Zapomenuté knižní poklady. Peter Schreier: Očima pěvce

O svém působení na naší první scéně vypráví umělci v knížce Michaely Zindelové Sňatky s operou, v níž jsme v Zapomenutých knižních pokladech listovali před týdnem. V dnešním pokračování našeho seriálu se také budeme věnovat vzpomínkám a úvahám hudebního umělce – jak vypadá svět očima pěvce, nám přiblíží Peter Schreier.

Kniha Petera Schreiera Aus meiner Sicht vyšla původně v roce 1983 v Berlíně. V českém překladu Miroslava Petříčka ji pod názvem Očima pěvce vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1985. Jedná se svým způsobem o knihu autobiografickou, která vznikala tak, že autor nahrával své „výpovědi“, vzpomínky a úvahy na magnetofonový pásek a vydavatel poté získaný materiál přepsal a tematicky uspořádal. Záložka výstižně charakterizuje obsah stopadesátistránkové knížky následujícími slovy:

„V autorově volném vyprávění se střídají minulé zážitky s pohledem na nynější situaci špičkového hudebního interpreta, teoretické názory s praktickými poznatky, úvahy o tvorbě s osobní zpovědí. Živě a nenuceně vypráví Schreier rovněž o radostech a strastech popularity, o vlastním rodinném životě, sděluje zážitky z vystoupení v různých zemích světa spolu s postřehy o zvláštnostech každého prostředí, připomíná své partnery z operních jevišť i dirigenty, pod jejichž vedením pracoval. Hovoří též o předpokladech pěveckého talentu, o problematice opery, o svém vztahu ke komorní písni a takzvané lehčí múze; vrací se do dětství, které již vlastně předurčilo jeho kariéru. Nevynechává ani zkušenosti s moderní interpretační technikou, s rozhlasem a televizí, a posléze přechází k oblastem, jimž se v posledních letech značně věnuje – k problémům dirigentství a hudební pedagogiky.“

Peter Schreier (narozen 29. července 1935), německý tenorista a dirigent, pochází z Míšně. Hudební vzdělání získával nejprve ve sboru při kostelu svatého Kříže v Drážďanech (známý Dresdner Kreuzchor). Sbormistr Rudolf Mauersberger objevil jeho talent a nechal ho zpívat mnoho sólových partů. V šestnácti letech Schreierův hlas vyzrál v tenor a on začal studovat sólový zpěv a také orchestrální a sborové dirigování. Debutoval v roce 1959 v Beethovenově Fideliovi (První vězeň) a brzy začal sklízet úspěchy v mozartovských rolích. Získal angažmá v berlínské Státní opeře, hostoval i ve Vídni a od roku 1967 byl po čtvrt století pravidelným účastníkem Salcburského festivalu. Zpíval role v německých operách a vynikl také jako písňový zpěvák, především v cyklech Roberta Schumanna a Franze Schuberta a písních Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena.

Velký úspěch sklidily jeho nahrávky Schubertovy Zimní cesty s pianisty Svjatoslavem Richterem a Andrásem Schiffem. Schreier nahrával také Bachova díla, kantáty i Matoušovy a Janovy pašije, a to s Herbertem von Karajanem, Claudiem Abbadem či Helmuthem Rillingem. Několikrát vystupoval i v Československu a České republice a v Praze se také v roce 2005 odehrálo jeho poslední pěvecké vystoupení (Bachovo Vánoční oratorium, které Peter Schreier rovněž dirigoval).

Pojďme si teď společně přečíst několik ukázek ze vzpomínkové knihy tohoto světoznámého německého pěvce a dirigenta…

 

Čas dětství

„V pohádce přistoupí k novorozencově kolébce dobrá víla a slíbí děcku šťastnou budoucnost. Nuže, mně nikdo u kolébky ‚nezpíval‘, že budu jednou působit v Salcburku a jiných metropolích hudebního světa. Existoval však člověk, který si brzy vzal do hlavy, že ze mne vychová muzikanta, totiž můj otec. S tímto úmyslem mě doprovázel při cestě do života. […] Můj otec působil v Gauernitz jako učitel a regenschori. […] Hudba patřila k mému dennímu chlebu. Už jako nemluvně mne pokládali na klavír, když otec hrál. Se svými kolegy, jako třeba s přítelem Zimmermannem, regenschorim z Coswigu, se pravidelně scházel a pěstovali komorní hudbu. Když se u nás pořádal takový hudební večírek, my děti jsme sice musely na minutu přesně do postele, ale poněvadž naše ložnice byla vedle hudebního pokoje, o požitek z malého nočního koncertu jsme nepřišly.

Podněty i vědomosti, které jsem už od časného mládí na poli hudby získal, vytvořily pro moji pozdější dráhu solidní základ. To si občas uvědomuji při rozhovorech s kolegy pěvci, kteří musí vynaložit mnohem víc času a energie na studium určitého partu, poněvadž jim takový základ chybí. Jestliže dítě současně s mateřským mlékem přijímá hudbu, je to neocenitelná výhoda.“

 

Kreuzchor a zkáza Drážďan

„Mezi faráři a regenschori mého saského domova patřilo k tradici, že představili své syny v Kreuzchoru a každá rodina byla hrdá na to, když syn v přijímací zkoušce do tohoto proslulého chlapeckého sboru obstál. […] Matka se mnou jednoho dne odjela do Drážďan, aby mě představila sbormistrovi od sv. Kříže. Byl jsem velice vzrušen. Jako ukázku svého zpěvu jsem si vybral píseň Když Bůh chce prokázat pravou přízeň. Profesor Rudolf Mauersberger si mne poslechl, vyzkoušel můj sluch a přijal mne do přípravné třídy.

[…] Po dva roky jsme si osvojovali základní hudební znalosti, učili se zpívat z listu, správně zazpívat a přesně určovat intervaly. Pěvecké technice se ovšem nevyučovalo, neboť Rudolf Mauersberger chtěl pro sborový zpěv zachovat přirozený hlasový materiál chlapců.

V přípravné třídě jsme všichni s úzkostí očekávali den, v němž zkouška rozhodne o přijetí do sboru. Byla stanovena na březen roku 1945, ale nedošlo k ní. 13. února pumy proměnily Drážďany v hromadu trosek a také škola i kostel sv. Kříže vyhořely. Při náletu zahynulo třináct mladých sboristů…“

 

Prospěšný omyl

„O Květné neděli roku 1956 jsem v Brémách debutoval jako Evangelista. Koncert proběhl uspokojivě. […] Ještě v témž týdnu, na Zelený čtvrtek a na Velký pátek, jsem měl pod vedením Rudolfa Mauersbergera zpívat Matoušovy pašije také v Drážďanech, v obrovském chrámu sv. Kříže před 3 500 lidmi! Mauersberger ke mně pojal bezmeznou důvěru […] Ani při zkoušce se nevyskytly žádné problémy. Horlivě jsem napodoboval tenory, které jsem zde zažil jako Evangelisty. […] Při koncertě o Zeleném čtvrtku jsem však už v první části zřetelně pocítil příznaky únavy. Ty je jistě možné vysvětlit už jen psychicky velmi tíživou situací: V zaplněném kostele sv. Kříže mi najednou svitlo, jak ohromnou zodpovědnost jsem na sebe vzal. Sám o sobě nesnadný úkol přede mnou vyvstal jako hora, přes kterou nelze přejít. Rázem jsem si uvědomil opovážlivost, s níž nezkušený pěvec chce […] zvládnout tak mohutný part.

Toto pomyšlení mne přímo ohromilo. Musel jsem se hodně namáhat, takže jsem silně přeháněl a v závěru první části jsem měl pocit, že nebudu schopen zpívat dál. Taková úzkost v beztak obtížné situaci stačila k tomu, že jsem skutečně nemohl zpívat. Ve druhé části jsem už jen mluvil, ba šeptal. Objevily se zcela typické příznaky přílišné námahy hlasivek, které se nedovíraly a nemohly proto vydat tón. Z koncertu bylo fiasko. […]

Onoho večera jsem šel domů úplně zlomený a s myšlenkami na sebevraždu. Moji rodiče však projevili veliké porozumění a dodávali mi odvahu. […]

Když se můj hlas zotavil, uvědomil jsem si, že svoji pěveckou dráhu musím začít na solidní základně a že dosavadní způsob školení není dostačující.“

Hloupí tenoři

„Jak je to se starým předsudkem, že tenoři jsou prý hloupí? Kdybych bral tento paušální úsudek vážně, uvízl bych v logické pasti. Sám jsem přece tenor, nemohu vyskočit z jeho kůže, jak se lidově říká, takže bych pro svůj chabý rozum vůbec nebyl schopen o tomto tématu přemýšlet. […]

I já rád občas poslouchám a vyprávím vtipy o hlouposti tenorů, z nichž jako doklad chci sdělit alespoň jeden: Dva lidojedi se radí, co pojíst k obědu. Jeden si vzpomene, že by byl ještě mozek z tenora, kterého předešlý den sprovodili ze světa. Nato druhý pohrdavě odpoví: ‚Ále – takový ždibínek!‘“

 

O písňovém přednesu

„Jako pěvec někdy pracuji společně s dirigentem, kterému jde o něco jiného, než co jsem si představoval. Jindy režisér sleduje určitou koncepci, která mé představě neodpovídá. Naproti tomu při zpěvu písní jsem – v souladu s klavíristou – jaksi sám sobě režisérem i dirigentem, jediným odpovědným interpretem.

Píseň víc než jakákoli jiná forma zpěvu poskytuje umělci možnost, aby uskutečnil své záměry. Na pěvci a na tom, kdo ho doprovází, záleží, bude-li posluchač upoután, bude-li přesvědčen. Opera a oratorium si získávají obecenstvo snáz, už jenom proto, že nabízejí jistou podívanou…“

 

Skromný umělec

„Kdo je obdařen krásným hlasem, ten má s touto hřivnou také hospodařit a svým uměním obšťastňovat a obohacovat jiné. Na druhé straně zpěv v žádném případě není tou nejdůležitější věcí na světě, a já nemám rád, když se pěvecké povolání glorifikuje. Dělat ze sebe hvězdu a vyvyšovat se nad ostatní, to se mi z duše protiví.“

 

Ještě mnoho zajímavého se můžeme dočíst v knize německé hudební legendy Petera Schreiera. Podnětné myšlenky a úvahy v ní najdou nejen adepti zpěvu či obdivovatelé Schreierova pěveckého umu…

Za týden na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů.

(pokračování)