Zápisník Jindřicha Bálka (51)
Několik souborů hrálo letos na Pražském jaru zřejmě právě to, v čem jsou nejlepší. Potom vůbec nevadí, že nepřivážejí dramaturgický objev. Program Vídeňských filharmoniků obsahoval tři nejslavnější díla Richarda Strausse pro orchestr. Navíc přidali Vídeňskou krev Johanna Strausse, jak vystřiženou z Novoročního koncertu. A Freiburský barokní orchestr hrál Bachovy Braniborské koncerty. Oba tyto koncerty se daly vnímat tak, jako když Česká filharmonie hraje v úvodu Pražského jara Mou vlast. Nečekáme objev, a přesto je vždycky radost to slyšet. Hrozí nebezpečí, že koncert vyzní trochu jako jeden z mnoha – ale jak vidno, lze se tomu vyhnout.
Jiří Bělohlávek si letos dal záležet, aby zvuk svého orchestru ještě víc posunul směrem k dokonalosti – u díla, které všichni znají, jako by sledoval každý detail. Nejlépe se mu to po mém soudu podařilo u Českých luhů a hájů – a vysloveně objevně to může vyznít u Tábora a Blaníku. Takhle koncentrovaný Blaník, který není jen efektní koncovkou, ale jsou v něm všechna meditativní zastavení, je pozoruhodným zakončením Mé vlasti. V takových momentech nikomu nevadí, že slyšel dílo třeba po sto padesáté. 
Stejně tak u Braniborských koncertů, když je člověk slyší jako letos. Bez efektně přepálených rychlých temp, a s velkou pečlivostí pokud jde o vedení hlasů a zvukovou vyváženost nástrojů a nástrojových skupin. Slyšeli jsme, jak je každý ze čtyř Bachových koncertů trochu jiným zvukovým i kompozičním světem. A že ani v těchto populárnějších kusech neslevil nic ze svého nedostižného mistrovství, pokud jde o vícehlas. Ale to skutečně musí přijet takový Freiburger Barockorchester, aby těmto koncertům dal, co jim náleží.
Rovněž Vídeňští filharmonikové měli zájezdový program k jubileu Richarda Strausse. Dvě nejvděčnější symfonické básně, Don Juan a Enšpíglova šibalství, absolutně hvězdného sólistu v méně známé a efektní Burlesce a meditativní Metamorfózy, Straussův testament, který vznikl pod dojmem zkázy „staré Evropy“ po druhé světové válce. Všem skladbám propůjčili právě ten svůj měkký a vyrovnaný zvuk, jaký umějí jen oni. Všechny skladby by se daly hrát vášnivěji a s větším napětím, ale onu zvláštní směs barvy, virtuozity a romantického výrazu v této hudbě konce devatenáctého století umějí zcela jedinečně. Právě Vídeňáky vůbec nejvíc podezíráme z toho, že v Praze nepředvedou to absolutně nejlepší, co umí, ale tentokrát dokonce přidali dva kusy ve slohu svého Novoročního koncertu. Rozvernou Polku na závěr a předtím Vídeňskou krev Johanna Strausse, kterou člověk poslouchá s pocitem, že po letech potkal nějakého starého dobrého známého. Ten pocit, že se člověk má kam vracet, je také něčím důležitý.
Stejný zážitek si asi dopřál violoncellista Mischa Maisky, když přijel zahrát Dvořákův Violoncellový koncert do Prahy s Filharmonií Olomouc. Bylo hezké slyšet znovu, že hudbu považuje za důležitější než zvukovou a technickou dokonalost. I proto rád vystoupil, což by vůbec nemusel, i s regionálními orchestry… Na setkání s novináři všechny bavil vzpomínkami na nahrávání tohoto koncertu s Leonardem Bernsteinem. Noblesně řekl, že toto pojetí, skoro o deset minut delší než všechna ostatní, bylo víc Bernsteinovo než jeho. A pak má druhou se Zubinem Mehtou, kde je zas všechno až příliš na svém místě. Takže na druhou stranu, žádný návrat k velkému dílu není úplně stejný. Důležité ovšem je také to, abychom my jako posluchači nebyli pořád stejní. 
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Pražské jaro – Ivan Malý a Zdenek Chrapek
