Žaden stařec

Velikonoční festival duchovní hudby uzavřela před týdnem v Brně Glagolská mše. Janáček se do města vrací letos svou hudbou opakovaně tím spíše, že v létě uplyne devadesát let od jeho předčasného odchodu. I když se narodil na Hukvaldech a zemřel v Ostravě, i když studoval také v Praze, do Brna patří nejvíc. S Brnem spojil skoro celý život, je tu na něj mnoho památek. A reklama na podzimní janáčkovský hudební festival potvrzuje, že jméno Janáček je a bude pro Brno velmi důležitou značkou. Tou hlavní, jedinečnou. Snad už opravdu ano.

Možná jsem staromilec, ale nedovedu pochopit, jak mohli ve Vídni kdysi dopustit, aby byl zbořen dům, v němž zachycoval posledními silami svou inspiraci a v němž zemřel Wolfgang Amadeus Mozart. Jak mohli v New Yorku strhnout dům, v němž Antonín Dvořák napsal Novosvětskou symfonii? A v Lipsku dům, kde se narodil Richard Wagner… V Mozartově rodišti Salcburku je to jiné, také Italové si drží památky na Verdiho, v Londýně je zachován Händelův dům a v Lipsku dva ze tří kostelů, v nichž působil Bach. S Dvořákem a jeho bytem v Žitné ulici v Praze je to horší. A v Brně sice stojí domeček, v němž Janáček prožil rozhodující závěrečné období života, ale dům, v němž několik desetiletí bydlel na Starém Brně a v němž napsal vedle dalších děl i Její pastorkyňu, nestojí. A nestojí ani Divadlo Na Veveří, kde měla premiéru.

Janáčkovo divadlo, postavené v roce 1965 a momentálně prodělávající zásadní rekonstrukci, bude sice letos podzimnímu festivalu k dispozici, ale práce v jeho zázemí pak potrvají ještě další rok. Bez této scény by však přehlídka nebyla představitelná, vždyť program obsahuje mimo jiné uvedení kompletního jevištního díla Leoše Janáčka.

Celkově toho Janáček ale vlastně moc nenapsal. Oper je pěkná řádka, avšak orchestrálních i komorních skladeb zase tolik ne. Určitě ne tolik, aby byli interpreti a posluchači plně uspokojeni. Řešením pro rozšíření symfonického repertoáru jsou suity z oper, jichž existuje už několik. Nedávno jsme slyšeli jednu další od rozhlasových symfoniků. Hudbu z Její pastorkyně upravil Tomáš Ille. Je to procházka operou využívající z převážné části skutečně orchestrální part a občas naznačující nějakým sólovým nástrojem výrazné momenty patřící pěvcům – takové melodické linky, které prostě v tu chvíli nelze zamlčet. Autor suity místy popustil uzdu fantazii o něco víc a Janáček mu celkově vychází dost idylicky, což není celý Janáček, ale poctivost a citlivost mu upřít nelze. Ty už mimo jiné osvědčil při úpravě suit z oper Richarda Strausse i z Dvořákovy Rusalky.

Úpravy směřují i do komorní tvorby. V nedávné době se mi dostaly do ruky dvě kompaktní desky, na nichž je i Janáčkova hudba v podobě nikoli původní. Aranžmá, nebo přeměny? Přepracování, nebo proměny? Přepisy, nebo převtělení? To jsou otazníky, které se skrývají v názvu prvního z disků. Vždy jde o transformaci nějaké hudby „v jinou, ale podobnou“, případně „ve stejnou, ale jinak znějící“. Hlavní položkou desky je úprava Janáčkova Mládí Kryštofem Mařatkou – z partitury pro dechové sexteto do partitury pro smyčcové kvarteto. Sám Mařatka o svém kompozičním činu, míněném víc než vážně, hovoří jako o aranžmá, protože jde o kreativní adaptaci. A zdůrazňuje účel a důvod, proč tak učinil – v tomto případě především z ryze uměleckých důvodů. Z důvodu naslouchání dílu a objevování jeho dalšího potenciálu. A Mařatka, Čech usazený v Paříži, nechává nástroje hudbou hovořit skutečně tak, jak by s nimi asi zacházel sám Janáček, kdyby byl psal Mládí pro toto obsazení a ne pro dechové kvinteto a basklarinet. Pěkně se to poslouchá a Zemlinského kvarteto úpravu hraje, jako by to byl Janáčkův Třetí kvartet.

Izraelsko-německá klarinetistka Shirley Brill na svou novou desku natočila nejen Brahmsovy sonáty, ale i Janáčkovu Houslovou sonátu, dílo z roku 1914, premiérované až roku 1922. Upravila si ji pro svůj nástroj sama. Když hraje, slyšíme krásný hebký tón. A to i v Janáčkově upravené sonátě, přestože klarinet je jinak spíše nástrojem patřícím altové poloze. Shirley Brill vystihuje podstatné znaky Janáčkovy hudby, ať už jsou to názvuky na folklór východních regionů českých zemí, ruské inspirace nebo inspirace ve spádu a úsečnosti lidské řeči. Sonáta v jejím podání plně zaujme. A zní – i díky doprovodu – značně lyricky.

V komorní hudbě toho od Janáčka opravdu moc k hraní a poslouchání, bohužel, není. Je si toho vědom i violoncellista Jiří Bárta, který nedávno hrál na svém recitálu Pohádku, to je originál, a pak houslovou sonátu ve své vlastní úpravě pro violoncello a klavír. Byly to vedle sebe dvě nádherně emotivní, melodické, prožité, nijak divoké, nijak nesrozumitelné skladby. Kdo by se po jejich vyslechnutí ještě měl Janáčka bát?! Žaden stařec…, reagoval skladatel proslulým výrokem na reflexi premiéry Glagolské mše, kde tak byl označen. Ano, jeho pozdní hudba je neuvěřitelně mladická, moderní, vzrušující. Opravdu žádný stařík. Janáček byl a nadále ve světovém repertoáru je solitérem. Brno si ho snad bude hledět čím dál uvědoměleji.

Když jsem se před několika dny ptal v závěru rozhovoru s budoucím šéfdirigentem tamní filharmonie Dennisem Russellem Daviesem, čím hodlá otevřít novou koncertní síň, až se dokončí, smál se. Může si takový zahajovací koncert vůbec představit bez Janáčka? Je to samozřejmě ještě předčasná otázka, ale časem na pořad dne přijde…! Pořád se usmíval. Uvidíme, říkal. Přece byste nemohli nový sál otevřít třeba Debussyho hudbou, zkoušel jsem to znovu. To asi ne, odvětil, ale proč ne třeba Mozartem? Ano – provokoval jsem, tak se mi dostalo podobně provokativní odpovědi. Stejně však věřím, že u zahájení provozu v budoucím sále Janáček svou hudbou bude. A když ne Glagolskou mší hned první večer, tak druhý – a nebo hned brzy potom. Vždyť doposud není v Brně prostor, kromě kostelů, kde by byly opravdové varhany. A v nové síni samozřejmě budou. Tak že by si zbytečně dlouho nechávali ujít příležitost slyšet Glagolskou mši poprvé tak, jak má opravdu znít?