Zapomenuté knižní poklady. Josef B. Pešek: František Škroup

V posledním týdnu se rozhořely vášnivé debaty kolem nově navrhované podoby naší státní hymny, která sklidila veskrze negativní ohlasy. Ústřední postavou našeho dnešního zapomenutého knižního pokladu (mimochodem nejstaršího, jaký jsme tu zatím měli) je autor písně „Kde domov můj?“ František Škroup.

Rozsahem nevelkou monografii (cca 120 stran) František Škroup, skladatel první původní české zpěvohry a národní naší hymny „Kde domov můj?“ vydalo Nakladatelství F. Šimáčka v Praze roku 1901 ke stému výročí narození Františka Škroupa. Napsal ji Josef B. Pešek (1878, Lochenice u Hradce Králové – 1958, Kostomlátky u Nymburka), středoškolský profesor a historik, autor nejrůznějších dějepisných učebnic (některé vyšly i v ruském jazyce) či monografií Republika Československá, Naše vzory – životem a dílem vzácných mužů a žen československého národa a dalších.

Jak je tato škroupovská monografie koncipována? To nám nejlépe vysvětlí sám autor:

„Hleděl jsem seznámiti čtenáře s životem, snahami a skladbami Škroupovými. Podávám též obsah jeho tří původních zpěvoher českých. Pramenem byla mně libreta sama, pak zprávy časopisecké, v nichž koluje nálada tehdejšího obecenstva. Nechal jsem zprávy tyto vyprávět o účinku té neb oné zpěvohry na obecenstvo v různých fázích vývoje našeho umění hudebního. Vodítkem byla mně velice pěkná úvaha prof. Hostinského v Osvětě z r. 1884 ‚František Škroup‘.“

Pešek při psaní spolupracoval také se Škroupovou dcerou Boženou, která mu poskytla důležitá data ke Škroupovu životopisu a rovněž jeho podobiznu.

Josef Pešek v knížce velmi zajímavě a podrobně – byť pochopitelně z hlediska dnešních čtenářů trochu „starobylým“ jazykem – líčí Škroupovu životní pouť. Monografie byla sepsána necelých čtyřicet let po Škroupově smrti (zemřel roku 1862 v Rotterdamu, kde tehdy působil jako kapelník v německé opeře), tudíž ještě byli naživu pamětníci i Škroupovi potomci, kteří tak autorovi škroupovské monografie mohli poskytnout mnohé detaily i své vzpomínky. Můžeme tedy z Peškovy knihy získat plastický obraz autora naší hymny i první české opery. Dále se v knížce poučíme o Škroupových zpěvohrách (Dráteník, Oldřich a Božena, Libušin sňatek), které Josef Pešek detailně rozebírá i s ukázkami textů a dobových kritik.

Pojďme si nalistovat kapitolu XI, kde se píše o Fidlovačce – je to zajímavé čtení…

 

Jak se zrodila píseň Kde domov můj?

„Píseň tato byla psána v dnech listopadových r. 1834, kdy Slovák Samo Tomašík meškaje v Praze svou píseň ‚Hej, Slováci‘ psal. Tyl dodával Škroupovi rukopis textů, jež se měly komponovati po kusech, a jelikož píseň ta nalézala se v obraze posledním, dostaly se památné verše do rukou skladatelových teprve několik dní před prvním provozováním. Konečně tak mnoho zaměstnaný kapelník našel chvíli, v níž verše ty mohl uvésti v hudbu: v noci, když bděl při lůžku své nemocné choti. Škroup totiž roku 1831 pojal za choť slečnu Koudelkovou, dceru magistrátního rady, dobrou to pianistku; též jako ochotnice hrála na stavovském divadle. Když nedočkavý Tyl časně z rána dostavil se do bytu Škroupova v Myslíkově ulici čís. 187 v domě ‚u Bonů‘, poslal mu skladatel, jenže ještě ležel v posteli, červenou stužkou svázané listy, na nichž ‚Kde domov můj?‘ bylo napsáno, a vzkázal, že nikdo jiný nemá píseň tu zpívati než Strakatý. A tak se i stalo: výborný basista ten – později jeden z nejpopulárnějších umělců našich – převzal úlohu starého slepého houslisty Mareše, jenž píseň ‚Kde domov můj?‘ zpívati měl ve scéně předvádějící slavnost Fidlovačky v nuselském údolí. Strakatý první sloku přednesl v pozadí jeviště, uprostřed hemžícího se lidu, pak postoupiv do samého popředí zapěl sloku druhou, a obecenstvo bouří potlesku projevilo pochvalu svou.“

 

Píseň se velice rychle rozšířila. Karel Strakatý ji zařazoval na svých koncertech (například několikrát v Mariánských Lázních). Všude sklízela ohromné úspěchy. Pešek cituje z tehdejšího tisku:

„Když ale výborného našeho Škroupa touhyplnou, srdcejemnou píseň ‚Kde domov můj?‘ dozpíval, povstala v sále mocná bouře potlesku, kteráž tak dlouho trvala, pokud ji p. Strakatý opětně přelíbeznými zvuky této písně a čarodějným prutem ukonejšiti se neodhodlal – načež zase čiré ticho nastalo. Veškeré obecenstvo bylo tak dojato a poslouchalo s takovou upjatostí, že se zdálo, jakoby všickni krajany byli a blazí citové lásky k vlasti v duších jejich se prýštili; a přece snad slovům těm jen nemnozí z ouplna, někteří, jako Rusové a Poláci, jichž se byl hojný počet sešel, jen s části porozuměli, a ostatní zhola nic. Ale píseň ta je tak lahodná, tak dojemná – p. Strakatý ji zpíval s takovým nadšením, že se zdálo, jako by celá duše jeho rozloučena jsouc v jeden blahozvuk v způsobě lehkooperutěných etherických andělíčků se rozletovala co nevinné miliskující holoubátko, ve stínu každého srdce, jež tu v sále bez citu nebylo, usedajíc. Neobyčejný dojem, jakého ten zpěv u tolikých a tak různorodých cizinců dovedl, nemůže než skladateli písně té, jakož i pěvci jejímu, k nemalé cti a slávě býti.“

 

Písnička se zalíbila všem, kdo ji v Mariánských Lázních slyšeli, a to včetně cizinců, „že nestačilo ji ani opisovati“, jak píše Pešek. Zaujala třeba ruskou kněžnu Krasovovou, která ji pak uvedla mezi nejvyšší vrstvy v Petrohradu. Jan Křtitel Píšek, český barytonista, jenž dlouho působil v Německu, ji zpíval ve frankfurtském salonu barona Rotschilda i v Londýně. Ve Smyrně si Kde domov můj? zpívali krejčovští tovaryši, čeští turisté prý v té době dokonce vyryli její text do egyptských pyramid…

„‘Kde domov můj?‘ stalo se během krátké doby jakýmsi hudebním odznakem české národnosti a konečně co skutečný hymnus sloužilo při nejvážnějších našich manifestacích vlasteneckých a politických – ovšem vedle Tomašíkovy písně ‚Hej Slované…‘, která zvláštní náhodou povstala v témže roce 1834 jako ‚Kde domov můj?‘ Oba tyto zpěvy doplňují se navzájem: posléze jmenovaný, pokud slov se týče, hlavní váhu klade na lásku k vlasti, kdežto prvnější hlásá nadšení pro národnost a pro jazyk slovanský, a tak i hudba onoho je výrazem vroucného, jemného citu, nápěv Tomašíkem zvolený však výrazem mysli odvážné, bojovné.“

 

Mimochodem píseň Hej Slované se později stala hymnou všeslovanského hnutí, Sokola, státní hymnou Slovenského státu, socialistické Jugoslávie i pozdější srbsko-černohorské Jugoslávie…

„Obliba písně ‚Kde domov můj?‘ rostla den ode dne. Tak na příklad již roku 1845 zpíval ji Negroni polsky jako ‚Gdzie domek moj‘ na koncertě v Praze, illyrský překlad ‚Kzé dom je moj‘ od Pirnata byl již tehdy znám a srbsko-lužický od Smolera ‚Hdže statok moj‘. Do němčiny ji přeložil prof. Václav Alois Svoboda, ale poněkud volně; lépe se to povedlo školnímu radovi Josefu Wenzigovi. Do angličtiny r. 1881 přeložil ‚Kde domov můj?‘ Jos. V. Sládek, kterýžto překlad uložen jest v rukopise ve knihovně Vojty Náprstka v Praze.“

 

Pešek se zmiňuje rovněž o textu slovinském, slovenském, charvatském, bulharském i o úpravě pro Ameriku. Píseň během let dosáhla takové obliby, že se padesátiletí od jejího vzniku slavilo dokonce v Národním divadle (a také na dalších místech) – na programu tehdy byla Dvořákova ouvertura k Šamberkově hře Jos. K. Tyl, k tomuto zvláštnímu účelu složená báseň Jaroslava Vrchlického a živý obraz, alegorie reprezentující slovanské národy, v jejichž středu byly české země pod Svatováclavskou korunou. Členové operního sboru v národních oblecích zapěli dvě sloky písně Kde domov můj?. Tento živý obraz se musel pro velký úspěch několikrát opakovat.

 

Josef Pešek dále hodnotí hudební kvality písně:

„O nápěvu ‚Kde domov můj?‘ často slýcháme, že nemá rázu českého. Je to pravda – ale není to výtka. Fidlovačka zajisté znamená šťastný krok ku předu tím, že Škroup hned v ouvertuře a pak ještě na jiných místech partitury své použil přímo národních písní. Ale byl to jen krok první na dráze tehdy zcela nové; most mezi písněmi lidu a hudbou umělcovou nebyl ještě překlenut tak, aby duchem písní těch prodchnuta byla fantasie skladatelova při výtvorech jeho vlastních, samostatných, kde neběželo o přímé napodobení nápěvů prostonárodních. A výtvorem takovým patrně měla býti také píseň starého houslisty ve Fidlovačce: nebyla hned z předu určena k tomu, aby znárodněla a – znárodněla přece. Neboť jest to melodie lahodná, plynná, pěkně stupňovaná a zaokrouhlená, při tom vroucná, hlubokého výrazu schopná, je to bez odporu nejušlechtilejší melodický útvar Škroupův. Onen v našich očích zajisté nečeský sentimentální nádech, plynoucí z německé hudby pobeethovenské, tenkráte nikomu nevadil, aniž si kdo kalil dojem písně té otázkou, je-li naveskrz originální. Proč by se tedy nelíbila?“

Ano, proč by se nelíbila? Nikdo tehdy neřešil, jestli je dost vlastenecká, světová či majestátní, zkrátka se líbila…

V minulosti můžeme často najít inspiraci a poučení ke dnešku – a to se týká i této zajímavé monografie o Františku Škroupovi z pera Josefa B. Peška.

Těším se na shledanou v dalším pokračování Zapomenutých knižních pokladů!

 

(pokračování)