Začíná Smetanova Litomyšl

Vít Dvořák, 11.06.2015 8:30

Nejen o letošním 57. ročníku s ředitelem festivalu Janem Piknou

Rekordních sedmatřicet letošních koncertů, respektive představení, by mělo navštívit rekordních třicet tisíc lidí – aspoň tak jste to ohlásil letos na jaře, když jste program nejnovějšího ročníku představovali. Jaká je v tuto chvíli realita?

Týden před zahájením festivalu bylo k dispozici ještě kolem 3700 míst, takže zájemci stále mají z čeho vybírat. To by vlastně mohl být ideální stav, kdyby 10-15 % vstupenek zůstalo na návštěvníky, kteří se rozhodnou do Litomyšle přijet na poslední chvíli. Není to ale takto pěkně rozloženo, čtrnáct pořadů je dávno vyprodáno a nejspíš bychom prodali i několik repríz, máme však tituly, kde zbývá volná až třetina hlediště. Naším záměrem je přinášet české kultuře nové podněty, nasazujeme do programu premiéry, autorské pořady a dopředu víme, že projekty, na které jsme nejvíc pyšní a které považujeme pro festival za podstatné, se budou hůře prodávat. Dávají ale naší práci smysl, nejsme podnikatelé v kultuře.

Co z letošního programu považujete vy sám za stěžejní? Je to téma „kulatého“ výročí konce druhé světové války či Mistra Jana Husa? Nebo něco z děl jubilantů Bohuslava Martinů a Luboše Fišera?

Druhou světovou válku připomínáme Dvořákovým Requiem, její konec radostnou Čtvrtou symfonií Bohuslava Martinů. Více jsme se ale tématu nevěnovali. Kdo sleduje, náš program delší dobu, ví, že se jím zabýváme dlouhodobě. Připomenu projekt Všichni lidé bratry jsou, uvedení skladeb Památník Lidicím, Terezínské requiem, Ten, který přežil Varšavu, Leningradská, mimořádné bylo provedení Šostakovičovy symfonie Babí Jar…

Stejně tak se dlouhodobě věnujeme prezentaci děl s duchovním obsahem, téma Jana Husa z něj nijak nevybočuje. Vnímáme jej jako kněze, který se snažil očistit církev od zneužívání politikou a prospěchářstvím. Balast buřiče, nesmiřitelného reformátora a původce myšlenky husitství však mezi lidmi přetrvává a musím přiznat, že pořad, v němž dominuje premiéra kantáty Josefa Krčka Krédo mistra Jana, patří k těm nevyprodaným, byť Biblické písně, které jsou také součástí koncertu, zazpívá Adam Plachetka. Pro mě je ale největším počinem 57. ročníku česká premiéra The Passion of the Christ Symphony Johna Debneye. Nejen autorským provedením, ale ojedinělostí uvedení se jedná minimálně o evropskou záležitost.Jak náročné je pro vás jako pořadatele dát dohromady operní část programu? Původní operní produkce jako pravidelná každoroční součást festivalu jsou asi nesplnitelným snem, že?

Jistěže je snazší přenést hotovou inscenaci. Vlastní produkce, kterou jsme si ale také již vyzkoušeli, je náročná organizačně i finančně a při dvou či třech představeních se jeví marnotratná. Snažíme se proto iniciovat vznik nových inscenací, které ale potom zůstávají v repertoáru divadel. U oper Bedřicha Smetany to považuji za velice přínosné, naše inscenace se hrály nebo ještě hrají v Praze, Brně a Ostravě. Od roku 2012 ale připravujeme ve vlastní produkci opery pro stagionu v přírodním divadle zámečku Nové Hrady. I když ani tady není výprava nijak zanedbávána a náklady jsou také vysoké, zdají se při pěti představeních efektivnější.

Při závěrečném gala má vystoupit i přední americká sopranistka Deborah Voigt. Jaká bude podoba tohoto večera a co ona sama bude zpívat?

Její vystoupení v programu není recitálem, ale představením Metropolitní opery New York v naší koncertní řadě Návštěvy v nejvýznamnějších operních domech. Jako reprezentantku si ji vybral dirigent J. David Jackson a uvedeny budou skladby, přibližující zejména americkou scénu. Tedy žádné líbivé italské árie, ale převážně američtí autoři. Zkrátka večer nebude o Deborah Voigt, ale o Met. Tady se mi marnotratnost líbí.

V posledních letech na sebe poutá čím dál větší pozornost návštěvníků i již zmíěnná stagiona v Nových Hradech, letos s českou premiérou Rameauovy opery – baletu Pygmalion. Určitě víte o tom, jak probíhají zkoušky – co o tomto projektu můžete prozradit?

Podle starořeckého mýtu se Pygmalion natolik zamiloval do své sochy, že se nad ním ustrnula sama bohyně lásky Afrodita a vdechla kameni život. Ve verzi Jean-Philippe Rameaua se navíc oživlá socha učí tančit. Režisérka Magdalena Švecová ve své inscenaci pojímá téma obecněji, základním konceptem je tvoření a bohatý vnitřní svět umělce. Vždyť v představách každého jsou jeho díla živá, mají své příběhy a také specifický vztah ke svému tvůrci. Širší pojetí umožní více herecké akce, a tak se antická a barokní inspirace snoubí se současnou potřebou jevištního sdělení.

Kdo navštívil představení Královna víl, které jsme v Nových Hradech uváděli v sezoně 2012 a 2013 a jež také připravila Magdalena Švecová, dovede si představit, jak využije a rozehraje nejen jeviště, ale celý areál zámeckých zahrad. V Nových Hradech totiž nejde jen o umělecký zážitek. Návštěvníkům nabízíme možnost zažít pocit barokní opulentnosti, kdy operní představení je jen jakousi kratochvilnou součástí večera s hostinou a dobovou zábavou, večírku, na který byli pozváni majiteli panství.Teď možná trochu méně příjemná otázka: Nejeden z vašich kolegů z dalších festivalů si letos stěžuje na nedostatek peněz, někde se kvůli tomu dokonce muselo škrtat v programu. Jak jste na tom vy? Jak jste nakonec dopadli s grantem u ministerstva kultury?

Můj tatínek rád vyprávěl příběh o oslovi, kterému pán dával stále míň žrádla. Dlouho to šlo a on se radoval z úspor, nakonec ale osel pošel. Snažíme se při každém snížení financí minimalizovat náklady a v programu neškrtat. Umění je povolání, ale také posedlost a záliba. Takže nějaký čas se dá stavět na dobré vůli účinkujících, do nekonečna to ale nejde. Letos mi jedna manažerka položila otázku, proč festival pořádáme, když na něj nemáme peníze. Uvědomil jsem si, že jsme se dostali na hranu a další snižování nákladů není možnou cestou.

Usilujeme o dosažení grantu ministerstva kultury ve výši dvaceti procent rozpočtu a jsem bytostně přesvědčený o tom, že si jej zasloužíme. Oproti festivalům konaným ve stávajících koncertních síních, máme kromě obdobného nájmu vyšší náklady se stavbou jeviště, hlediště, zastřešení. Když si například pražský festival napíše do programu představení opery v Národním divadle, nemusí pro to prakticky nic udělat. U nás hostování Národního divadla znamená kromě zaplacení honoráře několikadenní ubytování celého souboru i s technikou, dopravu, často zvlášť náklady na dirigenta a některé sólisty, celou naši produkci včetně například hasičů a služeb, které jsou v kamenném divadle jaksi samozřejmé.

Podobně musíme vždy platit ubytování a dopravu všem orchestrům, festivaly ve velkých městech to mají u domácích souborů zadarmo. Přesto máme nižší dotace a musíme se tedy vejít do nižšího rozpočtu. Doslova za málo peněz hodně muziky, takže o efektivnosti použití veřejných prostředků nemůže být pochyb. Zatím jsme od ministerstva kultury obdrželi dotaci ve výši jedenácti procent rozpočtu a s tím spokojeni nejsme, požádali jsme proto o navýšení.Tento rozhovor vzniká krátce před zahájením nejnovějšího ročníku Smetanovy Litomyšle. Jaké máte v tyto dny vůbec pocity?

Krátce před zahájením festivalu na člověka všechno padá a říká si, že by ihned měnil s kýmkoli, kdo má pevnou pracovní dobu, mechanicky vykonává práci a s čistou hlavou odpoledne obstarává zahrádku. Když se festival rozjede, vše klape a hlediště aplauduje, to jsou takové pocity štěstí, jaké jiné povolání asi poskytnout nemůže. Takže teď mám útroby stažené úzkostí, se strachem sleduji, jak se dny na přípravu krátí, zároveň se ale těším, až festival začne.

Pokud se nemýlím, na svém postu v čele Smetanovy Litomyšle se pomalu blížíte ke dvěma desetiletím. Určitě máte zevrubný přehled o historii festivalu: jak na tom jste s délkou svojí služební „životnosti“ oproti vašim předchůdcům?

To je jednoduché, Smetanova Litomyšl bývala vždy malou městskou slavností, kterou při svém zaměstnání pořádali místní dobrovolníci. Jsem prvním profesionálním ředitelem a nikdy by mě nenapadlo, že jím budu tak dlouho. Ano, jsem ředitelem od podzimu roku 1997 a napsané to vypadá hrozně. Nejedná se ale o běžný manažerský post, festival jsme v jeho dnešní podobě vytvořili a jsem spíš takový spolurodič.

Co všechno se za dobu vašeho působení změnilo? Ať už k lepšímu, či horšímu? Co vám dnes dělá největší starosti a naopak největší radost?

I přes finanční potíže festival pořád roste, každý další ročník je rekordní. V roce 1997 trval festival 8 hracích dnů, provedeno bylo 12 pořadů, navštívilo jej 13 tisíc diváků a rozpočet byl necelých 14 milionů korun. Dnes festival trvá 25 dní, koná se 37 pořadů pro tři desítky tisíc diváků a sehnat musíme nejméně 30 milionů korun. Pořád máme nápady a každý ročník přináší nějaké novinky. Starost je s financováním, strach mám z bouřek a živelných katastrof, radost z plného hlediště a z dlouhých potlesků si bez vědomí účinkujících kradu část pro sebe.

I správný kulturní manažer se neustále rozhlíží po dění ve „svém oboru“. Máte nějaký zahraniční vzor? Něco, čím jste se u svých kolegů inspiroval?

Velkou inspirací je pro mě festival v dolnorakouském Grafeneggu. Spojuje nás umístění na venkově, mimo metropoli, kdy pro návštěvníky musíme připravit i aktivity mimo umělecký program. Stejně jako tam bych chtěl pro návštěvníky rozšířit nabídku občerstvení, pikniky v zahradách, více doprovodného programu… Naší inspirace v organizační oblasti si návštěvníci mohli všimnout už v loňském roce. Úplné srovnání ale není možné, Grafenegg disponuje řádově vyšším rozpočtem, objednává ty nejlepší orchestry světa a téměř až k areálu v polích vede dálnice.

Před lety jste se v jednom z rozhovorů svěřil, že ze samotného programu festivalu toho kvůli svým povinnostem moc nemáte, že si ho moc neužijete. Už se to teď, s postupem let změnilo k lepšímu? Přece jen – už všechno musíte mít „v malíčku“…

Podařilo se nám vybudovat zkušený tým pořadatelů a opravdu už nemusím sám vykonávat tolik organizační práce. Stejně to ale člověku nedá a místo na jeviště se většinou dívám mezi diváky, zda je všechno v pořádku a návštěvníci jsou spokojeni.

Děkuji za rozhovor a k letošnímu festivalovému ročníku přeji Zlomte vaz!

Vizitka:
Jan Pikna původním povoláním technik, konstruktér a programátor automatických technologických linek, se narodil se v roce 1960 ve Svitavách. Od svých šesti měsíců ale žije v Litomyšli a ta se mu stala nejen domovem, ale také velkou láskou a místem pro realizaci jeho snů. Už během studií na litomyšlském gymnáziu pořádal různé kulturní akce, hrál v kapele i ochotnickém divadelním spolku. Ještě před listopadovou revolucí pořádal festivaly tehdy především folkové hudby, už na počátku roku 1990 založil produkční agenturu. V letech 1994-1997 byl ředitelem Mezinárodní sborové soutěže Bedřicha Smetany, pořádané v Litomyšli ve spolupráci s německou agenturou Interkultur. Na festivalu Smetanova Litomyšl se podílel od roku 1993 jako vedoucí produkce, na podzim 1997 byl jmenován ředitelem a je jím dodnes. Je členem výkonného výboru Asociace hudebních festivalů České republiky, členem správní rady obecně prospěšné společnosti Evropské školící centrum, dozorčí rady Centra pro památky a restaurování a podílí se na velké části kulturních a společenských akcí, pořádaných v Litomyšli.
(zdroj Smetanova Litomyšl)