případě festivalového publika, zvláště u akce, která je a priori zaměřená na profesionály, se ta otevřenost očekává jaksi sama sebou, ale u dětí je to čistě autentický pohled. Tady v Curychu byla do taneční showcase za oblast tvorby pro dětské publikum vybraná produkce Solidarity! hongkongsko-švýcarské choreografky Rebeccy Weingarten. Trio pro dva performery a jednoho hudebníka, kteří jsou rozdílní a nesourodí, ale na jevišti se propojují v jeden celek a na jednoduchých pohybových a hlasových akcích ilustrují, jak v lidském společenství funguje zdravé hecování, vzájemná opora a podpora, hledání společné řeči tam, kde každý hovoří jiným jazykem a občas má i protichůdné touhy.

Každý z interpretů, Rebecca, Raul Martinez a Nello Novela je jiné národnosti a dětem se svěřují i se svými odlišnými zájmy – slovo ale není na inscenaci zásadní. Ačkoliv je inscenace nenarativní, má vysledovatelný oblouk a malé diváky zaujme od počátku až k interaktivnímu konci. Zapojují se zcela bezprostředně, interpreti se jim nepodbízejí, což instinkt dítěte pozná, především chraň pánbůh, když někdo chce z malého diváka dělat naivu a nedochůdče, to se neodpouští. Hlavním pohybovým nástrojem je akrobacie a současný tanec, stejně podstatnou je živá a živě vznikající hudba (tak si říkám, co by si většina hudebních umělců na tom jevišti vlastně počala, kdyby někdo nevynalezl looper?), která kombinuje různé rytmické sekvence, které jsou i malí diváci schopní reprodukovat. Závěr, kdy se v kruhu dětí i mezi diváctvem zkoumá, kolika jazyky přítomné publikum hovoří, je už trochu agitační, ale vedený dobrým úmyslem ukázat, že především skrze řeč pohybového divadla a hudby je možné rozdíly překonávat. Úplný závěr představení se pohybově vrací k počátku a utváří jednu sourodou jednolitou smyčku – což je zvláště u divadla pro nejmenší velmi důležité, propojit ústrojně jednotlivé části, i když je celek nenarativní.

Do oblasti tanečního divadla, které klade důraz na koncept, diváky zavedla inscenace zprostředkovaná filmovou projekcí: Without References choreografky Cindy van Acker (soubor Greffe), která vznikla ve spolupráci s japonskou hudební skupinou Goat a italským scénografem Romeem Castellucim. Odehrává se v neurčitém prostoru velké místnosti obložené dřevěným táflováním a vybavené několika moderními židlemi, jež vypadá snad jako čekárna nebo předsálí kanceláře ředitele velkého konglomerátu. Je to prostor těžké kafkovské atmosféry, v němž se pohybují a postávají postavy – čekají, ale s polomrtvými výrazy, jako kdyby nevěděly na koho, nebo na co, anebo ztratily z dohledu význam a účel svého počínání, rptože čekání trvá tak dlouho. Uprostřed místnosti se jako kulturně referenční bod nachází černobílá televize, na níž je vysílán jakýsi starý film z 50. let, snad dobrodružná romance. Ale postavy se na film nedívají, je jen kulisou pro jejich hru. Hru loutek bez vodicích nití, které se v úsečných drahách pomalu pohybují prostorem, zastavují v kroku, uhýbají, váhají, občas učiní gesto, které je bezpochyby přesně načasované a dané, protože na choreografii není určitě naprosto nic improvizovaného, ale význam je skrytý. Mezi interprety vyniká křehká vysoká žena, shelleyovsky náměsíčná, klesající na zem, zarážející pohyby v rozmachu, avšak i ostatní působí uměřeně a asketicky, spoutaní neviditelnou mřížkou pravidel.

Proměňuje se zvuková krajina, z otevřenými dveřmi do ticha vniká hluk či naddimenzované hlasy jako ozvěny cizích světů, také klavírní hra, v poslední části podivně známá, jako ozvuky vážné hudby, zřejmě barokní. Objevují se blackouty, což by mohlo být působivé v divadle, je trošku představuje problém v už tak temném kině, divák může snadno ztrácet pozornost a propadnout se do vlastních znepokojivých stínů a snů. Ve tmě a šeru plátna se rýsují jen náznaky postav tanečníků zabíraných v detailu – potud je výhoda filmové techniky, že může pracovat s polocelkem i detailem, a tvůrci toho využívají. Nenápadně se mění i scéna – světelným designem, v poslední části přitáhne pozornost ozdobný brutalistní strop, který na počátku jistě vidět nebyl, ale nelze si vzpomenout, odkud se vzal. To vše přispívá k dojmu noční můry, ve které se prostředí i lidé mění bez důvodu a bez povšimnutí. V poslední části se do choreografie vkrádá dynamika, větší akce v prostoru i mezi tanečníky, kteří tentokrát jako rekvizity třímají rozečtené knihy, s obálkami téže barvy, jako kdyby i soukromou činností měli potvrdit jakousi konformitu. Rychlejší sekvence a interakce nijak neubírají na tísnivém pocitu, který dílo, patrně záměrně, vyvolává. V tomto prostoru se rozhodně nechcete nikdy ocitnout.

Thomas Hauert se svou skupinou ZOO, kterou založil v roce 1998 v Bruselu, je umělcem mezinárodního renomé, jen jsme zatím neměli možnost jej u nás uvítat jako choreografa, pouze coby pedagoga. Na přehlídce švýcarské taneční tvorby prezentoval choreografii Efeu, v níž sám tančí s dalšími třemi interpretkami (Sarah Ludi, Federica Porello, Samantha van Wissen). Tato produkce zaujme už tím, že všichni tanečníci patří do kategorií 40 – 50 a více let, disponují však nezměrnou fyzickou energií popírající uměle vykonstruovaná omezení tanečního umění. Ani nijak zvlášť nenabourávají estetiku, zkrátka jen jsou, tančí, užívající si plynulý tok pohybu, hru s výrazy, nonverbální signály, partneřinu… Choreografie se zprvu jeví jako inspirovaná cunninghamovským cvičením, ale rozpadá se do vláčných vazeb a dynamických variací. Efeu znamená břečťan, a tak si choreografii můžeme přeložit jako hemživý život ve stínu popínavé rostliny. Je dostatečně abstraktní, aby se v ní chovalo jakékoliv téma, sám choreograf nabízí svůj výchozí bod – vztah mezi životem a Zemí jako planetou, což je jedno z nejobecnějších témat. Může být ale vzato jako předpoklad tvůrčí i divácké interpretační svobody. A v mých představách jsou tito tanečníci představiteli zvířecí říše, Hauert jako lehce hromotlucký a neohrabaný krocan (nebo podobný zástupce ptačí říše snažící se upoutat pozornost), bojující o pozornost skupiny dam.

Inscenace začíná ženským duetem a končí veselým tancem páru, který se úplně odpojuje od nastolené estetiky a připomíná spíš klubový tanec. Ústřední části vévodí naopak kontaktní improvizace, kdy především sám choreograf předvádí neskutečně krkolomný duet se Sarah Ludi, v němž se pohybují jako propletenec těl a končetin s obdivuhodnou plasticitou i výdrží, možná jako kdyby tančily dvě sépie nebo chobotnice, tak spletené a semknuté je to jedno výsledné tělo. Nabízí se ale samozřejmě vrátit k názvu inscenace a vidět v tanečnících popínavé větve břečťanu, který se zaplétá sám do sebe a vytváří své společenství (pomiňme, že je to vlastně parazit), všichni čtyři interpreti mohou být jeho oddenky žíznícími po životě – byla by to krásná metafora, jen jestli není moc banální. Obdobné, byť méně komplikované skulptury vznikají a zase se rozpojují i mezi ostatními, možná trochu připomínají také helénská sousoší, v nichž se někdy mísí těla lidí a bájných stvůr a také v sobě mívají tu kvalitu napětí, jakou nesou tančící těla ve vrcholném výkonu. Zároveň, když právě nejsou propleteni, jsou pohyby tanečníků jaksi trhavé nebo těkavé, jako kdyby jimi probíhaly impulzy zvířecího instinktu.

Zvuková krajina sestává z ticha, zvuků perkusí a zvonků, posléze také z avantgardní hudby, která jako by v něčem připomínala Stravinského, ale pak spíše atonální směr (není však specifikována, z jakého díla a od jakého autora pochází), zaznívá také ptačí zpěv, který diváka jen více vede k zvířecí a přírodní interpretaci, z úst performerů zní i recitace znějící jako modlitba, a symfonické plochy pak několikrát avizují falešný konec představení, což není nijak neobvyklý divadelnický trik, ale stále funguje. Celá tato živá choreografie, skutečně taneční tanec, předává divákům energii a udivuje vitalitou, pružností a pohotovostí zralých tanečníků, o níž si někteří z nás můžeme jen nechat zdát.

Do ranku choreografií humorných choreografií patřil také duet DOS, veselé a hravé ztvárnění vztahu, v němž figurují dva výrazně fyzicky odlišní interpreti, hromotlucký Valentin Pythoud a křehčí Marco Delgado. Oba performeři vypadají jako postavy z cirkusové manéže, před publikem se objevují v tréninkovém oblečení, které už něco pamatuje, a své variace začínají od siláckých póz, doprovázených zvukem, o němž až později publikum zjistí, že vychází z jejich rezonujících hrdel, zní to ale spíš tak, jako kdyby na sebe pokníkávala dvě štěňata. Hlas je v duetu důležitý, ale nenese slovo, ale jen tuhle komunikační náladu nebo rytmus – většinu pohybů, které oba tanečníci-artisté provádějí, doprovázejí zvukem, který naznačuje průběh, směr nebo dynamiku. Kreace se nese na pomezí tance a pohybové hry, jakéhosi dobráckého škádlení, přebírání pohybových impulzů. Performeři spolu vzájemně manipulují, staví se do tanečních póz nebo do pozic ze silového tréninku, občas na hranici párové akrobacie, předávají si gesta, chvílemi ruce formují do podoby ptačích zobáčků, jako kdyby chtěli naznačit křehké pouto, Marco Delgado občas zapojí i prvky klasického tance. Jejich hra stále plyne až k tanci téměř láskyplnému, který se odehrává na exoticky znějící skladbu, která zní jako big beat přelomu 60. a 70. let. Milá miniatura, která potěší pohybovou fantazii a hravou formou připomíná, že silnější neznamená nutně vůdčí.

Pokračování příště

Solidarity!
Umělecké vedení & performance: Rebecca Weingartner
Performance & spolutvorba: Raul Martinez, Nello Novela
Hudba & živá interpretace: Nello Novela
Scéna/světla/technika: Claudio Bagno
Dramaturgie: Luzius Heydrich
Kostýmy: Diana Ammann
Outside Eyes: Tabea Martin, Mbene Mbunga
Outside Ear: Mara Miribung
Choreografický vklad: Angelo Dello Iacono/ADN Dialect
Produkce a zastupování: Pascal Moor/Spring Production
Koprodukce: ROXY Birsfelden

Without References
Koncept: Cindy Van Acker
Umělecká spolupráce: Maud Blandel
Choreografie: Cindy Van Acker, ve spolupráci s tanečníky
Tančí: Stéphanie Bayle, Matthieu Chayrigues, Louis Clément Da Costa, Aurélien Dougé, Sonia Garcia, Paul Girard, Yuta Ishikawa, Maya Masse, Anna Massoni, Daniela Zaghini, Lisa Laurent
Hudba: Goat (JP)
Scéna: Romeo Castellucci, asistent Victor Roy
Světla: Victor Roy & Cindy Van Acker
Kostýmy: Marie Artamonoff, assisted by Suzanne Fischer & Ingrid Moberg
Tvorba scény: Ateliers de la Comédie de Genève
Technická režie a zvuk: Fanny Gaudin
Administrace: Sonia Perego
Produkce a propagace: Pauline Coppée
Koprodukce: Comédie de Genève, MC93 — Maison de la Culture de Seine-Saint-Denis, December Dance (Concertgebouw & Cultuurcentrum Brugge), ICI — centre chorégraphique national Montpellier – Occitanie / Pyrénées Méditerranée / Direction Christian Rizzo, CCN de Caen en Normandie, direction Alban Richard

Efeu
Koncept a režie: Thomas Hauert
Výzkum a tvorba: Fabian Barba, Thomas Hauert, Liz Kinoshita, Sarah Ludi, Federica Porello, Samantha van Wissen
Tančí: Thomas Hauert, Sarah Ludi, Federica Porello, Samantha van Wissen
Zvuk: Bart Celis
Technická režie a světla: Bert Van Dijck
Kostýmy a scénografie: Chevalier-Masson
Produkce a propagace: Caroline Vermeulen
Koprodukce: Théâtre les Tanneurs (BE), Mercat de Les Flors (ES), Pavillon ADC (CH), Atelier de Paris – CDCN (FR), Charleroi Danse, Centre Chorégraphique de la Fédération Wallonie-Bruxelles (BE), ICI – centre chorégraphique national de Montpellier/Occitanie – direction Christian Rizzo, Montpellier (FR), Residenzzentrum tanz+, Baden (CH)

DOS
Choreografie: kolektiv „Delgado Fuchs“ ve spolupráci s Valentinem Pythoudem
Hrají: Marco Delgado, Valentin Pythoud
Spolupráce, produkce: Rosine Bey
Koprodukce: Usine à Gaz – Nyon (CH), Centquatre – Paris (Fr)