Začaly Ostravské dny

  1. 1
  2. 2

Absence jakýchkoliv světel stále přetrvává, což funguje jako natažená dlaň směrem k nerušenému a intimnímu prožitku. Nic si neuzurpuje zbytečnou pozornost, a do žil se začíná naplno vlévat klidná a přátelská krev, jež tímto svátkem pravidelně proudí. Po chvíli je ale pro místy až skleněný part studující fyzikální možnosti violoncellové hry živo až příliš. Všudypřítomná Cageovsko-Ablingerovská debata o tom, co všechno je nutnou součástí poslouchaného zde naráží na hranice určené konkrétním prostorem. Tyto hraniční na druhou stranu fungují jako katalyzátor vlastní soustředěnosti, jelikož jedinečná technika Juho Laitinena soustředěného posluchače odmění postupně klenutým strhnutím, kterým bezdyšně navrací všechny obavy do původní rovnováhy.Ještě větší vyhrocení výše nastíněné estetické debaty přichází s prvním světlem na pódiu. Kromě přirozeně klesajícího slunce je od této doby přítomno i světlo diod projektoru. A právě v tomto světle začalo platit, že méně je někdy více. Robert Jędrzejewski a Darina Žurková doplňovali živou hru o další elektronické hlasy, efekty a projekce, které mě neustále provokovaly v myšlence, zda-li to bez těchto věcí nejde. Kde se bere podstata termínů jako intuice, imaginace, příroda a jak těžké je s nimi operovat, aby se původní (poutavá) myšlenka příliš nerozmělnila a nestala se prvoplánovou. Po procesu zpřítomnění přirozeného hluku okolí do kompozičních postupů zde oba nastavují druhou tvář, kde se uměle evokovaná příroda v hlavě hráče omezuje na evidentní a příliš názornou simulaci.

Vystoupení String Noise, houslového dua Conrada a Pauline Kim Harris, patří na každém bienále mezi špičky programu. Hráčská dokonalost a vždy perfektní nasazení místy až svádí k recipientské lenosti hovořící, „že vše přeci dobře dopadne.“ Nutno přiznat, že ke mně jejich letošní program hovořil malinko jiným jazykem. Výběr jakoby utlumil jejich oblíbenou výrazovou divokost vedoucí k oné obecné spokojenosti a vydal se naopak spletí tisíce různých větví a zákoutí. Rozlehla se tedy neohraničená plocha široké, náročné a soustředěné pokory zosobněná nejvýznamněji Monadologií XXVI Bernharda Langa, následována minimalistická masáž mysli Paula Marquardta v díle z roku 1986 Devils. Snad i proto se hluboce ponořená mysl bolestně škrábala na povrch při poslechu Rock Arrangements, punkového přístupu Harrisových a Erica Lyona k punkové hudbě. Přátelská atmosféra tento závěr s mohutným hvízdáním unesla, ovšem po vší křehkosti, kterou mi Harrisovi nově představili, se mi jejich tradiční „exhibice“ zdála opravdu jakoby navíc.

Pro Komorousovy Čechům ztracené opery je v Ostravě dobrá, živná půda. Po loňském uvedení No No Miya se nyní posluchači bienále dočkali i Lady Blancarosy psaná na koláž textů Jana z Wojkowicz. Potenciál komorní opery zde byl vybroušen scénickou realizací umělci z Handa Gote, kteří šli velmi na dřeň a celé tempo díla určovali dle jednotlivých hereckých úkonů.Tomáš Procházka v roli Trpaslíka nejdříve na prázdný prostor haly donesl skříň, z níž scénu postupně dovybavil, aby se do ní posléze zavřel a nechal rozběhnout sopránový dialog Kataliny Károlyi a Sáry Dezsö. Civilní pojetí opery (atmosféru výborně umocňovalo procházení kolemjdoucích za skleněnou zadní stěnou scény) se báječně pojilo se střídmostí Komorousova pojetí, které jak hudebně, tak i odkazem přelétávalo ze středověku do mluveného projevu současnosti.

Rozpoložení celého večera se klenutím celého dne napínalo a ke konci jakoby přímo vybízelo k implozi. V rukou Jennifer Walshe se do sebe zhroutil celý svět. Zpoza hradby z nafukovacích dinosaurů začal sršet déšť video koláží, instruktážních filmů, reklam, hiphopového koncertu a stand-up komedy.A vlastně parodií úplně všeho. Přítomnost performerky a promítaného za ní se slévala v jednu obrovskou barevnou kouli obrovské energie a nasazení. Stovky obrázků, tisícovky slov a miliony barev fungovaly jako kopí píchající do svědomí, řekněme „dnešní doby.“ Nešlo ovšem o líté fackování zábavnou formou. Jednotlivé roviny se vynořovaly a přeměňovaly bez možnosti uchopení, asi jako byste chtěli poskládat Rubikovu kostku z roztékajícího se želé. Je jasný princip i cíl, ovšem na konci Vám to všechno zbyde v prázdných rukách. A nezbývá, než s nimi pořádně nahlas zatleskat.

Ostravské dny 2015
Music & Film & Performance
Část 1
Peter Ablinger
Část 2
Juho Laitinen (violoncello)
Thomas Buckner (baryton)
Georg Lewis (pozoun)
Členové Ostravské bandy
Ostrava Days Ensemble (rezidenti Institutu Ostravské dny 2015)
Část 3
Conrad Harris (housle)
Pauline Kim Harris (housle)
Část 4
Sára Dezsö (soprán)
Katalin Károlyi (mezzosoprán)
Scénická realizace: Handa Gote [email protected] (Robert Smolík, Veronika Švábová, Jan Dörner, Tomáš Procházka)
Část 5
Jennifer Walshe (zpěv, video)
21. srpna 2015 Provoz Hlubina Ostrava

program:
Část 1
Peter Ablinger: WHITE / WHITISH 27d (“for Winfried Ritsch”)

Část 2
– Juho Laitinen: Study in multiphonics
– Thomas Buckner, George Lewis & Ostrava Days Ensemble: skupinová improvizace (premiéra)
– Robert Jedrzejewski: Aquacello (premiéra)
– Symon Henry: Meme ton rire sonne faux (premiéra)
– Darina Žurková: Lost?

Část 3
String Noise
– Christopher Botta: I ll Meet You There (evropská premiéra)
– Bernhard Lang: Monadologie XXVI (premiéra)
– John King: Triple Helix (evropská premiéra)
– Paul Marquardt: Devils (evropská premiéra)
– Eric Lyon: Rock Arrangements (evropská premiéra)
– James Ilgenfritz: Fanfares (evropská premiéra)
 

Část 4
Komorní opera
Rudolf Komorous: Lady Blancarosa (evropská premiéra)

Část 5
Jennifer Walshe: The Total Mountain

www.newmusicostrava.cz

Foto Ostravské dny 2015

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat