Zapomenuté knižní poklady. Esther Meynell: Malá kronika Anny Magdaleny Bachové

  1. 1
  2. 2

„Pracoval v hudbě po celý svůj život s nejkrajnější vážností a napětím vůle. Hudbě zasvětil svůj život a věnoval jí, aniž klesal na mysli, každý okamžik a každou částečku svých tělesných a duševních sil, až ho posléze připravila o zrak. Od chlapeckých let přepínal oči neustálým zapisováním svých nápadů, nehledě k nesčetným listům, které popsal, aby uchoval díla svých současníků. Pracovával pozdě do noci při světle svíčky, ač i přitom často pociťoval bolesti očí. Ušetřila jsem mu tuto práci, jak jsem jen mohla, pomáhala jsem mu při opisování, i děti jsem měla k tomu, aby mu pomáhaly, a stejně vedla jsem k tomu i jeho žáky. Ale hudbu, která se rodila v jeho mozku, nemohli jsme ovšem psát za něho. A tak byly jeho oči stále matnější a dožila jsem se bolesti, že jsem ho viděla rukou tápat po dveřích, když šel ven nebo dovnitř, nebo že hmatal po lenošce, aby si mohl usednout. Ale když chtěl psát, žádal pouze o více svíček, jako by vnější světlo mohlo vyrovnat přibývající stmívání jeho zraku. ‚Musím psát, pokud ještě vidím, Magdaléno,‘ odpovídal, když jsem se mu v tom odvážila zabraňovat, položivši ruku na jeho rámě, a zvedl ke mně svůj mžikavý pohled. Věděla jsem, i když to nikdy nevyslovil, že představa oslepnutí byla pro něho horší než myšlenka na smrt.“

 

Osamělost umělce mezi lidmi

„Jeho duch byl tak často zaujat vážnými hudebními otázkami, že jsem občas mívala pocit, že nás nevidí a neslyší, že pro něho neexistujeme, ani když se k němu přiblížíme, ale přitom nás nikdy ve své dobrotě nezanedbával. Byly to někdy pro mne hrozné okamžiky, když jsem ho viděla sedět v lenošce, obklopeného dětmi a mnou, s naším rozmanitým zaměstnáním, a přece jsem cítila, že je samoten, nad námi, vedle nás a osamělý. Někdy nabyl tento pocit ve mně takové síly a trýznivosti, že jsem odhodila své šití nebo opisovanou skladbu, sklouzla k němu, klekla, vrhla se k nohám jeho lenošky a objala ho. ‚Nu, Magdaléno,‘ tázal se pak klidně, ‚co je? Co tě tak vzrušilo?‘ Ale nikdy jsem mu neřekla, jak mi bylo v duši. Jakými slovy také mohla bych mu to vyjevit? Velcí této země jsou vždycky osamělí a tím jsou jediní blízcí největšímu ze všech, Nejvyššímu.“

Portrét Johanna Sebastiana Bacha sedícího u varhan (zdroj commons.wikimedia.org/British Museum)

Těm, kdož si chtějí – třeba na oslavu jeho třistatřiatřicátých narozenin – připomenout Johanna Sebastiana Bacha a získat představu, jaký se za velkým německým skladatelem skrýval člověk, manžel, otec či přítel, doporučím zapátrat v knihovně či antikvariátu po našem dnešním knižním pokladu. A pokud do vás mocně zaťala své spáry jarní únava a číst se vám nechce, můžete si dokonce poslechnout audionahrávku knihy (zde).

Na shledanou příští týden nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů…

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat