Zapomenuté knižní poklady. Jiří Berkovec: Slavný ouřad učitelský. Kapitoly o kantorech a jejich hudbě

Ve středu 28. března si připomeneme den narození „učitele národů“ Jana Ámose Komenského. U nás v České republice je tento den tradičně svátkem všech učitelů. A právě učitelům – kantorům a jejich hudbě vzdal svou knihou hold autor dnešního „knižního pokladu“ Jiří Berkovec.

„Česká krajina zplodila mnoho znamenitých hudebníků. Kde a u koho byli vzděláváni tito výborníci? Kdež jinde než ve venkovských školách. Venkovští učitelové, kteří již zdávna v Čechách i k tomu zavázáni byli, aby v kostelích kantorovali, obvykle vyučují mládež mimo literární umění i zpěvu a instrumentální muzice,“ napsal Jakub Jan Ryba, který ostatně sám do řad kantorů patřil.

I světoběžník Charles Burney se ve svém Hudebním cestopise 18. věku zmiňuje o českých školách:

„Často jsem slýchával, že jsou Češi nejhudebnější národ v Německu, ne-li v celé Evropě, a jeden slavný německý skladatel, který je v současné době v Londýně, mě ujistil, že kdyby měli stejné výhody, jako mají Italové, jistě by je předstihli… Procestoval jsem celé království české od jihu až k severu; a poněvadž jsem pečlivě sledoval, jak se prostý člověk učí hudbě, shledal jsem posléze, že nejenom v každém větším městě, ale také ve všech vesničkách, kde je jen triviální škola, učí se chlapci i děvčata hudbě.“

Soudilo se tedy, že na tradované muzikálnosti Čechů i na pověstné kvalitě českých muzikantů mají největší zásluhy učitelé, působící na tehdejších základních školách. Tito kantoři totiž bývali zhusta velmi zdatní hudebníci, kteří dovedli nejen zpívat a hrát na několik hudebních nástrojů, ale často také komponovali a leckteří dovedli dokonce vyrábět své instrumenty (ono jim někdy ani nic jiného nezbývalo…), a „hudební výchově“ se ve školách věnovalo nemálo času.

Téma kantorů a „kantorské hudby“ zaujalo muzikologa Jiřího Berkovce natolik, že mu věnoval několik knih. Publikace Slavný ouřad učitelský byla poslední z nich. Vydal ji Městský úřad Příbram v roce 2001, ilustrace v knize pocházejí z dílny výtvarníka a spisovatele Jana Čáky. Dříve, než ji otevřeme, povězme si v krátkosti o jejím autorovi.

Muzikolog a skladatel Jiří Berkovec (1922–2008) vystudoval pražskou konzervatoř a hudební vědu a psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté působil v Československém rozhlasu, v hudebním vydavatelství Supraphon, v Divadelním ústavu a krátce v Muzeu české hudby. Zabýval se životem a dílem předních českých skladatelů – například se podílel na přípravě souborné edice tvorby Antonína Dvořáka, o němž vydal dvě monografie, vypracoval tematický katalog skladeb Bedřicha Smetany. Psal také studie, povídky a fejetony (Hry s tóny, V hudbě život Čechů, Akce lyra, Chvála hudby). Mnoho let se věnoval výzkumu hudební činnosti českých kantorů – dílčí výsledky své práce publikoval v odborném tisku a v edicích kantorských kompozic; na toto téma mu také vyšly knihy České pastorely a Jakub Jan Ryba. My jsme se v našem seriálu s Jiřím Berkovcem už jednou setkali – listovali jsme v jeho knize o královně cembala Zuzaně Růžičkové (můžete si přečíst zde).

V knize Slavný ouřad učitelský najdeme kromě profilů slavných kantorů (například Tomáš Norbert Koutník, Václav Jan Kopřiva, Viktorin Ignác Brixi, Karel Loos, Jan Josef Dusík, Ferdinand a František Doubravský, Jakub Jan Ryba, Věnceslav Metelka, František Matěj Hilmar a další) i ukázky textů kantorských zpěvoher, dozvíme se, jak to chodívalo ve školách, jak fungovaly kantorské kapely, jak probíhala hudebně vzdělávací, výkonná a tvůrčí činnost kantorů, můžeme si přečíst i dobové texty z novin a literární ohlasy…

A teď už nás čekají ukázky…

 

Jací byli čeští hudební kantoři? Všestranní umělci…

„Venkovští kantoři byli především praktičtí hudebníci. Zpívali od útlého dětství, stávali se vokalisty, po mutaci často vystupovali ve sboru i sólově. Dovedli si proto poradit s pěveckou výchovou mládeže.

Obvykle ovládali několik hudebních nástrojů a vyznali se aspoň částečně ve hře na některé jiné. Existuje o tom dostatek zpráv. Jen málo je však známo, jak si učitelé a pomocníci nástroje obstarávali.

Vzhledem k jejich poznaným schopnostem by se dalo předpokládat, že si některé instrumenty pořizovali sami. Lze to doložit v první polovině devatenáctého století.

O Jakubu Pavlů z obce Javorek na Novoměstecku víme sice jen, že vyráběl nástroje blíže nezjištěné, zato známý pasecký Věnceslav Metelka, vyučený truhlář a nástrojař, stavěl housle, violoncella, violony i kytary, Emanuel Faulhaber klarinety a klavíry.“

 

I učitelští pomocníci museli mít hudební vzdělání

„Tak František Šebesta uvedl v suplice obecní radě ve Velvarech, že umí zpívat, hrát na housle, violu, violoncello, trubku, lesní roh a že se dá též upotřebit při vyučování triviu.“

 

Hudební výchova dostávala více prostoru než dnes, jak je patrné třeba z instrukcí hraběte Františka Karla Sweertse-Sporcka pro kantora v Lysé nad Labem:

„Od sedmi do devíti budou žáci počítat, pak půjdou na mši; po ní následuje hodina psaní. Od jedenácti do dvanácti hodin nechť se starší žáci učí hrát na rozličné hudební nástroje. […] Hudbě, která je krásným doplňkem obecného vzdělání, musí učitelé věnovat veškerou péči.“

 

Zlobení se nevyplácelo…

„I za nepatrné prohřešky dostávali žáci pravítkem přes prsty (říkali tomu štiplavému nadělení bůhvíproč polák); při větších kázeňských poklescích docházelo k výplatě lískovkou nebo metlou spařenou v horké vodě; nenapravitelní provinilci museli dlouho klečet na ostrých hranách polen.

Vyskytovaly se tresty, které se sice obešly bez tělesné úhony, byly však neméně ponižující. Pražský lékař Jan Theobald Held zažil takové případy v rodných Třebechovicích koncem 18. století: Na žáka stojícího před lavicemi se slaměnou oslovskou korunou na hlavě pokřikovala celá třída ‚Vosel ušatej, chlupatej, hloupej, nanicovatej‘ a tak dále až po nadávky nejpotupnější: ‚Prkennej Mojžíš!‘“

 

Učitelé se museli hodně ohánět, aby uživili rodinu

„Podle výkazů příjmů kantorů ve zprávě o stavu škol v pražské arcidiecézi z roku 1765 byly udané obnosy při značně rozdílných sumách v jednotlivých lokalitách v průměru velmi nízké. K živobytí učitelů – zvlášť když živili početné rodiny – sotvakde stačily. Snažili si proto přivydělávat, jak se dalo; orali, vozili hnůj, pásli dobytek, opravovali hodiny, vázali kolovraty, řezali dýmky, tkali, prodávali tabák.“

 

Antonín Dvořák a jeho učitelé

„Nelahozevská triviální škola byla tehdy na návsi naproti vinopalně, jednotřídní, s nevelkým chudě zařízeným bytem pro učitelovu rodinu. Tam počal roku 1847 docházet šestiletý Toník, tam jej Josef Spitz učil číst, psát, počítat, hrát na housle a později i na klavír.

Přesvědčen o talentu svého žáka, svěřil mu záhy houslové sólo na kůru kostelíku sv. Ondřeje. Když na to vystoupení Dvořák po letech vzpomínal, vyznal, že byl tenkrát rozechvěn, při prvních tónech se mu třásl smyčec; ale dopadlo to dobře, jakmile skončil, nastal šum a ruch, hudebníci se k němu tlačili, od primária dostal celý groš…

Zanedlouho po ukončení školní docházky v Nelahozevsi byl Dvořák poslán otcem do nedalekých Zlonic, aby se vyučil dědičnému rodovému řemeslu, řeznictví.

Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se tam mladému Toníkovi nenaskytla možnost dále rozvíjet započatou hudební průpravu. Naštěstí se ve Zlonicích setkal s učitelem Antonínem Liehmannem. […] Antonín Dvořák veden Liehmannem prohluboval svoji dosavadní hru na housle, klavír, na varhany a seznamoval se s tehdejší naukou o harmonii.

Po letech vyprávěl o svém učiteli, že byl dobrý hudebník, ale prchlivý, a vyučoval podle starého zvyku: ‚Kdo nemohl něco zahrát, dostal tolik štulců, kolik bylo na papíru not. Harmonii znal dobře, v generálbasu se vyznal, četl jej a hrál plynně a taky nás to učil. Ale častokrát se stalo, zvlášť když přišlo víc číslic, že než si to žák pořádně spočítal, měl už na hlavě tři pohlavky.‘“

Kniha Jiřího Berkovce je zajímavým čtením nejen pro zájemce o pedagogiku – vždyť my všichni jsme prošli hudební výchovou na základní škole, absolvovaly či absolvují ji naše děti… můžeme tedy srovnávat a ptát se: Co se v tomto směru oproti „kantorským časům“ změnilo? Byly to pozitivní změny (vymizení tělesných trestů tedy litovat nemusíme…)? Proč dnes nedostává hudba ve školách tolik prostoru? Platí ještě známé úsloví Co Čech, to muzikant?

Těším se na shledanou příští týden nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů!

 

(pokračování)