Zapomenuté knižní poklady. Josef B. Pešek: František Škroup

  1. 1
  2. 2

„‘Kde domov můj?‘ stalo se během krátké doby jakýmsi hudebním odznakem české národnosti a konečně co skutečný hymnus sloužilo při nejvážnějších našich manifestacích vlasteneckých a politických – ovšem vedle Tomašíkovy písně ‚Hej Slované…‘, která zvláštní náhodou povstala v témže roce 1834 jako ‚Kde domov můj?‘ Oba tyto zpěvy doplňují se navzájem: posléze jmenovaný, pokud slov se týče, hlavní váhu klade na lásku k vlasti, kdežto prvnější hlásá nadšení pro národnost a pro jazyk slovanský, a tak i hudba onoho je výrazem vroucného, jemného citu, nápěv Tomašíkem zvolený však výrazem mysli odvážné, bojovné.“

 

Mimochodem píseň Hej Slované se později stala hymnou všeslovanského hnutí, Sokola, státní hymnou Slovenského státu, socialistické Jugoslávie i pozdější srbsko-černohorské Jugoslávie…

„Obliba písně ‚Kde domov můj?‘ rostla den ode dne. Tak na příklad již roku 1845 zpíval ji Negroni polsky jako ‚Gdzie domek moj‘ na koncertě v Praze, illyrský překlad ‚Kzé dom je moj‘ od Pirnata byl již tehdy znám a srbsko-lužický od Smolera ‚Hdže statok moj‘. Do němčiny ji přeložil prof. Václav Alois Svoboda, ale poněkud volně; lépe se to povedlo školnímu radovi Josefu Wenzigovi. Do angličtiny r. 1881 přeložil ‚Kde domov můj?‘ Jos. V. Sládek, kterýžto překlad uložen jest v rukopise ve knihovně Vojty Náprstka v Praze.“

 

Pešek se zmiňuje rovněž o textu slovinském, slovenském, charvatském, bulharském i o úpravě pro Ameriku. Píseň během let dosáhla takové obliby, že se padesátiletí od jejího vzniku slavilo dokonce v Národním divadle (a také na dalších místech) – na programu tehdy byla Dvořákova ouvertura k Šamberkově hře Jos. K. Tyl, k tomuto zvláštnímu účelu složená báseň Jaroslava Vrchlického a živý obraz, alegorie reprezentující slovanské národy, v jejichž středu byly české země pod Svatováclavskou korunou. Členové operního sboru v národních oblecích zapěli dvě sloky písně Kde domov můj?. Tento živý obraz se musel pro velký úspěch několikrát opakovat.

 

Josef Pešek dále hodnotí hudební kvality písně:

„O nápěvu ‚Kde domov můj?‘ často slýcháme, že nemá rázu českého. Je to pravda – ale není to výtka. Fidlovačka zajisté znamená šťastný krok ku předu tím, že Škroup hned v ouvertuře a pak ještě na jiných místech partitury své použil přímo národních písní. Ale byl to jen krok první na dráze tehdy zcela nové; most mezi písněmi lidu a hudbou umělcovou nebyl ještě překlenut tak, aby duchem písní těch prodchnuta byla fantasie skladatelova při výtvorech jeho vlastních, samostatných, kde neběželo o přímé napodobení nápěvů prostonárodních. A výtvorem takovým patrně měla býti také píseň starého houslisty ve Fidlovačce: nebyla hned z předu určena k tomu, aby znárodněla a – znárodněla přece. Neboť jest to melodie lahodná, plynná, pěkně stupňovaná a zaokrouhlená, při tom vroucná, hlubokého výrazu schopná, je to bez odporu nejušlechtilejší melodický útvar Škroupův. Onen v našich očích zajisté nečeský sentimentální nádech, plynoucí z německé hudby pobeethovenské, tenkráte nikomu nevadil, aniž si kdo kalil dojem písně té otázkou, je-li naveskrz originální. Proč by se tedy nelíbila?“

František Škroup (zdroj archiv ND)

Ano, proč by se nelíbila? Nikdo tehdy neřešil, jestli je dost vlastenecká, světová či majestátní, zkrátka se líbila…

V minulosti můžeme často najít inspiraci a poučení ke dnešku – a to se týká i této zajímavé monografie o Františku Škroupovi z pera Josefa B. Peška.

Těším se na shledanou v dalším pokračování Zapomenutých knižních pokladů!

 

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat