Epizoda z revoluce

Gottfried von Einem se hned svou první operou Dantonova smrt trefil do černého. Námět z bouřlivých dnů pařížské revoluce z konce osmnáctého století se hodí na působivý operní příběh. Ale první uvedení v roce 1947 navíc pomohlo vnést naději do všeobecně pojatého poválečného kulturního skepticismu a výrazně opět připomenulo Rakousko jako kulturní zemi. Premiéra se totiž uskutečnila na Salcburském festivalu a vzbudila tam mezinárodní pozornost.
Gottfried von Einem: Dantons Tod – Wiener Staatsoper 2018 (zdroj Wiener Staatsoper / foto © Michael Pöhn)

Nová inscenace ve Vídeňské státní opeře potvrzuje, že Gottfried von Einem se zapsal do historie rakouské poválečné hudby právem. Nebylo mu ještě třicet, když s dramatickou i kompoziční jistotou napsal kompaktní, hudebně úderné scénické dílo nesoucí s přiměřeným patosem zřetelné poselství, dílo znějící věcně a neromanticky, a přitom šetřící příkrostmi, takže posluchačsky přijatelné. I nyní tak vyznívá. Epizoda z Velké francouzské revoluce, vycházející z dramatu Georga Büchnera, se soustřeďuje na líčení typických revolučních okamžiků, davových scén, sporů a střetů, vzrušených improvizovaných tribunálů a poprav. Dvě dějství se hrají vcelku, představení trvá devadesát minut a drží velmi dobře pohromadě.

Hudebně má dobře napsanou partituru pevně v ruce dirigentka Susanna Mälkki, finská umělkyně s mezinárodním renomé, mající pověst zasvěcené interpretky novější a moderní hudby. S orchestrem, který nikdy nepřekrývá zpěváky, zde přesně vyvažuje tvrdé nárazy, vzrušené výkřiky a sborová fortissima s místy ztišenějšími, sleduje a modeluje proměny, s jistotou dává podněty. Skladatel neomylně vystavěl operu s ohledem na nutnou kontrastnost hudebního proudu, střídá v jakoby tradičním rozvrhu různé typy scén, naznačuje klasická uzavřená čísla, uplatňuje orchestrální mezihry, umí vyvolat napětí i ho nechat opadnout. Melodicky je jeho hudba věcná, ale přesto působí zpěvně.

Reklama




Wolfgang Koch s velkým wagnerovským hlasem podává ve vypjaté titulní roli respektovatelný výkon, stejně jako Thomas Ebenstein v úloze Robespierra a Herbert Lippert a další. Velmi pěkně na sebe upozorňuje Olga Bezsmertna v jedné z mála ženských rolí. Jí patří samotný závěr opery, když pronáší s hlavou popraveného manžela v rukou svůj monolog a zvolá „Ať žije král…“

Režie Josefa Ernsta Köpplingera a scéna Rainera Sinella dělají z opery kus až trochu statický. Má to nicméně důvod i v libretu. Více než o skutečný příběh jde o výjevy a postavy mají hodně textu, debatují a řeší své spory. V opeře je však i řada dramaticky působících míst podpořených vyprofilovanou hudbou. Premiéra se uskutečnila nyní v březnu, dva měsíce poté, co se připomínalo sté výročí narození skladatele. I páté představení bylo vyprodané a velmi srdečně přijaté.

Danton je historickou postavou, z rozsudku revolučního tribunálu skončil na jaře roku 1794 pod gilotinou. Robespierre, jako právník jeden z hlavních autorů Deklarace práv člověka a občana, ale také vůdčí postava Výboru pro veřejné blaho, a tedy představitel nekompromisního levicového revolučního teroru, obracejícího se proti roajalistům, v opeře vítězí. Hrůzovláda, na níž se podílel, zahrnovala masové vraždění politických oponentů. Robespierre se nezastavil ani před likvidací bývalých nejbližších spolupracovníků, k nimž patřil i Georges Danton. Dantona však ve skutečnosti přežil jen o půl roku – byl na podzim popraven stejným způsobem.

Operu Dantons Tod už Vídeňská státní opera, znovuotevřená po válečném poškození v roce 1955, nastudovala několikrát. Stejně jako další díla tohoto autora, který je v rakouském prostředí uznáván jako jeden z nejvýznamnějších hudebníků dvacátého století. Narodil se v rodině rakouského diplomata ve Švýcarsku, vyrůstal ve Šlesvicku-Holštýnsku a i za války byl v Německu, až pak žil ve Vídni a nakonec ve svém domě na venkově. Obdivoval Mahlera a Wagnera, ale měl vztah i k jazzu. Studoval u Borise Blachera a u Paula Hindemitha, později ještě u Johanna Nepomuka Davida. S Hindemithovou hudební řečí má jeho hudba v tomto případě asi dost společného.

Gottfried von Einem je autorem několika oper a baletů. Jeho opera Proces podle Kafky se hrála po roce 1990 i v Praze. Skladatelův život se uzavřel v roce 1996. Dantonova smrt ho rázem proslavila – po Salcburku ji záhy uvedli ve Vídni, v Hamburku, Berlíně, Hannoveru, Stuttgartu, Paříži, Bruselu a New Yorku. Gottfried von Einem se v ní možná vyrovnával i se svou minulostí. Nebyl členem Národně socialistické německé dělnické strany, ale i on se chtě nechtě nějak podílel na totalitním německém režimu. Avšak hlavně v ní nastolil – a dosud nastoluje – k přemýšlení řadu otázek; tou hlavní asi je, zda cena zaplacená za pokrok, totiž utrpení mnoha nevinných lidí, nebyla příliš vysoká, zda to stálo za to. Zda není příliš vysoká a zda to stojí za to.

Hodnocení autora recenze: 75 %

 

Gottfried von Einem:
Dantons Tod
Dirigent: Susanna Mälkki
Režie, světla: Josef Ernst Köpplinger
Scéna: Rainer Sinell
Kostýmy: Alfred Mayerhofer
Choreografie: Ricarda Regina Ludigkeit
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 24. března 2018 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 6. 4. 2018)

Georges Danton – Wolfgang Koch
Camille Desmoulins – Herbert Lippert
Hérault de Séchelles – Jörg Schneider
Robespierre – Thomas Ebenstein
Lucile – Olga Bezsmertna
Saint Just – Ayk Martirossian
Herman – Clemens Unterreiner
Simon – Wolfgang Bankl
ein junger Mensch – Wolfram Igor Derntl
1. Henker – Wolfram Igor Derntl
2. Henker – Marcus Pelz
Julie – Alexandra Yangel
eine Dame – Ildikó Raimondi
ein Weib – Lydia Rathkolb

www.wiener-staatsoper.at

Hodnocení

Vaše hodnocení - G. von Einem: Dantons Tod (Wiener Staatsoper 2018)

[Celkem: 2    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na